Obří ruka vznášející se nad městem, lidé pověšení na šňůře, ženy povalující se na pláži. Vaše obrovské sochy-objekty jsou k vidění v ulicích měst. Jakou dostáváte zpětnou vazbu?

Hrozně ráda dávám věci tam, kde jsou nečekané, mimo galerijní prostory. Lidé si na ně často za těch pár měsíců zvyknou, a když se pak moje práce odinstalují, vznikne prázdné místo. Jsem vlastně autor vzpomínek. Někdy ve městech proběhne anketa líbí/nelíbí, tak je to jistá zpětná vazba. Pro mě je důležité se na místo na chvíli postavit a sledovat lidi. Nebo když dostanu po nějaké výstavě třeba dvě tři zprávy, ve kterých má někdo potřebu mi sdělit, že ho moje práce zasáhla, to mě příjemně nakopne vždycky a mám pak pocit, že to má smysl. Těší mne i upřímné komentáře rodiny a přátel, protože zase mají srovnání s předchozími instalacemi.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Čím vás volný prostor přitahuje?

Strašně mě to baví. Teprve v prostoru zjistím, jestli to, co doma vymyslím a vyrobím, funguje. Dokud svou práci neumístím na určité místo, tak to nezjistím. Teprve při první instalaci je pro mě práce dokončená. Přitahuje mne jakékoli prostředí, ať už městské, industriální, nebo parkové. Každé ovlivní dílo po svém, jak vizuálně, tak v kontextu tématu. Tím, že jsou objekty částečně transparentní, prolínají se s pozadím a velmi citlivě reagují na světlo. Někdy vystupují v objemu, proti nebi zase vypadají jako kresby. To v galerii nedokážete. K instalaci je většinou potřeba vysokozdvižná plošina, a když už je dílo ve vzduchu a já udělám v daný moment za daných okolností maximum pro svou představu a plošina odjede, nemám kapacitu to předělat a změnit to můžu zase až příště… Obnáší to spoustu práce a adrenalinu a absolutní vyčerpání, a nejen mé. Ale současně jsem nabitá novou energií. Je těžké to popsat.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

Jak si vybíráte témata?

Nápadů mám obecně víc, než bych potřebovala. Ve svých volných drátěných dílech už vlastně od úplného začátku tak nějak glosuju svůj život ženy, jak v rodině, tak s partnerem, a teď hlavně mateřský život. Vzniká mi takový sochařský deník. Témata jsou tedy poměrně osobní, často trochu sentimentální a také věřím, že i trochu vtipná. Než ale přejdu k realizaci, je potřeba zvážit kromě únosnosti námětu i celkový výtvarný dojem a v neposlední řadě i technologii a zajištění. Nakolik ovlivní dílo samotné a jestli svou představu dokážu vyrobit tak, aby to ty technické prvky nezazdily. Připravuji si skici a vizualizace. Vzhledem k časovým možnostem se tak můžu pustit jen do úzkého výběru nápadů.

Původně jste vystudovala matematiku a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, čím to, že jste se místo učitelky stala sochařkou?

Jako malá jsem pořád něco vyráběla, hlavně u dědy v dílně, milovala jsem výtvarku v lidušce a později jsem se dostala ke keramice. Moje teta mi dala Velkou knihu keramiky – úplně mě uchvátila. Ocitla jsem se v novém světě hlíny, vlastně dodnes ji vnímám jako zcela zásadní knihu svých tvůrčích začátků. Začala jsem všechno zkoušet a zjistila jsem, že mi to jde. Že chci být fakt „umělkyní“ a ideálně se tím živit, jsem se definitivně rozhodla až ve čtvrťáku na gymplu, což ale bylo hodně pozdě, protože mi chyběla průprava, kterou měli ti, kteří šli po základce na průmyslovku. Potřebovala jsem nabrat čas. Hlásila jsem se snad na čtyři umělecké vysoké školy a na ten „pajdák“ spíš jako na záchranu. Přijímačky pochopitelně až na ten pajdák dopadly úplně blbě. Hlásila jsem se na něco, na co jsem ještě neměla. Přidala jsem si tak tři roky k dobru.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Ale na takovou školu není snadné se dostat.

