Narodila se v malé vesnici Sukorady v Podkrkonoší do rodiny středoškolského profesora. Odtud se rodina přestěhovala do Plzně, kde Věra vystudovala gymnázium. Už tam bylo jasné, že tahle temperamentní holka má v sobě komediální talent, a brzo se stala třídním šaškem. Veselá, kreativní, tak trochu zlobilka, kterou měli rádi hlavně spolužáci. Z gymnázia musela nakonec přestoupit na obchodní školu, což jí vůbec nevadilo. Školu úspěšně dokončila a stihla se stát dokonce Miss Plzně. Možná i to byl impulz, aby se vydala do Prahy.

Sekretářka, nebo herečka?

Na obchodní škole se učila samozřejmě i psát na stroji či stenografovat, takže nejprve hledala místo v kanceláři. Tak se dostala i do Divadla Vlasty Buriana, který ji měl údajně přijmout jako sekretářku. Podle spisovatele Ondřeje Suchého to ale bylo tak, že se Ferbasová sice opravdu ucházela o místo sekretářky, ale Burianovi se energická dívka zalíbila, a tak jí hned nabídl, jestli to nechce zkusit raději na jevišti. A ona kývla.

Herectví nikdy nestudovala, rovnýma nohama skočila přímo do hereckého života. A dařilo se jí. Diváci byli nadšení jejím civilním projevem a ztřeštěností, která v nich vyvolávala salvy smíchu. Taková herečka tady nebyla! Komička, která dokáže rozesmát davy. Ferbasové se to povedlo na jedničku. V knize Ondřeje Suchého později vzpomínala na dobu u Buriana: „Když jsem začala hrát, nejvíc mi vadila nápověda. Ta mě pletla. Vyhovovalo mi, když mi někdo, třeba Marvan nebo Šlégl, pošeptal na scéně: ‚Teď,‘ a já spustila. I tak jsem v tom ale lítala hodně dlouho.“

Teprve film ji proslavil

V divadle ji sice diváci milovali, ale film ji vystřelil na vrchol. V letech 1934–1935 natočila patnáct filmů, v nichž se ale spíše jen tak míhala, postupně ale dostávala větší prostor, až vznikaly snímky, kde jí psali role na tělo. Získala si velkou oblibu zejména v komediích Vladimíra Slavínského, skvělá byla ve filmech Uličnice, Rozkošný příběh, Mravnost nade vše či Andula vyhrála. Většinou hrála dívky, které měly svou hlavu. V takových úlohách se skutečně našla. Za rok natočila až osm filmů a do roku 1942 si zahrála po boku Hugo Haase, Oldřicha Nového či Raoula Schránila. Posledním filmem bylo Zlaté dno z roku 1942, v němž se paradoxně setkala s tím, kdo ji vlastně objevil – Vlastou Burianem. Pak její kariéra skončila.

Jen málokterá hvězda, která byla skutečně na vrcholu kariéry, dokázala ze dne na den s herectvím skončit – z vlastní vůle. Ferbasová to dokázala. Odmítla totiž hrát v německých filmech. Měla štěstí, v roce 1941 se podruhé provdala a právě manželství jí pomohlo k tomu, aby dala herectví vale. Přestože ji Němci tlačili, ona řekla, že má manžela, který si nepřeje, aby hrála. A tak tedy zůstala doma.

Dlouhá pauza a úsměv na tváři

Přestože si Ferbasová myslela, že se po válce vrhne znova do natáčení, spletla se. Navíc vstoupila do národněsociální strany, což se komunistům nelíbilo – a taky jí to neodpustili. Najednou pro ni nebyly žádné role, ostatně umíte si ji představit jako traktoristku? Ona ale snášela osud s nadhledem a úsměvem. Ve druhé polovině padesátých let se vrátila k filmování a v roce 1965 i do divadla, kde se objevila ve hře Penzion pro svobodné pány, tuhle roli si pak zahrála i ve filmovém zpracování. Skvělá byla i v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Přestože zažila v životě těžké roky, podle přátel a kolegů byla neustále pozitivně naladěná.

S manželem si užívala života ve vile v Ládví, která kdysi patřila herečce Růženě Naskové. Věra Ferbasová se stala ženou v domácnosti podruhé, ráda pekla, vařila, starala se o zahrádku. V kuchyni s velkou oblibou experimentovala a zkoušela různé recepty. V roce 1973 ale zemřel její manžel a život se jí převrátil znova naruby. Nebyla zřejmě moc praktická, navíc byla přehnaně důvěřivá, takže podvodem přišla o dům, v němž strávila s mužem tolik let. Dožila opuštěná v garsonce, kde v roce 1976 zemřela v pouhých dvaašedesáti letech.