Proč jste knihu pojmenovala Sametový domov?

Má to být jisté, bezpečné místo. Tak postava matky v románu vnímá Českou republiku, i když to tak nakonec úplně nedopadne. Samozřejmě je v tom i odkaz na Sametovou revoluci a to, jak jste v klidu zvládli rozdělení republiky.

Co vás vedlo k zpracování vaší zkušenosti dětského uprchlíka?

Začala jsem o tom více přemýšlet v době uprchlické krize před sedmi lety. Nechápala jsem, proč se tolik lidí – včetně některých mých kamarádů – staví proti přijetí tehdy malého počtu uprchlíků. Přišlo mi, že tady chybí pohled někoho, kdo pochází odjinud, a že by nebylo špatné toto téma otevřít. Také jsem si říkala, že my – někdejší uprchlíci – jsme nebyli do dialogu nikterak začlenění, přitom většina z nás tady uspěla.

Vydání knihy se nečekaně osudově střetlo s uprchlickou vlnou z Ukrajiny, vrací se vám vzpomínky na váš příchod při pohledu na nynější dění na východě?

Moje dětství se mi tím nevrací, ale možná trochu víc chápu, čím procházejí. Já už to v sobě mám srovnané, ale trvalo to dlouho, nikdy jsem o tom s nikým příliš nemluvila. Nikdy jsem ale také neměla strach, že by mě z Česka vyhnali, což je něco, čeho se tady – myslím – celý život báli moji rodiče, že se něco stane a deportují nás. Možná trochu víc tuším, co nynější uprchlíci cítí. Myslím, že moje kniha by mohla někomu i pomoci. To byl záměr: nechat nahlédnout do vědomí a zkušeností někoho, kdo si tím prošel.

Čtěte také

Zelenina

Čtěte také

V hlavní roli zelenina. Odlehčete jídelníček a inspirujte se zdravými večeřemi

Čemu bychom se při pomáhání měli vyhnout?

To je těžké říct. Rozhodně bychom ale neměli uprchlíkům říkat, ať se vrátí domů. Lidé k tomu mají tendenci, když slyší, že si nějaký uprchlík na něco stěžuje nebo se mu něco nelíbí. Je třeba si uvědomit, že tohle není žádná výběrovka. Nepřišla sem smetana nejlepších, nejférovějších, nejhodnějších a nejchytřejších lidí na světě, ale skupina všelijakých, obyčejných a jistě někdy i zlých lidí. Navíc oni často nejsou vděční, protože tady ani nechtějí být. Museli utéct, nechat na místě rodinu, manžela, tátu, dům. Říct – vždyť mohou být rádi, že jsou tady – v tomto ohledu zkrátka moc neplatí.

Jaké to je, začít život v nové zemi?

Neznámé. Všechno je nové. Coby dítě jsem si navíc dlouho myslela, že to bude jen na chvíli.

Kdy jste pochopila, že se nevrátíte?

Asi to nebyl přímo nějaký moment. Najednou ale začnete chodit do školy, říkáte si, tak tady asi chvíli budeme. A pak, když po čtyřech letech skončila válka, a jeli jsme se podívat zpátky, už to bylo jiné, nevzpomínala jsem si, nebyli tam kamarádi ani rodina.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Móda na pohodu. Zkuste pyžamový outfit

Vy jste o svém příchodu sem s nikým moc nemluvila?

Dlouho ne. Myslím, že mnozí z kamarádů si ani neuvědomovali, že jsem odjinud. Měla jsem samozřejmě jiné jméno, ale žila jsem v Praze od deseti let, zvykli si a byla jsem pro ně zdejší. Mnohé by asi ani nenapadlo, že jsme uprchli. Jsem i trochu zvědavá, co na knihu řeknou moji přátelé, snad mě nebudou nějak litovat.

Příběh vypráví zprvu jedenáctiletá hrdinka, která dospívá v Praze. Je to částečně autobiografie?

Určitě tam jsou autobiografické rysy, později se to ale vyvine v příběh, který je fikce. Člověk si to také úplně nepamatuje. Já ani příliš nevěřím autobiografiím, protože lidi si prostě nemohou všechno pamatovat přesně.

V románu rodina prchne z války, v klidném Česku ale po čase řeší drogy. Proč toto téma?

Chtěla jsem ukázat, že jde o normální rodiny. Také řeší pubertu, a navíc tyto děti mohou mít k takovým věcem blíž, protože jsou hodně samy. Rodiče pracují a nemají tady babičky, dědečky, příbuzné, jsou ponechané samy sobě. Často umí jazyk dříve a lépe než rodiče, jsou dál. A v 90. letech tady drogy byly, my žili na Barrandově a kolem toho bylo opravdu hodně. Já se tomu vyhnula, někteří lidé kolem mě ne.

