Otce stále někdo přesvědčoval, aby se se svou ženou Jolanou rozvedl. „Jednou měsíčně nám kazili nedělní oběd, přemlouvali ho, že by mohl mít vyšší šarži, kdyby se dal s mámou rozvést,“ vzpomíná paní Duľová. Nakonec ho gestapo zatklo v roce 1943 a skončil ve vazbě v Bernau. Během války zatkli i tetu Amálii, kterou transportovali do Osvětimi a později do tábora Bergen-Belsen. Na konci války čekal transport i Věřinu matku, tentokrát do Terezína.

Čtěte také

Čtěte také

USA jsou plné osamělých lidí, říká americký učitel, který se usadil v Praze

Paní Věra Duľová zůstala tehdy v deseti letech v Praze sama. Matka byla přesvědčena, že válka zanedlouho skončí, tak jí zaplatila nájem na tři měsíce dopředu. Nechala jí potravinové lístky, trochu peněz a seznam lidí, na které se mohla obrátit. Bohužel peníze za chvíli došly, lístky nemohla použít a nikdo se jí na pomoc nehnal. Nakonec se nad ní slitoval obchodník František Chmelař, který jí dával každý den kus chleba. Chodila k němu do obchodu v Patočkově, kde jí vždycky kousek schoval. Pokaždé ji ujišťoval, že válka už nebude trvat dlouho a že se rodiče brzy vrátí. Ráno chleba jedla s horkou cikorkou, k obědu si ho namáčela v octě a k večeři si na něj mazala hořčici. Byla sama a dny trávila po svém. Tři měsíce zaplaceného nájmu utekly, a tak se na květen ubytovala u příbuzných v Rybné ulici. Když se pak vrátila domů do bytu rodičů, byl jejich byt otevřený a označený jako k uvolnění. „Vypáčili ho a označili, jako že je uvolňován pro bojovníky, kteří se vracejí ze západu nebo z východu.“ Paní Duľová si to dnes vysvětluje jako těžko pochopitelnou pomstu.

Čtěte také

Manželé Parkánovi (vlevo) s dětmi u domu v Řepčicích a Charlie Soukupem, který se stal dalším obyvatelem domu.

Čtěte také

Místa Paměti národa: Po stopách chalupářů z undergroundu v Českém středohoří

Šťastné shledání

Matka se Věře vrátila 10. května 1945. Měla jet ošetřovat nakažené tyfem, ale příkaz roztrhala a vrátila se domů k dceři. Jakmile se vrátila, nechala opravit dveře bytu a i s Věrou se nastěhovaly zpátky. Hned o dva dny později zařídila doklad, že si úřady nedělají nároky na jejich byt, protože matka s dcerou jsou Češky a otec antifašista. Jen o pár dní později, 16. května, se domů vrátil i otec Otto. Jolana svého muže málem nepoznala. Do Čech šel 400 kilometrů pěšky, vážil 51 kilo a byl kost a kůže. V červenci se vrátila i teta Amálie. Britští vojáci ji odvezli do Bergen-Belsenské britské nemocnice, kde prodělala tyfus. „Bylo to asi 15. 7. 1945, kdy nám volali, že na smíchovském nádraží stojí sanitární vlak, že tam je naše příbuzná, abychom si pro ni přijeli.“

Čtěte také

Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou

Čtěte také

Pravdu o rodných Lidicích zjistila až po návratu z koncentráku, tatínek nepřežil

Věřin otec se po válce zotavil, matka na tom ale byla hůř. V důsledku velkého nervového vypětí a těžké práce trpěla závažnými potížemi. Měla problémy s krví a plíce zanesené prachem, lékaři ale její nemoc naštěstí včas podchytili. Špatně na tom ale byla teta Amálie. Protože byla po životě v koncentračním táboře slabá, třikrát potratila. Když ji v roce 1988 paní Duľová přesunula do domova důchodců, museli ji často přesouvat do různých pokojů. Stěžovaly si na ni totiž ostatní pacientky, v noci ze spánku hrozně křičela.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.