Zdroj: Youtube

Pěvecká cesta Věry Martinové vedla z rodné Dobrušky přes brněnskou konzervatoř, kde absolvovala studium klasické kytary, hostování v orchestru zasloužilého umělce Gustava Broma, tříleté vystupování s dívčí kapelou Schovanky až k prvnímu samostatnému programu Malý dům nad skálou, který měl premiéru v lednu 1987.

Ve svém Malém domě nabízí Věra Martinová příjemný sametový hlas, něco mluveného slova, vtipu, ale především hezké písničky. Jaké?

Jako dítě a později v době středoškolských studií jsem trávila chvíle volna s kamarády u táborového ohně, kde trampské a country písničky měly své nezastupitelné místo. Proto není divu, že jsem pro svou pěveckou dráhu volila repertoár s písničkami nasycenými melodiemi, sdílnými texty, s prvky country. Pořad Malý dům nad skálou nevznikl okamžitě. Zpočátku jsem si při vystoupeních bedlivě všímala reakcí diváků na jednotlivé písně a podle toho vznikla konečná podoba programu. Takže jeho spolutvůrci jsou samotní diváci.

Koncertujete ráda? A co vám přímý kontakt s posluchači přináší?

Při každém koncertu mi jde o to, aby posluchač odcházel s dobrou náladou a třeba si pobrukoval nějakou písničku. Vážím se všech svých příznivců a vůbec nekoukám na to, zda vystupuji v karlovarském hotelu Termál, kulturním domě nebo sokolovně nějaké místní tělovýchovné jednoty. V hledišti často vidím střední a starší generaci žen, a toho si velice považuji. Vždyť si na chvíli se mnou musely najít čas při své domácí druhé směně. Od žen – a některé by mohly být mými maminkami – dostávám hodně dopisů. Někdy žádají o radu, někdy je zajímá můj názor. Na takové dopisy se snažím udělat si čas, protože zájem a důvěru člověk zklamat nesmí.

Co ráda děláte ve volných chvílích?

Ráda šiju, a přiznám se, že některé kostýmy jsem si vymyslela a ušila vlastnoručně. Také mě baví plést, zvlášť na velkých jehlicích, kde řádky rychle přibývají. Své přátele také občas pozvu na večeři. Ne však na čínu, ale na obyčejné české jídlo – třeba na koprovku, kulajdu nebo bílou houbovou polévku. Samozřejmě se věnuji i manželovi. Nedávno jsem se provdala, takže se učím naslouchat a přijímat názory druhého, jsem ráda, že radost a smutek můžu sdílet ve dvou.

Když jsem se přistěhovala do Prahy, získala jsem mansardní pokoj v šestém patře, kde jediným zdrojem tepla byla kamna na uhlí. Abych do sklepa nemusela tak často, pořídila jsem si putnu. A uhlířem jsem byla až do doby, než jsem se nastěhovala k manželovi a jeho rodičům.

Jste odvážná a extravagantní. Neodrazuje to případné nové přátele?

Působím-li dojmem, že jsem suverénka, pak opak je pravdou. Nejsem dítě velkoměsta, trvá mi dlouho, než se v novém prostředí zorientuji. Z dětství mi zůstala rozpačitost, stydlivost. Problémy se mě dost dotýkají, ukládám si je do svého nitra, mnohdy nespím. Málokdy se sama rozhodnu bez pomoci druhého člověka. Jsem prostě normální ženská.

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1988

Související články