Co vám teď dělá největší radost?

V: To je krásná otázka, řekla bych, že rodina. P: A počasí, protože máme rádi jaro a bydlíme u parku a máme teď volnější dva týdny, tak chodíme s dcerou na procházky a užíváme si to.

To jste mi vzali vítr z plachet, čekala jsem, že řeknete, že vaše nově vydaná deska Brahmsových kvintet.

P: Ta nás nesmírně těší! Akorát samotné natáčení bylo už v listopadu, proces vydání desky je dlouhý, takže už je to trochu za námi, ale radujeme se. V: Přesně tak, jen ta poporodní, „ponatáčecí“ euforie už proběhla v listopadu. P: Ostatně největší euforie nastává, když režisér řekne: Tak a máme to.

Jak dlouho trvá, než režisér něco takového řekne?

P: Nahrávání vychází na čtyři dny, jde o čtyři nahrávací frekvence, jedna má čtyři hodiny. Dohromady je to 16 nahrávacích hodin. Je to náročné, protože se snažíme předvést koncertní atmosféru.

Čtěte také

Lékárnička na cesty

Čtěte také

Lékárnička na dovolenou. Víte, co má obsahovat? Zkontrolujte obsah a doplňte ji

Co znamená, že předvádíte koncertní atmosféru?

V: To, že hrajeme neustále na 120 procent. Na koncertě to běží tak, jak je skladba napsaná, ale tady ne. Zastavujeme, hrajeme znovu a musí to být vždy se stejným pocitem, jako by to bylo naposledy v životě. Šestnáct hodin je tak docela náročných.

Hrajete vždy jako by to bylo naposledy v životě?

P: Myslím, že ano. Asi to řeknu za nás všechny, ale my ty chvíle na koncertě považujeme za privilegium, chceme si je užít, chceme si prožít každou vteřinu. V: Snažíme se posluchači zprostředkovat ten neustálý tok emocí, které se rychle střídají. To, jestli je hudba smutná, nebo veselá, zoufalá, skotačivá, koketní. P: Cítím tam podobnost s herectvím. Dobří herci se zcela odevzdají roli, to si ani neumím představit, musí to být velmi náročné, až schizofrenní. My nemáme konkrétní role a postavy, ale příběh za každou skladbou vidíme a prožíváme.

Nestane se tedy, že byste si před koncertem řekli, tak teď to zahrajeme a pak si doma pustíme něco v televizi?

P: To určitě ne. Ale abychom to úplně neidealizovali, tak když máme náročné období, hodně koncertů, cestování, nových míst, tak řekněme, že existuje kvalitní rutina, takový přístup, kdy si úplně netrháte žíly, protože to je určitá ochrana, jak to zvládnout. Kdybychom ale dospěli do stavu, že budeme čekat, až to skončí, abychom si pustili film nebo fotbal, tak bychom asi začali uvažovat o změně zaměstnání.

Čtěte také

Tomáš Klus

Čtěte také

Tomáš Klus: Na chlapa jsem až moc citlivý

Jaké to je hrát v kvartetu? Přece jen jde o čtyři hudební ega vedle sebe.

V: Velmi těžké. Je to „takové manželství ve čtyřech“. Kvarteto je velmi specifické, nejen hrajete, musíte ho žít.

A jaké je to pro vás, kteří jste manželé i v reálu. Nebojujete někdy trochu?

V: Asi patříme k tomu specifickému druhu, kterému to nevadí. P: Kvarteto nám přerůstá do vztahu, je součástí našeho života 24 hodin denně a někdy se nám opravdu nechce nic řešit, chceme být jen rodina. Také si nemůžeme jen tak postěžovat na kolegy, to se hned začne analyzovat. Také vidíme – jak se máme rádi – že ten druhý je smutný a často poznáme proč, ale určitě nebojujeme.

Čtěte také

Rovinatý terén cyklostezek ocení malí i velcí

Čtěte také

Aktivní dovolená za humny? Vyrazte k německým Lužickým jezerům

Kdo vás vedl k hudbě?

V: K hudbě jsme byli vedení od dětství, rodiče byli hudebníci a oba jsme vyrostli v prostředí klasické hudby. Odmala vnímáme naši profesi jako specifický způsob života. P: Naši rodiče dokonce hráli ve stejném orchestru, takže se známe od dětství. Pamatuji, jak Veronika v deseti letech hrála poprvé sólo se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Byl jsem tam, díval se na ni a pamatuji si i šaty, které měla na sobě, ale to hlavně proto, že v nich nedávno zpívala naše dcera. O rok později zase na tom samém místě sledovala Veronika moje sólo. Tak jsme se proplétali. Dokonce existuje neuvěřitelný záznam z roku 1987, kdy Československá televize natáčela trojici mladých talentů ČSSR. Byly tam tři děti a dvě z nich jsme byli my dva. V: A dohromady jsme se dali na konzervatoři, to nám bylo šestnáct let.