Taky to snadné nebylo, neměla jsem vhodnou průpravu, uměla jsem kreslit jinak, než chtěli na škole. Můj styl byl tehdy tak nějak nekompatibilní. Od keramiky k sochařině je cesta ještě daleká, ale nikdy mě to nesrazilo. Navíc na začátku jsem byla krásně naivní. Po těch neúspěšných přijímačkách jsem šla třeba na konzultaci ke Kurtu Gebauerovi (akademický sochař, emeritní profesor, pozn. red.), aby mi poradil, jak postupovat, kdybych k němu chtěla jít do ateliéru. Nesla jsem mu svoje práce… Dneska se tomu směju, protože co já mu tam tenkrát přinesla! Byl neuvěřitelně taktní, dodnes si pamatuju, jak mi v podstatě řekl, že budu muset hodně, hodně, hodně (!) zapracovat, aby to k něčemu bylo.

Velké zklamání?

Naopak, zpětně oceňuji jeho schopnost člověka naprosto nesejmout, i když tedy mohl. Odcházela jsem šťastná a s informací, že to za nic nestojí! Velký respekt. Začátky byly vůbec legrační, do světa umění jsem neměla moc vhled. Rodiče jsou oba ze světa pragmatického, ekonomicky a sportovně založeného. Památná a často užívaná věta mé babičky: „Hlavně že máš tu matiku, že můžeš učit!“ mi rezonovala celou dobu mých studií v Olomouci i v Brně. Je třeba ale přiznat, že jsem měla velké štěstí na velmi dobré pedagogy – autorské osobnosti, které mne ovlivnily v průběhu celého studia, a také nemalou podporu rodiny.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Všimla jsem si, že pořádáte hodně výstav, realizujete práce a přitom máte dvě malé děti.

Začátky s dětmi nebyly snadné, ale měla jsem k dispozici babičky, jak jen to bylo vzhledem ke vzdálenostem možné. Postupně pak vždy na pár hodin hlídací tety. Doby, kdy jsem chodila do ateliéru na jedenáctou dopoledne a v jedenáct v noci odcházela, jsou dávno pryč. To s malými dětmi neexistuje. Teď, když obě chodí do školky, se snažím hecnout a pracovat ideálně od osmi od rána, což se mi nedaří. Nakonec to vypadá tak, že ráno řeším administrativu, na desátou jdu zatopit do ateliéru a ve tři končím a běžím do školky. Většinou pak dělám ještě po večerech, chodím spát o půlnoci a vstávám po šesté. Nemůžu si dovolit nepracovat v době, kdy pracovat můžu. Jako všechny mámy jsem vázaná programem dětí. S mateřstvím jsem musela sama sebe hodně přeorganizovat.

Jak?

Stálo mě patnáct let nepřetržitého úsilí, abych ve tvůrčím smyslu nezapadla. Ještě za studií jsem potkávala sochařky, které se rozhodly nebo neměly jinou možnost než být maminkami na plný úvazek. Oboje se prý skoro nedá zvládnout, říkaly. Pro mne bylo nemyslitelné, že ztratím tu tvůrčí návaznost… Jakmile přestanete vystavovat a pracovat, přestanete v tomhle oboru téměř existovat a musíte začínat od nuly. K sochařině potřebujete materiály, nářadí, držet pracovní prostor, takže je potřeba tu práci stále točit, tvořit a investovat, i kdyby v malém. Rozhodla jsem se, že to prostě dám. I tak práci tlačím před sebou, nic nestíhám, jak bych chtěla, a jsem pod takovým trvalým tvůrčím tlakem, že mi něco uniká. Stačí pár drobných zimních dětských virózek a je hotovo. Často se i tak setkávám s maminami, které se ptají: Jak to děláš? Kde bereš ten čas?

To je dobrá otázka, jak to děláte?

Přijeďte se k nám podívat a uvidíte… Je to jednoduše něco za něco, všechno se stihnout nedá, jakkoli bych chtěla. Takže třeba uklízím jen nejnutnější věci, nebo když už mě binec štve (nebo když má přijít návštěva). Musela jsem si stanovit priority a někde slevit. A taky se z toho nepo…

Čtěte také

Čtěte také

Hvězda paracyklistiky Kateřina Antošová: Jak se srovnala s tím, že nebude chodit

Tak nemáte ve skříních komínky, no.

