Říká se, že když žena změní účes, znamená to mnohem víc než jen změnu image. Bylo tomu tak i ve vašem případě?

Stoprocentně! Dostala jsem se do fáze, kdy jsem ve svém životě potřebovala něco odstřihnout, což souviselo s řadou věcí včetně covidu, který jsem prodělala. Když jsem se pak na sebe dívala do zrcadla, měla jsem najednou pocit, jako když vám někde visí nitka a vy ji potřebujete utrhnout. Jen jsem k tomu musela sebrat odvahu. Takhle krátké vlasy jsem nikdy neměla a trochu jsem se bála, že mi ty dlouhé budou chybět, že to bez nich nebudu já. Ale pak přišel ten správný čas… Musím říct, že s novým účesem jsem moc spokojená a cítím se v něm fajn, ale paradoxně se stalo to, že vypadám o hodně mladší. Na druhou stranu jsem už ve věku, kdy mi to začíná lichotit, takže je vlastně všechno v pořádku. Důstojnost zřejmě dorazí později.

Právě slavíte pětatřicáté narozeniny. Vnímáte je nějak speciálně?

Nejde o konkrétní číslo, ale o dlouhodobý proces, jehož výsledkem je, že jsem víc srovnaná sama se sebou. Už vím, co chci, a co naopak ne. Řídím se svou intuicí a mám se ráda, a to i se všemi svými třináctými komnatami a temnými stránkami. Přestala jsem na sebe být přísná a v určitých momentech už nešílím. Dřív jsem občas podléhala různým náladám, za které mohla únava, úplněk, hormony nebo počasí. Dneska jsem daleko vyrovnanější a uvolněnější. Už si uvědomuju, že tu nejsem navěky, a snažím se – pokud možno – zachovávat klid. Před vyhrocenými emocemi dávám přednost svobodě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Královské oslavy v plném proudu! Svět baví grimasy malých princátek

Nekomplikuje vám cestu za vnitřní svobodou vaše profese? Pohybujete se v prostředí plném emocí a hraní si na něco...

To je pravda, o to víc je fajn, když mám svoje emoce vyladěné. Když člověk hraje s otevřenými kartami, tak se mu pak daleko líp převléká do kůže někoho jiného. Je to jasnější a přehlednější. Ale je pravda, že herecké povolání je velmi neklidné a nepravidelné. Svým způsobem dává člověku zabrat, takže potřebuje z něčeho čerpat klid a nadhled. Mým velkým zdrojem inspirace je příroda. Kdykoliv je to možné, utíkám ven, ideálně mimo Prahu. Miluju procházky v lese, západy slunce a vítr ve vlasech. A moc ráda chodím bosa v trávě. Jako bych se tím vracela do dětských let, kdy jsem trávila každé prázdniny na vesnici u babičky na Vysočině.

Co všechno jste tam jako malá zažívala?

Chodila jsem na třešně, koupat husy do rybníka, krmila jsem králíky, pořád někde běhala. Anebo se naopak válela na dece na zahradě a pozorovala okolní svět, všechny ty rostliny, brouky, barvy a vůně. Ať jste dítě, nebo dospělá, napojení na přírodu je nejvíc! A vůbec nemusíte být na louce nebo v lese. Já trávím spoustu času mezi čtyřmi stěnami – ve zkušebně, filmovém ateliéru, na jevišti Dejvického divadla, které je v podzemí, ale pořád cítím, že jsem přírodou obklopená, že tam pro mě je. Nabíjí mě kytka ve váze, strom za oknem nebo klidně jen vůně čerstvého vzduchu. Jsou to maličkosti, ale já je záměrně vyhledávám a těším se z nich. Dojímám se životem a jeho krásou, byť to asi zní pateticky.

Čtěte také

Lenošení je zdravé

Čtěte také

Umění nicnedělání. Buďte trochu líní, prospěje to vašemu zdraví

Vydatně vám v tom pomáhá i váš pes Barney. Jaký je?

