„V šatně Činoherního klubu pilovala s kolegou Suchánkem dialog na večerní představení. Smála se Veronika, smál se Suchánek, radost jsem měla i já, když mi přislíbila rozhovor,“ uvedla tehdy v roce 1995 do časopisu Vlasta redaktorka Ilona Šimková. „A potom jsem dva měsíce poslouchala nahraný hlas dcery Agáty, který mi oznamoval, že právě není nikdo doma, ale když nechám vzkaz a telefonní číslo… Pak jsme se přece jen sešly.“

Já vím, že jsem hrozná, ale jednak mě položila chřipka, a hlavně jsem nechtěla, aby v té době se mnou vyšel nějaký rozhovor. Kandidovala jsem u nás v Suchdole totiž za hnutí Pražané Praze a nechtěla jsem se moc zviditelňovat. Když jde herec do politiky, neměl by mít žádné výhody proti jiným lidem.

A jak jste dopadla?

Dobře. Dokonce jsem dostala nejvíc hlasů a fakticky mě to potěšilo. Suchdol je vesnice a jsme na to patřičně pyšní, že jsme vesnice. Tady neutajíte nic, jeden druhému vidí až do kuchyně. Bydlím zde dvacet dva let, všichni mě tu znají, dokonce mi odpustili, že jsem herečka, protože tohle povolání lidem spíše vadí, než se jim líbí. Snad mi fandí i proto, že když bylo potřeba, vzala jsem hrábě či lopatu a šla pomoct. Ale nejraději bych byla, kdyby mi důvěru dali proto, že mám v sobě tvrdou rodičovskou výchovou zakódovaný smysl pro spravedlnost. Nesnáším korupci, lhaní, podrazy, pomlouvání, úskočnost. Jsem pro pravdu za každou cenu. Takovou, co hraničí až s nevychovaností a drzostí. U nás v Suchdole nejde o nějaké stranické půtky, jde tu především o lidi. Podívejte, já jsem si řekla: Poslancovat jsem nechtěla, přemluvili jste mě, dobře. A zvolili, taky dobře. Takže tu práci budu dělat stejně poctivě jako svoje herecké povolání.

Poslankyně, herečka, manželka, maminka – jak to chcete všechno zvládnout?

Je to těžké už teď. Agáta je ve čtvrté třídě, Cyril bude v příštím roce prvňáček. Manžel podniká ve stavebnictví a starostí má až nad hlavu. Vůbec se podnikatelům hodně slibovalo a skutek utek. Herectví mám ráda, ale nepatřím mezi typy, které tvrdí, že by bez divadla či filmu nemohly žít. Koneckonců já ani herečkou vlastně být nechtěla.

Měla jsem rodiče moc ráda, ale nechtěla jsem být na nich závislá. Strašně mi pomohl o jedenáct let starší bratr – a je to trochu ironie, že tím, že když mi bylo osmnáct, odešel do Německa. Nechal mi tady totiž klíče od místnosti čtvrté kategorie. Mohla jsem se postavit na vlastní nohy, někde začít žít podle svého. Takže jsem odešla z Filozofické fakulty, chvíli si myslela, že bych měla na medicínu, uvažovala o studiu psychologie či stavařiny. Ale táhlo mě to i k tanci. Už v sedmnácti jsem totiž s Choreou Bohemicou projela téměř celou Evropu. Objevil se cíl – jít studovat tanec na AMU. Zkusila jsem přijímačky, ale ne jen tak. Táta k nám byl hodně tvrdý a vychoval mě, bratra a i o devět let starší sestru v žilkovském poctivém pracovním drilu. Brala jsem hodiny herectví a platila si je z peněz vydělaných v Metru, kde jsem uklízela.

