Těšte se rozhovory, tipy, soutěže i recenze na knihy, o kterých se mluví. Hned v prvním dvanáctistránkovém speciálu Vlasty najdete téma o překladech a překladatelích, v němž zazní hlasy dvorních překladatelek knižních bestsellerů Alice Flemrové (překládá Elenu Ferrante) a Kateřina Krištůfková (Jo Nesbø), rozhovory se spisovatelkami Petrou Soukupovou a Karin Lednickou. Ale dost bylo vábení, dejte si malou ochutnávku. Dvě knihy, o kterých se právě hodně mluví a které jsou aktuálně na pultech, hodnotí naše recenzentka Klára Kubíčková.
Dokonalá diagnóza našich manželství: od Petry Soukupové
Proč je romám s názvem Věci, na které nastal čas, tak dobrý? Předně proto, že opět, jak je u autorky zvykem, dokáže bravurně vystihnout tíživost vztahů, v pár větách a dialozích charakterizovat postavy, a i když jsou jejich emoce v jediné chvíli třeba úplně protichůdné, modeluje je naprosto uvěřitelně a realisticky.
Jde tu o jednu rodinu. Richard a Alice se vezmou, přestože nejde o žádnou velkou zásadní lásku, která chytá za srdce. Ona je puntičkářka a trochu manipulátorka, s tím, jak se jim narodí dvě děti krátce po sobě, se však stává spíš sama sobě rukojmím, klasickou matkou na mateřské dovolené. Na prvním místě děti, domácnost, manželovo pohodlí, pak dlouho nic a pak ona, sama si musí složitě objevit, kým je a co ji vlastně naplňuje. On je typický otec, kterého malé děti spíš otravují a rozčilují, do práce si odchází odpočinout od nesnesitelné povinnosti dělat doma aspoň nějaké základní minimum, na které stejně kašle, urputně si hlídá svůj čas na kolo, a když ho nemá, prudí víc než ty děti. Výměny názorů mezi manželi jsou tak autentické, že si člověk občas připadá, jako by měl doma pod postelí Soukupovou schovanou, jako by si dělala poznámky nebo rovnou nahrávala celé manželské rozepře. Tam ale její virtuozita nekončí. Ve chvíli, kdy se ke dvěma pohledům dospělých přidávají ještě kapitoly vyprávěné dětmi, Kájou a Lolou, se stává rodinná mozaika úplnou a tragicky dokonalou.
Věci, na které nastal čas, jsou navíc psané z několika původních povídek, takže děj je rozestoupen do milníků, které během sedmnácti let vztahu Alice a Richarda ve výjevech podobných vyprávění nad fotkami, momentkami z dovolených, obyčejných denních starostí, Vánoc či školních zastavení, skládají dohromady to nevyvážené partnerství: ona je udřenější, tlustší, odevzdanější a rezignovanější, on jako by stále nepochopil, čím je rodina pro něj a čím má být on pro ni. Když pak sám zbaběle neustojí velký třesk a nechá se vyhodit za milenkou, která se v několika rozhovorech s ním ukáže být mnohem dospělejší než on sám, o dvacet let starší chlap v krizi středního věku, nenabídne Soukupová jednoznačný řez v podobě happyendu. Všem se mělo ulevit, že je neschopný otec konečně z domu, pachuť ztracených let, zmařené lásky a falešná naděje, že by se ještě mohl změnit, ho jako dostředivá síla táhnou zpátky do známého, byť nefunkčního rodinného vesmíru.
Málokterá kniha posledního roku (či možná posledních pěti let) stojí za čtení víc než tahle. Jako diagnóza našich běžných manželství je bohužel dokonalá.
Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas, vydal HOST
Hodnocení redakce: *****
Adéla Elbel: Sžíravý humor v době temna
Tohle znáte. Taky jste to zažily. Skoro všechny máme něco podobného za sebou. Možná v jiných kulisách, ale spousta žen kolem čtyřicítky řeší zhruba to, co Adéla Elbel ve své knize nazvané Doba temna. Nedostatek sebedůvěry (věčně podrývané mužem, který nedokáže překousnout, že by ho jeho žena mohla v čemkoli zastínit). Nedosycenou potřebu lásky z dětství (vždyť jsme jedna vedle druhé vzešly z panelákových sídlišť 70. a 80. let, začínaly jsme se souškami a ruštinou, dospívaly v divokých devadesátkách). Touhu pohnout zeměkoulí, kterou brzdí jen pořádná koule vysilujícího manželství, uvázaná u nohy těžkým řetězem. I proto je ta kniha tak dobrá – protože bez ostychu vypráví o něčem tak zásadním, jako je hledání sebelásky.
Známá stand-up komička umí životní mizérie přefiltrovat do vyprávění prodchnutého cynismem, drsným sebeironickým vtipem a pointami, u kterých se smějete nahlas, i když smích je to spíš polohysterický a sebezáchovný, buď se zasmát, nebo se jít střelit do hlavy. I když je Doba temna pro autorku výrazně sebeobnažující, nic tu není samoúčelné. Elbel si nehoní triko, píše o všem, co se jí stalo, ne proto, aby ukázala, jaká je chudinka, ale proto, aby na svém příkladu varovala, jak zbytečně se ničíme, kam až umíme zajít, když jde o potřebu harmonie ve vztahu. Literárně působí Doba temna jako dlouhometrážní psaný stand-up. Elbel se povedlo pár skvělých obrazů, když například přirovnává postavení milenky k tréninku fotbalových týmů nebo když popisuje, jak sedí sama v čekárně na gynekologii, smutná, že její muž odmítl jít s ní, kolem se to hemží šťastnými páry, které se těší, že společně uvidí první obraz miminka na ultrazvuku, a lakonicky konstatuje: „Cítila jsem smutek na hrudi a nevěděla, kam s ním – v čekárně za odložené věci neručí, takže jsem si ho ukládala hlouběji a hlouběji.“ Kdo ji zná jen jako kulomet hrubozrnného humoru, nebude po dočtení Doby temna už nikdy vnímat její stand-upy jako dřív.
Adéla Elbel: Doba temna, vydal Cpress
Hodnocení redakce: *****
Další tipy na knihy pro dospělé i pro děti, rozhovory se spisovatelkami a velké téma z knižního prostředí najdete v aktuálním vydání časopisu Vlasta.
Časopis Vlasta (číslo 5)