Je to voříšek, kterému ovšem v těle koluje krev loveckého plemene. Jeho potřeba pohybu je obrovská, takže spoustu času trávíme venku. Asi teď budu znít jako Jiřík ze Zlatovlásky, ale díky němu jsem pronikla do řeči zvířat – samozřejmě nemluví, ale dorozumíváme se pohledem, intonací, gestem, pohybem. Jeden od druhého se učíme. Je úžasné pozorovat, co jsou jeho hlavní potřeby. Potřebuje se najíst, vyvenčit, pohrát si, pomazlit a vyspat. A pak je šťastný. Stačí mu pár základních věcí a mně došlo, že to vlastně mám podobně. Jenže my lidi na to často zapomínáme – málo spíme, blbě jíme, nehrajeme si ani neblbneme, netvoříme, nevenčíme se dostatečně často. Takže i díky němu se snažím, aby tyhle potřeby byly vždy naplněny. A ejhle, ono je mi pak opravdu hezky.

Mají to pejskaři v Praze těžké?

Vůbec ne, máme tu spoustu parků a zeleně. Samozřejmě některé čtvrti jsou na tom lépe, jiné hůře, ale obecně Prahu vnímám jako zelené město. Nedávno jsem jela tramvají přes Štefánikův most a dívala se na rozkvetlé strany kolem Hradu a na Letné. Dohromady tvoří jeden obrovský pruh zeleně, což mě nadchlo a byla jsem pyšná na to, že jsme si ho nikým nenechali vzít. Nezničili ho ani komunisti, ani developeři a já doufám, že to tak vydrží.

Čtěte také

Kruhy pod očima nemusí znamenat nevyspání

Čtěte také

 Kruhy pod očima nemusí znamenat jen nevyspání. Co za nimi může být?

Jak se podle vás k přírodě chováme?

Jsem optimistka a nemám ráda negaci, takže věřím, že většina lidí si uvědomuje, že jsme navzájem propojení, a podle toho se chová. Ale pak tu jsou samozřejmě tací, kteří na to kašlou a vystupují jako páni tvorstva, což je hloupé a krátkozraké. Stačí se podívat na uplynulé dva roky – objeví se nějaký vir – a je úplně jedno, jestli z laboratoře, nebo z netopýra – a my jsme totálně nahraní! Klidně se může stát, že vymřeme. Ale příroda tu bude dál a dokáže se o sebe postarat. Jednoduše řečeno: příroda lidi nepotřebuje, lidé potřebují ji.

Čeho se v tomhle směru držíte? Dodržujete nějaká ekologická pravidla?

Jednu dobu jsem se snažila žít jen přírodně – měla jsem bezobalové záchvaty a kupovala jen udržitelnou módu, ale pak jsem zjistila, že na sebe strašně tlačím, což mě stresovalo. A tak jsem ubrala – chodím i do normálních módních řetězců, a když mám žízeň, klidně si koupím vodu v plastu. Na druhou stranu používám vratné obaly na jídlo, takzvané REkrabičky, které jsou z recyklovatelného materiálu, a vrátila jsem se ke kovové žiletce. A taky jsem se naučila využívat pytlíky od zeleniny – třeba ten od mrkve se dá po vymytí a rozstřižení použít jako skvělý obal na papíry, což jsme odkoukala od jedné své kolegyně, režisérky audioknih. Když jsem nedávno jeden takový pytlík vymývala, vzpomněla jsem si na svou babičku, která plastové tašky ze supermarketu vždycky očistila, pověsila na šňůru jako prádlo a pak je používala dál. Tenkrát jsme se tomu s ostatními dětmi smály, dneska jí s omluvou mávám do nebe: babi, už v tom jedu taky.

Čtěte také

Vegetariánské grilování může být zábava

Čtěte také

Vegetariánské grilování! Zkuste zázračný květák s lilkem

A jak to vaše babička z Vysočiny měla s vařením?

Babička pracovala jako vedoucí provozu v restauraci, to znamená, že milovala kachny, husy, knedlíky a koláče. Na masu a mouce jsem vyrostla a jako dítě to milovala, ale později se moje, už dospělé, tělo přihlásilo s nějakými problémy, a tak jsem přešla na lehčí stravu. Výrazně jsem přidala na zelenině a ovoci, a totálně odbourala lepek. Musím říct, že se mi ulevilo a cítím se skvěle. Jen teď musím nějak vybalancovat ten hubnoucí efekt, který to přináší. Jestli bych něco potřebovala, tak přibrat. Na to se teď chci zaměřit.

