Jakou motivaci měla vaše babička, proč se po revoluci tak nadchla pro obnovu Vesny?
Babička k Vesňankám a k ženskému hnutí vždycky vzhlížela. A po revoluci nechtěla, aby tahle „značka“ zůstala zapomenutá. Vesna, podobě jako slovenská Živena, se nezaprodala ani za druhé světové války, ani za komunismu, jejich činnost byla až násilně přerušená. Babička se s elánem jí vlastním vrhla do obnovy Vesny hned na začátku devadesátých let. Což s sebou neneslo jenom to, že měla vizi, ale že ji dokázala řešit i s úřady. Nedávno jsem si četla proslov Milana Uhdeho z babiččina pohřbu a on v něm vzpomínal, že babička byla kvůli své urputnosti na krajských a městských úřadech v Brně docela neoblíbená. Nakonec se jí podařilo Vesnu znovu rozběhnout.
S jakou vizí?
V devatenáctém století byla Vesna zásadní jako platforma nejenom pro vzdělávání, ale pro všemožné aktivity a setkávání žen. A byla velmi podstatná pro město. Vždycky když na to pomyslím, roste ve mně pocit lokální brněnské patriotky, protože si uvědomuji, jak významné Brno bylo tehdy a jak významné může být, jaký má Vesna potenciál nejenom jako ženský spolek, ale jaký význam může mít pro město. Nicméně, v roce 1991 se babička stala první starostkou Vesny a navázala na to, co dělala Vesna v době svého rozkvětu: rozjela aktivity pro děti, ženy i seniory. V zadní části historické budovy na Údolní vznikla zdravotnická škola, babička tam dokonce založila první porevoluční soukromou školu pro knihkupce a nakladatele v republice a ta měla později svoji pražskou pobočku. Navíc se za jejího působení rozjela ve Vesně školka Vesněnka, zřízená podle holandského vzoru předškolní péče, která byla postavená na spolupráci s Masarykovou univerzitou. Ta přispívala na školné rodičům, kteří na univerzitě pracovali, aby mohli pokračovat v kariéře. Vesněnka byl jeden z babiččiných zásadních projektů: aby ženy mohly fungovat, musí fungovat systém jeslí a školek. Možná, že babiččin pohled na feminismus se od toho našeho současného v ledasčem lišil, ale tohle cítím jako podstatné, stejně jako to vnímala jako podstatné ona.
Kdy to začalo jít s Vesnou z kopce?
Úpadek nastal po babiččině smrti, která byla poměrně nečekaná. Tehdy, v roce 2013, byla babička už „jen“ ve správní radě. Kolem ní byla soustředěná spousta skvělých žen její generace, ale s ní odešla její energie. Ve vedení se vystřídalo několik lidí. Že mají problémy, bylo jasné už v roce 2018, poslední management pak Vesnu dovedl až do insolvence. Nenašla jsem nikoho, kdo by pochopil, co se přesně stalo. Nějakou dobu byli prostě zřejmě ve vedení lidé, kterým bylo jedno, co se s Vesnou stane, nechápali její historický nebo symbolický význam. Já jsem se rozhodla, že po tom nebudu pátrat a že za tím udělám tlustou čáru.
Kdy jste se o insolvenci Vesny dozvěděla?
V roce 2020. Podle všeho šla Vesna ke dnu během dvou let předtím, kdy vedení přestalo platit účty, nájem, všechny závazky. Kdyby management vzal klíče, došel na město a řekl: „Pardon, my končíme, my to nezvládáme,“ bylo by to smutné, ale pochopitelné a nemuselo to skončit insolvencí. Možná to byla neschopnost, možná developerský záměr, nevím, nedává mi to smysl. Když jsem se to dozvěděla, napsala jsem to na Facebook – a ozvaly se mi babiččiny kamarádky z bývalé Vesny, že jsou zoufalé, co se s Vesnou stalo. A že já jako vnučka paní Zlatuškové bych s tím mohla zkusit něco udělat.
Co jste řekla?
Mně to dodalo odvahu. Před tím jsem byla jenom naštvaná, ale necítila jsem se povolaná do toho jakkoli zasahovat, brát Vesnu za svou, vnímala jsem to jako nepatřičné – kdo jsem já, abych pokračovala v babiččině práci? Jenomže když mě požádaly o pomoc samotné Vesňanky včetně paní Oulehlové, která je praneteř první jednatelky a duše staré Vesny Elišky Machové, zkusila jsem to. Jeden kolega z televize mi tehdy řekl, že nemám být smutná kvůli zániku Vesny, protože boj za ženská práva už je dobojován, že už máme všechna práva, která jsme chtěly, a že konec Vesny to sympaticky uzavírá. To byla poslední kapka.
V jakém smyslu?
Jednak je to samozřejmě blbost, boj za ženská práva zdaleka neskončil, zdaleka neskončil vítězně, a i kdyby to tak někdo vnímal, takový konec Vesny by byl absolutně nedůstojný vzhledem k obrovské historii, kterou má ta organizace za sebou.
Neuvažovala jste o tom, založit prostě nějakou novou platformu místo Vesny?
Jistě, že by bylo možné založit nějakou podobnou organizaci, ale o to nejde! Jde o to, růst dál z těch kořenů, které tady Vesna zapustila, oficiálně na ni navázat.
Jak třeba?