Tak nemáme ve skříních komínky, no. Když chci se svými dětmi strávit odpoledne, tak nemůžu bezhlavě uklízet, to si s nimi radši něco zahraju nebo spolu tvoříme. Anebo to děláme tak, že se snažím uklízet s nimi a ony si při tom hrají. Holky milují uklízení takových těch hromádek „pokladů“, kde se vždy objeví různé zapomenuté věci. Ovšem dokážete si představit, jak je takový úklid efektivní. Zkrátka se snažím věnovat dětem, když o to stojí, a díkybohu nemám muže, který by extra lpěl na pořádku.

Neříká se: Binec v bytě, šťastné dítě?

Nám připadá, že jsou holky fakt šťastné a tenhle tvůrčí život plný neobyčejných věcí je zajímavý pro ně, stejně jako pro nás. Tím, že pracuji doma, máme tam kompletní dílnu s nářadím nezbytným pro výrobu soch. Součástí toho kolotoče jsou pak i zajímavé, inspirativní předměty, někdy starožitnosti. Schováváme různé materiály a nálezy všeho druhu, na kterých „něco“ je. Jsou všude kolem nás i našich dětí. Jsme s manželem v určitém směru za exoty, protože jako umělci vytváříme něco, co primárně nikdo nepotřebuje – sochy, kresby, obrazy. Tedy zdánlivě… V našich končinách je to vnímáno spíš jako nadstandard.

Tomu nerozumím.

Když děláte třeba klempířinu nebo pokládáte chodníky, učíte, stavíte dům, je vaše práce potřebná. Má pro většinu lidí smysl. To, co vytváříme my, je třešnička na dortu života, továrna na krásno, která po dnech dřiny může být super zážitkem, ale kdyby tam nebyla, ostatní to taky přežijou. Občas se mě někdo zeptal, jestli mi to vůbec stojí za to, nebo naznačil, že se kvůli vlastním potřebám dostatečně nevěnuju dětem, a to i lidi, kteří do toho fakt nevidí. Plně jsem obě dcery kojila, každou skoro do dvou let, jak bych se jim asi mohla zároveň „nevěnovat“? Byla jsem sochařka před tím, než jsem byla matka, teď jsem matka-sochařka. Kdybych přestala být sochařkou, nebyla bych ani dobrou matkou. Popřela bych sama sebe. Obětovala bych osobnost, to je, myslím, ten správný výraz. V těžkých chvílích jsem si to dokola opakovala. Děti to přijaly a takhle se mnou, s námi, žijí. Já se taky přizpůsobila, třeba i takovou drobností, že jsem začala pracovat v rukavičkách.

V rukavičkách, jako že jste zjemněla?

Ale ne. Když se narodila první dcera, začala jsem na úplně všechnu práci používat chirurgické rukavice, abych měla ruce jemné, a ne jako struhadlo. Dřív bych v nich nebyla schopná pracovat, protože je pro mne kontakt s materiálem zásadní. Coby maminka jsem jich ale zlikvidovala celé krabice. Nosítko s malou jsem měla vedle sochy a v rukavicích modelovala. Namísto abychom rekonstruovali střechu a byt, postavili jsme na zahradě ateliér, abych mohla být s dětmi v práci. Holky vyrůstaly v ateliéru a jsou zvyklé dělat se všemi myslitelnými materiály, s barvami, hlínou, oblíbené jsou i hřebíky a vruty. Znají vesměs všechno nářadí a vědí, co je bezpečné a co nebezpečné.

Čtěte také

Čtěte také

Hana Wiedermannová zachraňuje nedonošená miminka a říká, že bez naděje to nejde

Vždyť to musí být zajímavé dětství…

Podle mě mají trochu jiný vhled, protože vidí, že pro nás nic není problém, všechno se dá vyřešit a umělecké prostředí je rozhodně zajímavé. Máme prima děti. S první dcerou jsem se tedy hodně učila, ne vždy to šlo úplně hladce a přiznávám, že jsou výchovné věci, které si vyčítám.