S manželem režisérem Pavlem Khekem jste se seznámili v divadle?

Ano, bylo to v Mladé Boleslavi, kde jsem měla svého času angažmá. Později jsme spolu v pražském Divadle ABC nazkoušeli hru Markéta Lazarová. A tam někde se to spustilo, prostě přeskočila jiskra. Na začátku jsem se ho ale trochu bála – vždycky se o něm říkalo, že je to takový divadelní šílenec. Když vejde do divadla, přestane vnímat svět. Pracuje na sto procent a do všeho se vrhá po hlavě a s obrovským nasazením, což je pozůstatek jeho sportovní minulosti – kdysi hrál závodně hokej, a kdyby neměl úraz, věnuje se mu rozhodně pořád. Divadlo je pro něj tudíž něco jako trénink. Neexistuje, že by se flákal. Neumí to. Má svůj cíl a jde si za ním. Je to osobnost – zajímavá, kreativní, inspirující.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Máte kocovinu? Vsaďte na sílu bylinek! Pomůže nejen heřmánek a máta

V červenci to bude sedm let, co jste svoji. Změnil se za tu dobu nějak váš pohled na manželství?

Pořád jsem jeho fanynka, i když jsem si za tu dobu prošla spoustou fází. To je ale přirozené – vyvíjela jsem se já, on i náš vztah. Zažili jsme chvíle nádherné, ale i extrémní, které se týkaly našeho pohledu na svět, našeho vnímání. Já jsem třeba nechápala, proč v šest ráno běží do posilovny, když mluví o tom, jak je unavený a přepracovaný. Pak jsem ale pochopila, že jde o určitý rituál, který potřebuje k životu. Coby ryzí muž se potřebuje vybít a srovnat si věci v hlavě, což by ženu nenapadlo – tedy mě vůbec ne, já radši zůstávám v peřinách. Jsme prostě dva rozdílné světy, ale je moc fajn, že láska, trpělivost a humor nás dokážou spojit v jeden celek.

Dokážete si představit, že se spolu zase potkáte pracovně?

Určitě, ale zatím to zraje. Čekáme na správnou dobu, konstelaci a hlavně správný příběh, který bychom společně chtěli vyprávět. Jak se říká, všechno má svůj čas. V tomhle směru jsem velmi trpělivá.

Čtěte také

Zdravá strava je půl zdraví

Čtěte také

Jídlo od A do Z. Vše, co potřebujete vědět o stravě, když hubnete

Zatímco váš muž momentálně v Bratislavě zkouší Hamleta, který se bude uvádět v rámci Letních shakespearovských slavností, vy už pátým rokem hrajete v jeho českém nastudování. Jak se těšíte na letošní hraní?

Musím se přiznat, že mám prostředí Míčovny Pražského hradu moc ráda. Baví mě ta zahrada kolem. Těším se na kolegy, které přes rok nevídám, třeba na Lenku Vlasákovou. A těším se i na ty, které vídám v Dejvickém divadle, třeba na Jardu Plesla. On je tak famózní herec a je to „labůžo“ s ním hrát.

Uvidíme vás i na filmovém plátně – 23. června bude mít v kinech premiéru romantická komedie Prezidentka, kterou podle vlastního scénáře natočil režisér Rudolf Havlík. Jak se vám s ním pracovalo?

Skvěle! Ruda je typ režiséra, který moc dobře ví, co chce, ale zároveň vám dává prostor. Nechává herce dýchat a má rád, když se do svých rolí takzvaně otisknou… Navíc má šťastnou ruku – kromě Ani Geislerové v titulní roli historicky první české prezidentky obsadil třeba vynikajícího slovenského herce Juraje Loje, který zazářil po boku Ivana Trojana v Šarlatánovi. A fantastická je i Vanda Chaloupková coby bodyguardka.

A jak byste popsala svoji postavu?

