Náctiletí hledají nezávislost a testují, kým chtějí být. Rodiče jsou svědky toho, jak se jim dítě mění před očima nejen fyzicky, ale i psychicky, a to i několikrát za měsíc. Oblečení jednodruhově černé se změní v etno háv s rolničkami stejně rychle jako se z milého kluka stane vrčící běs v converskách. Cloumají jimi emoce, hormony i strachy. A rodič je hlavním nepřítelem. Pokud samozřejmě něco nepotřebují.

Vypadni mi ze života, ale předtím mě a Cheryl odvez do obchoďáku. To je název knihy, kterou sepsal klinický psycholog Anthony E. Wolf právě pro tuto životní situaci. „Jakmile teenageři dojdou do určitého věku, nesnesou pomyšlení, že jsou závislými dětmi. Samotná přítomnost rodiče vyvolává pocity lásky a závislosti, které jsou pro ně nepřijatelné, a začnou tak bojovat o svobodu. S vámi,“ popisuje Wolf situaci, kterou tak dobře znáte.

Čtěte také

Navštívit nebo ne? Dilema, které řeší skoro každá rodina

Čtěte také

Babička volá, kdy přijedeme. Nerespektuje karanténu. Psycholožka s ní souhlasí

Pustit to? Nebo držet otěže?

Vy je ale nemůžete vypustit bez kontroly do světa, i když po tom tak touží. Takže co teď? Zpřísnit systém, zesílit tresty, nebo to naopak úplně pustit a doufat v platnost rčení, že děti vychováváme jen do deseti let, pak nastupují kamarádi? Psychologové radí klid a empatii. A pokud občas vyjedete, nijak si to nevyčítat. Je to zkouška z nejsilnějších. Protože jedna věc je chápat, co všechno teenagery cloumá, ale druhá věc je vyrovnat se s pocity odmítnutí. Ono to totiž skoro fyzicky bolí, když vás vlastní dítě odhání. Když pro něj spadnete z piedestalu autority.

Čtěte také

Antikoncepce dala ženám svobodu se rozhodnout, to neznamená, že je to snadné

Čtěte také

Dnešní matky odkládají mateřství. Zkuste je pochopit, řeší dilema

„Jednou z dovedností efektivního rodičovství je správně reagovat na pocity, které dá dítě najevo,“ říká Adele Faber, spoluautorka knihy Jak mluvit s náctiletými, aby poslouchali, a jak poslouchat, aby mluvili. „Každodenní malé běžné rozhovory rozhodují o tom, jestli se na nás teenageři obrátí, až půjde o něco důležitého.“ Příkladem je zoufalý pláč dcery nad zkaženým účesem od kadeřnice. Když to zlehčíte a budete jí tvrdit, že je to docela nositelné, třeba v culíku – špatně. Když se vcítíte do jejího zoufalství a podpoříte její názor, že kadeřnice je bréca dobrá tak akorát na stříhání ovcí – dobře. Budujete si pomocí vcítění se důvěru k dalším hovorům na zásadnější témata. A příště třeba půjde o rozchod s partnerem, výběr vysoké nebo problémy s poruchou příjmu potravy.

Empatie a klid se neaplikují snadno. Nevyčítejte si, když ujedete. Nejste přece nekonečně chápající anděl. Jste člověk s vlastními starostmi a touhou dítě chránit až do jeho vlastního stáří. Určitě budete dělat chyby, ale když si zachováte humor a klidně občas přiznáte nahlas, jak v tom tápete, jste na dobré cestě. 

Čtěte také

Přísná výchova ovlivnila hlavně dnešní střední generaci

Čtěte také

Hlavně si o sobě moc nemysli! Jak poučka ze sedmdesátých let ovlivnila výchovu

Závěrem rychlé patero, na kterém se shodují více méně všichni odborníci: Chovejte se ke svým dospívajícím nebo dospělým dětem s respektem, nezesměšňujte jejich chyby a problémy. Naučte se jim naslouchat bez soudů, ale nesnažte se řešit jejich problémy. Nebojte se nastavit hranice, ale nebuďte v šoku, že je občas přejdou jako širé lány. A konečně: Raďte se s ostatními rodiči, společné neštěstí stmeluje, výchova teenagera je stejná zátěž jako šestinedělí.

Čtěte také

Jak často? Záleží na tom, kdo chce méně

Čtěte také

On chce pořád, vy jednou týdně. Odborníci radí, že tempo určuje pomalejší