Jaké? Já jich mám asi tisíc.

Třeba když jsem měla hlídání a potřebovala odejít, mizela jsem s takovým tím „běž, běž, teďka se nedívá“ a nevyplatilo se mi to, dlouho jsem tyhle chyby napravovala. Další komplikace nastaly s dělením pozornosti, když se narodila mladší. Celkově mi to s tou mladší přišlo o trochu snazší, ale to je asi vždycky. Hodně jsem s nimi vyrostla a jsme bezva parťáci. Když jim něco nevyhovuje, přizpůsobím se a naopak. Když to jde, beru je na akce s sebou. Všechno je to na hony vzdálené uměleckému životu, který jsem žila předtím, ale byla jsem pevně rozhodnutá se nevzdat.

A daří se vám to! Máte můj obdiv.

Když mi během raného mateřství poklesla pracovní produkce tak na třicet procent, raději jsem si nasmlouvala výstavy tak, abych měla hnací motor a abych nezazdila všechnu práci, co jsem udělala před dětmi.

Umění je řehole.

Vybrala jsem si to, mám to a neměnila bych. Občas samozřejmě přemýšlím, jestli mi to za to stojí, ale při představě, že bych měla dělat něco jiného… Řekla bych, že my „umělci“ toužíme i přes překážky realizovat své nápady a vize. Že jsme všichni tak nějak nešťastní, když nemáme pracovní svobodu nebo když netvoříme. Prostě je to potřeba, která vychází zevnitř vás samotné. Snažím se to vysvětlovat a předávat dětem, ptají se, protože ostatní rodiče běžně nenosí práci domů. A my pořád něco vymýšlíme a bavíme se o nápadech, možnostech a řešeních. Můj manžel je taky výtvarník a některé věci tvoříme společně. Holky vlastně žijou v našem výtvarném světě a je to na nich znát.

Asi jste si dobře vybrala manžela…

Měla jsem štěstí a jsem si toho vědoma. Myslím, že máme šťastné manželství, ale raději se zeptáme manžela, co si o tom myslí on. Jsem ráda, když jezdí na velké instalace. Druhý pohled je vždycky dobrý, občas se u toho pohádáme, vyletí adrenalin a tak, ale potom je to paráda! Když děláme spolu, cítím se klidnější, protože věci nevisí jenom na mně. Těžko říct, jestli bych se pustila do některých šíleností, kdybych ho neměla vedle sebe…

Je výtvarná spolupráce mezi manžely-umělci obvyklá?

Znám pár takových manželství, ale nevím o nikom, kdo by spolupracoval na výtvarných projektech tak intenzivně, asi i proto, že neřeší tak veliké věci, tím myslím doslova veliké. Manžel je ilustrátor a scénograf a má i trošku jiný záběr než já, takže se velmi dobře doplňujeme. Já jsem pragmatičtější a hodně systematická, on spíš chaotik, ale s obrovským spektrem schopností. Vzájemně si umožňujeme vhled do jiné dimenze. Samozřejmě že ta naše tvůrčí ega někdy jdou proti sobě a skřípe to. Je ale skvělé mít někoho, koho svět umění baví a kdo rozumí mým potřebám, a troufám si říct, že to platí i naopak.

Čtěte také

Lucie Hetflejšová

Čtěte také

Jesle se vracejí! Jak budou fungovat? A budou dostupné všem?

VERONIKA KUDLÁČKOVÁ PSOTKOVÁ (1981)

• Sochařka, výtvarnice.

• Pochází z Opavy.

• Vystudovala PedF UP v Olomouci a Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, ateliér Sochařství I Michala Gabriela.

• Zúčastnila se mnoha skupinových i samostatných výstav, např. výstava velkoformátových drátěných soch SPOLU v pražském DOX, výstava Napojení v ostravských Dolních Vítkovicích nebo Doma v Opavě.

• S manželem Romanem Kudláčkem vytvořili například stálou expozici Mattoni Muzea v Kyselce.

• Mají dvě dcery (6 a 4 roky).