Čtěte také

Bodyshaming je problémem dnešní doby

Čtěte také

Ústí v deprese i sebepoškozování. Body shaming jako problém dnešní doby

Bylo pro vás při psaní těžké probírat se vzpomínkami? I když dítě možná leccos vnímá trochu jinak než dospělí.

To určitě ano. Snažila jsem se proto ukázat, jak těžký je takový odchod pro rodiče. Vždy se myslí především na děti, ostatně já taky myslela jen na sebe, když mě odvezli ze Sarajeva. Byla jsem sobecké dítě. Považovala jsem to za strašnou nespravedlnost, vždyť jsem tam chtěla zůstat. Přitom jsou to hlavně rodiče, kteří se snaží všechno zvládnout a přežít. Navíc s tou ohromnou zodpovědností za děti. Hledají práci, vyřizují věci, pořád zvažují, co dělat, zda jít, nebo ne, a pak ještě poslouchají výčitky svých dětí.

Navíc musejí všechno opustit, učit se jazyk, hledat práci často mimo obor...

Přesně tak. Jeden můj kamarád si tenkrát stěžoval, co oni, oni nás přece vytrhli a sami si tam prožili skvělý život. Já si to ale nemyslím, byli v nejlepších letech, život se jim konečně začal zklidňovat. Měli zázemí, bydlení, práci, trochu větší děti a najednou je to všechno pryč a vy máte zodpovědnost za nezletilé. To jsem si uvědomila mnohem později, možná až s vlastním dítětem.

Začátek války popisujete dětským pohledem spíše jako dobrodružství.

Taky nás to nejprve bavilo. Rodiče si vás tolik nevšímají, protože řeší spoustu jiných věcí. Najednou třeba vidíte v ulici tank! Jenže pak vidíte i ty zraněné, ne-li hůř, a začne to být jiné. Děti ale umějí žít přítomností, řeší, co se děje teď, navíc jsou hodně přizpůsobivé. Každý jsme ale jiný, nechci to zobecňovat a vztahovat na současnou situaci na Ukrajině. Chce to hlavně čas, protože je to traumatické. Důležité je ale chápat, že děti umí žít přítomností a je dobré je nějak zaměstnat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vyrazte za kulturou. Divadla lákají na novinky i zastřešené letní scény

Od války v bývalé Jugoslávii uplynulo třicet let. Je to téma, které je stále ožehavé otevírat?

Já jsem velmi opatrná. Moje dítě, když někde slyší srbochorvatštinu nebo bosenštinu, tak to hned hlásí a chce se družit, protože ty jazyky neslýchá tak často, ale já si dávám pozor. Rozhodně se nechci dostávat do nějakých sporů a dohadů. Nebavím se o tom, jak a proč to bylo, je to příliš komplikované a každý to vidí trochu jinak. Složitější i proto, že se často jednalo o lidi z jednoho města, z jedné vesnice, o sousedy, dokonce i o příbuzné.

Sledujete současnou politickou situaci na Balkáně?

Snažím se být v obraze, jenže po pravdě je mi hned úzko, když slyším, že třeba zase hrozí válka. Tam je dobře vidět, jak hrozný dopad války mají. Není to jen o tom boji, ten je strašný, ale o následujících desítkách let snah o nápravu. Ty země jsou zničené, ekonomicky zpomalené, jsou tam zpřetrhané vztahy. Opravdu nevím, komu se války vyplatí, vždyť to v dnešním globalizovaném světě nedává smysl, když bychom mohli spolupracovat a mít se dobře.

Z jaké rodiny pocházíte vy, ze smíšené jako hrdinové knihy?

Ano, vychází to z mé zkušenosti. Jedna moje babička byla muslimka, dědeček Chorvat. Druzí prarodiče byli Srbové.

Řešilo se to někdy do vašich devíti let?

Nikdy. Vůbec jsem to nevěděla. Je ale pravda, že všichni prarodiče byli ateisti, titovci. Oba dědové bojovali proti Němcům jako partyzáni. My jsme zkrátka slavili všechny svátky, ale neměli jsme to nijak spojené s vírou nebo etnikem.

Čtěte také

Jiří Langmajer

Čtěte také

Jiří Langmajer: Není frajeřina žít jako idiot

V jakém jazyce vychováváte svou sedmiletou dceru? Co je její mateřština?

Asi bosenština. Manžel s ní mluví anglicky, chodí do anglické školy, já jí čtu česky, ale mluvím na ni bosensky. Nedávno jsem si ale uvědomila, že až bude větší a začneme nějakou komplikovanější konverzaci, nevím, jestli ji v bosenštině zvládnu. Ona vidí, že umím nejlépe česky, rodným jazykem s ní mluvím hlavně kvůli svým rodičům.

Manžel pochází odkud?

Manžel je napůl Nor a napůl Američan, seznámili jsme se v Praze, kde studoval medicínu, a nyní střídáme život v Česku a v Norsku. Plánovali jsme to trochu jinak, ale pandemie nám udělala čáru přes rozpočet. Loni v srpnu jsme se přesunuli na nějakou dobu do Norska, kde manžel pracuje jako lékař.