Čtěte také

Grilování

Čtěte také

Dejte grilování nový rozměr a vsaďte na mladé maso. Je stravitelnější a bez tuku

Kdy jste se pro klasickou hudbu rozhodli?

V: V pěti letech. P: Taky jsem nikdy nepochyboval a neřešil, že bych dělal něco jiného. I když chvíli jsem chtěl být fotbalista, ale nevyšlo to. V: V tom jsou velmi důležití rodiče. Kdyby Petr měl otce fotbalistu, který ho vodí na tréninky, tak by jím třeba byl. Talent má. Často se nás ptají, jestli naše dcera na něco hraje. Jenže to není tak, že ona hraje, vy musíte hrát s ní. Vy s ní musíte cvičit každý den, pokud to chcete dělat profesionálně. Moje mamka se mnou cvičila každý den, to si já nyní – v tomto produktivním věku – vůbec neumím představit.

Takže dcera zpívá.

P: Ano, to je ideální nástroj. V: Také je to těžké, ale není to o lámání prstíků a neustálém opakování – uvolni ten prstík, uvolni. Není to taková drezúra. My jsme asi trochu postižení tím, že jsme profesionálové, je to s námi v tomto těžké. Dcera už teď – v osmi letech – má vytříbené ucho. Pozná kvalitní hudbu a jen tak něco neposlouchá.

Musí pro vás být těžké, pustit si v autě rádio.

V: My ho neposloucháme. P: Někdy když jedu sám, tak to zkouším, ale jen přepínám stanice a pak to většinou vypnu.

Čtěte také

Pitný režim

Čtěte také

Hlad je opravdu převlečená žízeň. Poradíme, jak se propít k lepšímu tělu

Stačíte si prohlédnout i města, kde hrajete?

V: Spíš ne, je to jiné, protože tam pracujeme. Není to výlet, musíme si načasovat formu na koncert. Člověk si nemůže celý den prohlížet památky a pak s vyplazeným jazykem dolézt na jeviště. Někdy se trochu projdeme, ale po obědě si jdeme lehnout, protože pak to začíná. Od čtyř je zkouška, následuje koncert, někdy ještě večeře s pořadateli a je to sice příjemné, ale přece jen je to součást společenské povinnosti, člověk by kolikrát ani nešel. P: Nebo šel, ale sám... Když jsme byli mladší, tak jsme také samozřejmě nejprve hltali ta nová města, Paříž, Londýn, jenže pak jsme byli úplně hotoví, a to bylo teprve před koncertem.

Jste před koncertem nervózní?

P: Nechtěl bych si měřit tep na koncertě. Myslím ale, že to je takový pozitivní stres, adrenalin, jak před sportovním výkonem nebo přednáškou. V: My jsme na to prostě zvyklí odmalička, ale já jsem introvert, takže to není úplně příjemné. Člověk přece jen odhaluje duši.

Čtěte také

Nemusíte na kolegyni poznat, že trpí depresí

Čtěte také

Nemáte se sebou soucit? Perfektně skrytá deprese není duševní porucha.

Uděláte někdy chybu?

V: Samozřejmě. Tam je tolik technických aspektů, kde můžete udělat chybu. I kamarádi se mě občas ptají, jak si to pamatujete, vždyť na houslích nemáte pražce, jak to můžeš trefit, tak říkám, no vždyť to cvičím celý život.

Rozhodí vás to?

V: Náš profesor Milan Škampa vždy říkal, že udělat chybu nevadí, ale pak se to musí vynahradit – hrát s větším nasazením a radostí, překrýt to krásou.

P: Upřímně, já když udělám chybu, tak mě to nemrzí tolik kvůli publiku, ale spíš vůči té skladbě a kolegům. Je něco jiného být na pódiu sám, anebo v týmu. Když někdo z nás není ve své kůži, tak se to hned přenáší, začne tam létat nejistota. My v té bublině víme o každém detailu.

Vnímáte i publikum - že v druhé řadě pán smrká, v páté kouká do telefonu?

V: Já sleduji jen nás. P: Já bohužel vidím všechno, ale snažím se nevšímat si toho. Jako cellista sedím přímo naproti publiku, už jsem viděl různé věci.

Co kazí soustředění? Zvuk mobilu? Zima v sále?