Vesna sídlí naproti sídlu ombudsmana, může se zapojit do nízkoprahových aktivit, dělat mezigenerační projekty. Má obrovskou výhodu v tom, že je na jednu stranu feministická, na druhou stranu má za sebou historii, která sedí i konzervativním lidem.
Jak těžké bylo Vesnu vysekat z insolvence?
Nejprve jsem chtěla vyhlásit sbírku, z ní uhradit dluh a oslovit investory na nové projekty. Pak jsem se byla podívat u insolventního soudu, kde jsem se setkala s řadou drobných věřitelů, byli tam zástupci města, mluvila jsem s insolvenční správkyní. Sešla jsem se ale také s investorem Milošem Vančurou, který spravuje nadaci, má v Praze síť školek, fandí moderním způsobům vzdělávání a líbil se mu třeba původní projekt Vesněnky. I proto se rozhodl nás finančně podpořit. Spadl mi kámen ze srdce, protože organizovat sbírku, ve které by se měly vybrat zhruba dva miliony korun na vyplacení všech, kterým Vesna dlužila, by bylo náročné. Už tehdy jsem ale měla oslovené ambasadorky sbírky, třeba Magdu Vášáryovou, protože ona je spojená se slovenskou Živenou, nebo Helenu Třeštíkovou a Kateřinu Tučkovou. Ty pak zasedly v nové správní radě. Hledala jsem ale ředitelku.
Proč jste nechtěla šéfovat Vesně vy?
Mám svoje projekty, kterým se věnuji a které od Vesny docela striktně odděluji. Jsem ráda ve správní radě, abych věděla, co se ve Vesně děje, ale výkonnou funkci v ní mít nechci. Jako první jsem oslovila Annu Šabatovou. Ta řekla, že nás ráda podpoří, ale že z rodinných důvodů musí odmítnout, její muž byl tehdy už hodně nemocný. A pak mi došlo, že pod svícnem je největší tma a že skvělou ředitelkou Vesny by byla Barbora Antonová, známá brněnská osobnost, která se v pomoci druhým vždy hodně angažovala.
Co řekla, když jste ji oslovila?
Byla překvapená, vzala si chvíli na rozmyšlenou, necítila se na to, ale nakonec kývla, což byl pro obnovu Vesny zcela zásadní moment. V té době začala Nora Fridrichová dělat v Praze dobročinný šatník pro samoživitelky, a protože měla poptávky z regionů, ptala se, jestli by byl někdo schopný rozjet takovou aktivitu i jinde než v Praze. A Bára dostala ten skvělý nápad rozjet šatník pod Vesnou.
Přitom Vesna ještě před rokem neměla žádné prostory, kde by sídlila, ne?
Neměla. Ale podstatná je právě ta myšlenka, ne to místo. Takže jsme půjčily provizorní prostor v Dominikánské ulici a tam založily přesně před rokem šatník pro samoživitelky. Všechno se rozjelo na dobrovolnické bázi, ale z dobrovolnic už se dnes rodí prověřené budoucí zaměstnankyně. Za ten rok jsme se naučily strašně podstatnou věc – tedy nejenom úskalí a možnosti takového provozu, ale hlavně to, jak moc v Brně podobný ženský spolek chybí. Na Vesnu se totiž začaly obracet i různé odbory samosprávy, které do šatníku posílají svoje klientky, dnes jsme ve spojení s OSPODem a radnicemi brněnských městských částí. Je potřeba zdůraznit, že to vše se stalo zejména díky usilovné práci Báry Antonové. Během toho prvního roku začalo s Vesnou spolupracovat přes pět stovek klientek, sedmdesátka dobrovolníků a obrovské množství dárců. Na začátku letošního roku jsme si plácly s městem, které by mělo dát Vesně zpátky k dispozici budovu v Údolní, kde spolek na konci 19. století začínal. A z Dominikánské jsme se v mezičase provizorně přesunuly na Husovu do prostor Moravské galerie v Brně. Tam nás zastihla válka, která byla pro činnost Vesny zásadní.
V čem?
Během pár dní se kolem Vesny a její ředitelky Báry semklo obrovské množství lidí, kteří chtějí a umějí pomoci. Ta energie je neuvěřitelná. Ženy pomáhají ženám, z Ukrajiny jak známo utíkají zejména ženy a děti. Navzdory všem těm hrůzám, které válka přinesla, se ukázala jedna zásadně pozitivní věc: že jsme Vesnu neoživily proto, aby tady jen zůstala zachovaná nějaká historická značka, ale že obsah té značky je obrovsky silný a smysluplný. Což je něco, z čeho by byla babička nadšená.
Jaký máte teď plán?
Provoz v Moravské galerii zůstane zachován, nyní se dává do pořádku budova na Údolní a mělo by se v ní propojit nízkoprahové centrum pro rodiny a seniory, chceme zachovat Jurkovičovu jizbu, obnovit provoz tělocvičny, divadelního sálu, revitalizovat a zpřístupnit dvůr, znovu rozpohybovat Vesněnku a iniciovat celou řadu dalších vzdělávacích aktivit včetně školy nebo třeba digitální akademie pro samoživitelky ve spolupráci s Czechitas. V první fázi ale teď, v návaznosti na humanitární aktivity spojené s válkou na Ukrajině, by se v těchto prostorách mělo zřídit centrum péče pro předškolní děti z Ukrajiny a také zázemí pro adaptační a terapeutickou činnost. A mám ještě jedno přání.
Jaké?
Aby babička Hana Zlatušková měla na fasádě téhle historické budovy Vesny svoji pamětní desku.