Já hraju tajemnici prezidentky, velmi inteligentní a sebevědomou ženu. Svět politiky je mi vzdálený, ale o to víc mě bavilo do takového prostředí nahlédnout. A nebýt za naivní a submisivní, jak mě vnímají někteří režiséři. S každou takovou příležitostí ze sebe vydoluju novou polohu sama sebe. A to mě moc baví. Jinak je Prezidentka hlavně romantický film. Jde v něm o lásku a o to, že všichni, bez ohledu na profesi a postavení, toužíme po pochopení a spřízněné duši.

Čtěte také

Řasené šaty

Čtěte také

Co musí mít každá žena zralého věku v šatníku? Přinášíme vám pár tipů…

A na co byste nás pozvala na svou domovskou scénu – do pražského Dejvického divadla?

Na naši nejnovější věc, komedii Každý má svou pravdu, kterou napsal italský dramatik Luigi Pirandello a režíroval Michal Vajdička. Je to takový velmi vtipný a zajímavý výlet do života jedné ukřičené sicilské rodiny. Odehrává se před sto lety, ale hodně vypovídá i o dnešní době a o tom, že se často ztratíme hledáním vlastní, mnohdy nepodstatné pravdy, zatímco nám uniká něco mnohem podstatnějšího.

Také vás nově můžeme vidět v muzikálu Branický zázrak…

Ano, ten uvádí pražské Divadlo na Fidlovačce a v červenci se přesune na Letní scénu Voděrádky u Říčan. Vnímám to opravdu jako takový malý zázrak, že můžu hrát a zpívat s Tomášem Klusem v muzikálu, který napsal Jan Svěrák s bandou neuvěřitelně nejen hudebně nadaných lidí. Vyprávíme příběh o písničkáři v krizi středního věku. Když mu zmizí kolo z garáže, rozhodne se vypátrat zloděje. Dostane se tak k bezdomovcům, a v lesíku, kde přebývají, zažije magickou noc… Najdete v tom trochu mystiky, hodně komedie a pro mě je to taková velká laskavost pro radost.

Čtěte také

Tankini

Čtěte také

Máte faldy na břiše, povislý zadek a plavky jsou noční můrou? Zkuste tankini

Jak jsme už zmínily, začátkem června slavíte narozeniny. Co byste si přála?

Nějaká přání mám, ale jsou tajná… I díky knize Marie Kondo Zázračný úklid nemám moc ráda zbytečné věci. Takže se posledních pár let vyhýbám darování nějakých drobností, které nemají jiný účel, než že se odloží. Nerada je dávám a nerada dostávám. Baví mě něco, co se dá buď pouŽÍT, nebo zaŽÍT, nebo co je darováno přírodou a může se zase do přírody vrátit a snadno se rozloží. Například květiny. A potěším mě hodně, když mi někdo věnuje svůj čas.

VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ (35)

  • Rodačka z Rakovníka vystudovala konzervatoř. Od roku 2015 je členkou pražského Dejvického divadla, kde ji můžete vidět například v inscenacích Každý má svou pravdu, Interview, Vzkříšení, Elegance molekuly.
  • Objevila se v řadě pohádek (Tajemství staré bambitky, Nejkrásnější hádanka, Duch nad zlato), celovečerních filmů (Modelář, Jedině Tereza, Ženy v běhu, Ženy v pokušení, Lidice) a TV seriálů (Zkáza Dejvického divadla, Specialisté, Mazalové).
  • Od 23. 6. ji můžete v kinech vidět v romantické komedii Prezidentka, od 18. 8. v Přání k narozeninám.
  • V roce 2019 se stala vítězkou soutěže StarDance. 
  • Věnuje se také načítání audioknih, například Agnes a Zakázaná hora, Aristokratka, Hvězdy nám nepřály, Věř mi, Bez naděje. 
  • Je vdaná za divadelního režiséra Pavla Kheka a společně žijí v Praze.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Jste staří jako vaše svaly, tvrdí lékaři

Čtěte také

Jste staří jako vaše svaly, tvrdí lékaři. Silový trénink chrání před cukrovkou