P: Zima je problém kvůli svalům, to je jak u sportovců, můžete zatuhnout, a to je pak nebezpečné. V: Když zazvoní někomu mobil omylem, tak to je prostě život, to nás nerozhodí. V Belgii se nám jednou při koncertě, který zrovna nahrával tamní rozhlas, stalo, že telefon zazvonil pánovi v první řadě. Hned na začátku v prvních dvou vteřinách, náhlé zvonění, tak jsem si říkala, že to hned vypne, ale on dělal, že nic. Jeho žena do něj začala strkat, začali se dohadovat. Mně se honilo hlavou, co teď, nahrává to rádio, to je hloupé, tak jsem to prostě zastavila, omluvila se, řekla, že se to natáčí a že prostě začneme znovu. Ti z rádia byli šťastní, ostatní naštvaní, protože už se jim přerušil ten tok energie. Nedalo se ale dělat nic jiného.

Čtěte také

I takové věci, jako nedoručený dopis, můžou změnit život

Čtěte také

Nedoručený dopis mi zachránil život

Kde se vám hraje nejlépe, kde cítíte největší napojení na posluchače?

V: To nevím, ale zvyky a mentalita jsou různé. Třeba ve Švýcarsku patří k dobrým mravům, že se netleská nahlas. Dlouhý potlesk, ale vlažnější, což ale neznamená, že se to nelíbí. Mnohdy jsou nadšení. Naopak v USA vám minutu aplaudují opravdu zběsile, samé bravo a volání a po minutě konec a běží se na parkoviště. Prostě time is money, čas jsou peníze. P: Nelze ale říct, že by to nějaký národ procítil víc nebo méně, spíš se jinak projevují.

Fungujete dvacet let, kolik koncertů jste v kvaretu odehráli?

V: Nikdy jsme nehráli na množství, spíš jsme šli po kvalitě, ale třeba okolo 70 koncertů za rok.

Jak jste prožívali covid, když se všechno utlumilo?

V: Všechno se zastavilo, ale zase jsme si to užili s dcerou, strávili jsme spolu spoustu času. Když to začalo byli jsme na turné v USA. Byli jsme zrovna v Salt Lake City, když se zrušily lety z Evropy do USA. Říkali jsme si, no ale to může být i naopak a my měli dceru na Slovensku, tak jsme hned odjeli. Už to bylo drama. Aničku jsme si předávali přes hranice, protože jsme nesměli na Slovensko.

Nevyčítají vám někdy slovenští kolegové, že děláte svým mimořádně úspěšným tělesem reklamu Česku, byť jste oba Slováci?

P: My jsme dokonce s kolegou Markem Zwiebelem v kvartetu tři Slováci. Přitom Veronika soubor zakládala jako jediná Slovenka. V: Vzniklo to tak nějak samo. Studovali jsme a žili tady. Později jsme říkali, že jsme československé kvarteto, ale většinou o nás stejně psali jako o českém.

Čtěte také

Obtěžování na pracovišti je vážný problém

Čtěte také

Me too jako výmysl ze západu? Když žena říká ne, myslí ne!

Takže vám to nikdo nevyčte.

P: To ne, oni na nás rádi zapomněli. Tuhle jsme po letech hráli v Bratislavě, kde psali, že v Pavel Haas Quartet jsou dva Slováci, a Veroniku – zakladatelku a rodačku z Bratislavy – ani nezmínili. Sejde z očí, sejde z mysli. V: To je zkrátka kvarteto, tam jste trochu bezejmenní, není to individuální disciplína. P: Navíc člověk se nesmí brát moc vážně. Vše je relativní.

To ano, ale přesto vás BBC Music Magazine, jeden z nejprestižnějších hudebních časopisů, začátkem roku zařadil mezi 10 nejlepších smyčcových kvartet všech dob. Je to zavazující?

P: Je to překvapující a milé. Bereme to ale s rezervou, hudba není sport, těžko určit deset nejlepších kvartet, umím si představit dalších třicet, která by tam mohla být. Je to ale důkaz, že někdo vnímá, co děláme, a velice si toho vážíme.

Panuje mezi hudebníky z různých kvartet řevnivost nebo konkurence?

P: Konkurence je veliká, kvartet je hodně, ale mám pocit, že si nezávidíme, nebo se tak alespoň tváříme. Asi proto, že jsme vycvičení týmoví hráči. Umím si ale představit, že mezi operními divami, dirigenty či klavíristy může řevnivost být citelnější.

Čím to je, že jsou velmi úspěšná česká kvarteta?

P: Přece co Čech, to muzikant. Je tady velká tradice, hrálo se v rodinách, pak ochotnická divadla, amatérské dechovky, dříve každý učitel na něco hrál. Na to, jak je republika malá, je neuvěřitelné, kolik hudebních uměleckých osobností odsud pochází: Smetana, Dvořák, Martinů, Janáček... Když máte takový národní potenciál, tak to už je jen krůček od toho, aby někdo ty skladby také hrál. Tam někde vidím začátek, z nějž se vše rozvinulo.

Čtěte také

Angličtina

Čtěte také

Češi propadli v celosvětovém testu angličtiny. Jak jste na tom s cizí řečí vy?