Trému jsem neměla, a tak mně přišel dopis, že jsem přijatá. Po nějakém čase jsem přestoupila na divadelní fakultu. Snad jsem měla i kapánek štěstí, že jsem hned dostala nabídku na filmování. První můj film se jmenoval: Když rozvod, tak rozvod. Zahrála jsem si tehdy s Honzou Čenským. Byli jsme mladí filmoví manželé a já se musela samozřejmě po bytě promenádovat jen tak nalehko. Rodičovská výchova říkala ne, režisér tvrdil – ano, ano, ano! Nakonec jsem to zvládla a v dalších rolích už jsem takové problém neměla. Byly to nádherné roky a vlastně jsem dostávala televizní i filmové příležitosti po celou dobu studií. Takže si i dnes umím práci zorganizovat a věřím, že budu zvládat všechny ty činnosti, na které jste se ptala.

A co role milenky a kamarádky manžela?

To je správná otázka… Všechno je v dnešní době nějak hektické. Dříve jsem si ale taky moc rady nevěděla. Jsem například podruhé vdaná. Z prvního manželství mám Agátu, z druhého Cyrila. Vdávala jsem se ve třiadvaceti, protože Agáta byla na cestě, jak se říká. Zrovna jsem byla ve třetím ročníku divadelní fakulty. Myslím, že to už nebyla žádná nerozvážnost, ale s prvním manželem jsme se přesto teprve spolu učili žít. Nevyšlo to a neseme na tom oba kus viny. S mým současným, a doufám, že i posledním partnerem, to zatím vychází dobře. Žijeme normální život. Bydlíme v rodinném baráčku, který se neustále přestavuje, a tedy i zvětšuje, zvyšuje, rekonstruuje. A protože manželovi nestačí k podnikání ani dvacet čtyři hodin denně, jsme se sexem trochu na štíru. Když jsem doma já, není doma Marek. Když je náhodou doma on, mám představení. Když jsme zázrakem doma oba, jsou tu dětičky. Vlezou k nám do postele a chtějí taky kus té člověčí lásky. Chvilenky, kdy jsme jen my sami, jsou opravdu velice vzácné. O to i hezčí…Ale kamarádi jsme s Markem určitě.

V rozhovorech se často zmiňujete o přísné až velmi tvrdé rodičovské výchově. Pokračujete v takovém duchu i u svých dětí?

Kdepak, u nás už je to naprosto demokratické. Až příliš, myslím si. Otec byl a je katolík, maminka rovněž. Měli tři děti a vychovávali nás, jak nejlépe dovedli. Nepamatuji si na nějaké rozmazlování. Otcova zásada byla jasná – nejdříve povinnost, a pak zábava. Mnohdy jsem byla zoufalá, brečela jsem, ale tatínek byl hodně tvrdý. Na sebe, na nás, ale i svoje okolí. Kvůli svému přesvědčení a hlavně víře ztratil postupně zaměstnání na AMU, konzervatoři i v lidové škole umění. Přesto naučil tisíce dětí hrát na flétnu, vynikajícím dechovým cvičením pomohl mnohým děckám ke zdraví. Flétna byla a je tátovi vším a snad je i zklamaný, že jsem se nepotatila, že jsem se stala herečkou. Já jsem jiná a dokonce bych hodně vehementně rozmlouvala svým potomkům, kdyby se snad chtěli dát na stejnou hereckou dráhu. Ale s dětmi jsem si užila a užívám svoje. Obyčejné i neobyčejné starosti, kutání na zahrádce, nad školními problémy Agáty i zlobením Cyrila.

Jsem ráda, že mi pomáhá moje maminka. Vůbec si myslím, že dětem chybějí takové ty nádherné a laskavé babičky. Mám na mysli třeba paní Brzkovou z filmu Babička. Dětem neprospívá ani to, když si na ně neumíme najít čas a raději jim zapneme televizi. Nesouhlasím dodnes s některými způsoby výchovy, které uplatňoval můj otec, ale na druhé straně tatínkovi i mamince patří můj dík, že nás – všechny tři – dokázali připravit do opravdového života – do období pohody, ale i času nepohody.

A největší přání?

Aby Agátě, Cyrilovi a manželovi bylo se mnou hezky.

Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta

Související články