Kde se cítíte doma?

Doma se cítím s manželem a dcerou, ať už jsme kdekoli. Geograficky je pro mě ale domovem Praha. Znám ji nejlépe, je to magické místo, navíc tady mám nejvíc blízkých lidí. Přijedu sem a jsem doma. V Norsku mám klid, nevyhledávám společenské události, pak ale přijedu do Prahy a chci všechny vidět. Chodila jsem tady na základní školu, na střední i na vysokou, návraty do Prahy jsou rozvířené, divočejší.

Máte své blízké i v Sarajevu?

Už ne. Téměř všichni tehdy odešli. Moje rodina žije různě po světě. Popravdě mi v Sarajevu zůstala jedna blízká kamarádka. Poprvé jsem ji viděla asi 15 let poté, co jsme odešli. Bylo to před její svatbou a najednou jsme si sedly a povídaly si, jako bychom se viděly naposledy včera. Navíc je knihovnice, také má blízko k psaní a knížkám.

Čtěte také

Sarah Jessica Parker (vpravo) se v pokračování seriálu Sex ve městě objevila s přirozeně šedivými vlasy.

Čtěte také

Vzpoura žen: Nároky a tlak na krásu žen sílí. Chceme přirozenost, ne botox!

Češtinu jste si osvojila až v deseti letech a rozhodla jste se ji i vystudovat na Literární akademii. Studovat jazyk – to jste si asi vybrala to nejtěžší, co jste mohla...

Když já jsem vždycky ráda psala. Vedla jsem si deníčky, ráda psala slohovky, které mi zlepšovaly průměr, když jsem ještě neuměla tak dobře gramatiku. Na základce jsem dokonce založila školní noviny, což mi v souvislosti s knihou připomněli bývalí spolužáci, jak jsem je ve škole uháněla, aby odevzdali článek.

Myslíte, že vaše kniha vyjde v překladu i v Bosně a Hercegovině nebo v Srbsku?

Přemýšlela jsem o tom, ale vyšlo to teprve tady. Uvidíme, jaké budou ohlasy. Každopádně třeba překlad do norštiny by se hodil, to by i něco vydělalo.

Dávala jste knihu číst svým příbuzným?

Před vydáním ne. Jen moje maminka, která v létě odešla, si stačila kousek přečíst. Byla spokojená.

V jakém jazyce přemýšlíte a sníte?

Podle toho, na čem pracuji. Pokud je to něco, co řešíme s manželem, tak přemýšlím anglicky, jen předám informaci. Jsou-li to jenom moje věci, tak česky, pokud s holčičkou, tak bosensky. Navíc jsem se musela naučit norsky. Někdy si říkám, že je ta moje hlava už trochu unavená.

To věřím. Jak je to vlastně s původem, lze ho vyhnat z hlavy, nebo vždycky víte, odkud jste?

Nikdy jsem se nepokoušela ho vyhnat z hlavy. Víte, odkud jste, ale časem se více ztotožňujete s místem, kde žijete, s lidmi, s nimiž se vídáte. Já jsem tak na pomezí. Češi ve mně spatřují balkánský temperament, tam jsem podle nich zase hodně počeštělá. A třeba moje knihy najdete v českém knihkupectví často ve světové literatuře, což ale zase souvisí se jménem.

Čtěte také

Tereza Kostková s maminkou Carmen Mayerovou

Čtěte také

Tereza Kostková: Stárnutí je jedna z mála spravedlností, která se týká všech

Zdroj: Vesna Evans Kniha Sametový domov

„Protože 5. duben boří jednotvárnost, protože 5. dubna může mít každou ponožku jinou, protože 5. duben je nejlepší den v roce,“ začíná zápis jedenáctileté Maji do deníku v románu Vesny Evans. Toho dne, roku 1992, totiž Maja slaví 10. narozeniny, ten den však zároveň začne okupace Sarajeva. Silný příběh čtyřčlenné rodiny, která je nucena najít si nový domov, obsahuje autobiografické prvky a nabízí netradiční pohled na Českou republiku a její kulturu. Sametový domov, který vydalo nakladatelství MOBA, ale není jen o válce, uprchlictví a asimilaci, ale i o rodině, pubertě, češství a „počešťování“. Také o zásadních životních rozhodnutích.

VESNA EVANS

  • Narodila se v Sarajevu. 
  • V roce 1993 s rodinou uprchla kvůli válce do Prahy.
  • Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého.
  • Vydala povídkový soubor Ani ve snu (2009), novelu Idioti 21. století (2012). 
  • Je vdaná, s manželem žije v Norsku, mají sedmiletou dceru.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Důležité je mazat se opalovacím krémem

Čtěte také

Slunce, vítej, jdu se namazat! Zdravá pokožka se paprskům ubrání jen pár minut