Co si rádi poslechnete vyjma klasické hudby?

V: Brazilskou hudbu, Astrud Gilberto, jazz, funky. A staré pecky, třeba od Arethy Franklin.

Měli jste chuť někdy se souborem skončit?

V: Někdy ano. I s věkem, navíc pořád řešíme nějaké změny. Nechci se ale vzdát motivace.

Jednou ze změn je i příchod nové hráčky Luoshy Fang, jak jste si sedli?

V: Stále jsme ve fázi bádání, je to jako ve vztahu. Bilancovat teprve budeme. P: Trochu experimentujeme, protože Luosha je čínské národnosti a žije v USA, takže to má do práce trochu daleko.

Lze cvičit na dálku?

P: To právě nejde, ona musí přijet sem. Je to finančně náročné, má to své minusy, ale to jsme čekali, chtěli jsme to zkusit, protože je skvělá hráčka, takže nyní jsme ve fázi – uvidíme.

Máte více nástrojů? Kolik jich člověk za kariéru má?

V: Celý život hledáte ideální nástroj. Mám velké štěstí, že teď mám nástroj vypůjčený od galerie Čermák Eisenkraft. Majitelé jsou fandové hudby, podporují i mladé hudebníky. P: Každý hudebník v životě vystřídá několik nástrojů. Mně se splnil Veroničin sen, že ke mně ten můj nástroj přišel. Mám ho půjčený od rodiny kamarádky, která pracovala za barem v kavárně, kam rádi chodíme. Zdědila krásný italský nástroj z roku 1692.

Čtěte také

Přízový komplet

Čtěte také

Zdůrazněte opálení v přízových šatech tón v tónu

Proč Pavel Haas Quartet?

V: Kvůli jeho hudbě. Pavel Haas napsal tři smyčcová kvarteta, která se mi velmi líbila. Také to byl bratr Huga Haase a je to takový silný příběh. (Skladatel Pavel Haas byl pro svůj židovský původ za 2. světové války internován v Terezíně a zemřel v Osvětimi, pozn. red.) Když jsme se rozhodli pro jeho jméno, šli jsme za jeho dcerou, která dodnes žije v Brně, a ji to potěšilo. Velmi si vážíme, že nám tehdy dala důvěru, nemohla tušit, jak to dopadne.

Přemýšlíte o skladatelích, jejich době, osudu, o tom, proč a v jakém rozpoložení psali?

P: Určitě, když skladbu nacvičujeme. Snažíme se načerpat co nejvíce informací, kdy ji skladatel psal, co to bylo za člověka a jaký byl jeho způsob psaní partitur. V: Hudba je velmi specifická a intimní, ostatně to má společné s dalším – asi jakýmkoli – uměním. Skladatelé ji píší v určitém rozpoložení, mají své důvody. Ať už nešťastnou, nebo naopak šťastnou lásku nebo jim někdo zemřel. Pro předání skladby je jedním z důležitých aspektů právě pochopení pohnutek, proč byla napsána.

Kteří autoři vás inspirují?

V: Každý je jiný, ale určitě Beethoven, rebel, který vnesl mezi ty pudry a punčošky vášeň a živočišnost. Rozšířil škálu emocí od touhy po hněv, byl to opravdu revolucionář. Beethoven vás umí potrápit, naštvat, není to vždy příjemné poslouchání, ale přitáhne vaši pozornost. Už Joseph Haydn, otec smyčcového kvarteta, se o to pokoušel. Jeho hudba je plná vtipu, to musel být velice vtipný člověk. Mozart to období završil a Beethoven obrátil zcela naruby. Když slyšíte jeho Velkou fugu, tak nevěříte, že to je dvě stě let staré, to je úplný punk. Neumím si představit, jak to tam mastili v těch parukách. P: Těm se museli úplně ježit. U Beethovena bych to také odpíchnul. Byl to revolucionář. Ukázal, jak projevit emoce. Otevřel dveře všem ostatním, kteří přišli po něm.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vyrazte za kulturou. Divadla lákají na novinky i zastřešené letní scény

VERONIKA JARŮŠKOVÁ

  • Narodila se v Bratislavě, vystudovala AMU. 
  • V roce 2002 založila soubor Pavel Haas Quartet, kde působí jako první houslistka. 
  • V roce 2005 PHQ získal cenu Pražského jara a italské Premio Paolo Borciani. 
  • S Peterem mají osmiletou dceru Annu.

PETER JARŮŠEK

  • Pochází z Bratislavy, absolvoval AMU. 
  • Od roku 2004 je členem PHQ, soubor natočil řadu CD, nyní vycházejí Brahmsovy kvintety, které kvarteto nahrálo společně s Borisem Giltburgem a Pavlem Niklem.

ZDROJ: časopis Vlasta