Téma Amerikánky jste několikrát zpracoval v divadle, jak se točí jako film?

Na divadle vyprávíme devět let ze života Amerikánky, ve filmu je to čtyřicet let. Postavu, kterou v divadle představovaly Tereza Ramba a Eliška Křenková, ve filmu hraje devítiletá dívenka. Vyprávím tedy v jiném rámci, jiné stylizaci, jiném médiu. Společná je zde pouze inspirace a otázky, které vedou příběh kupředu.

O čem Amerikánka je?

Je to příběh inspirovaný skutečným osudem, dnes už ale daleko víc mým než tím, který mne původně inspiroval. Jde o příběh maminkou opuštěné dívky, která se za minulého režimu dostává do dětského domova, následně do pěstounské rodiny, pak do pasťáku a po revoluci se stává hrdinkou první generace dětí ulice. Navzdory všemu, co se jí v životě děje, si udrží ryzí charakter, dokáže se postavit na vlastní nohy a dospívá v sebevědomou ženu, která přijímá to zlé i dobré v životě jako svou součást.

Čtěte také

Sarah Jessica Parker (vpravo) se v pokračování seriálu Sex ve městě objevila s přirozeně šedivými vlasy.

Čtěte také

Vzpoura žen: Nároky a tlak na krásu žen sílí. Chceme přirozenost, ne botox!

Máte ji hodně pod kůží…

To ano. Zabývám se tím příběhem přes dvacet let. Poprvé jsem si jej zapsal do deníku v květnu 2000 a od té doby se potýkám s otázkami, které tvoří jeho podstatu – jak to, že když vystavíte dva lidi stejné situaci, jeden z ní vyjde silnější, zatímco druhého zničí. Co je to v lidské povaze? Může se víra, byť třeba v iluzi, stát stejně pevným bodem v lidském charakteru jako zkušenost? Scénářů, které jsem s různými autory napsal, bylo za tu dobu dvanáct. Vydali jsme se mnoha směry, ale já s tím dlouho nesouzněl natolik, abych to chtěl vyprávět. K tomu, abych příběh dokázal vyprávět tak, aby ho lidé chtěli nejen vidět, ale aby se k tomu chtěli i vracet, jsem potřeboval sám dospět. Nejprve jsem Amerikánku vyprávěl na divadle, kde si ji diváci zamilovali. Teď jsem konečně připravený vyprávět její příběh ve filmu.

Ve filmu hraje řada dětí z dětských domovů, jak se s nimi natáčí?

Pro roli Amerikánky jsem našel úžasnou dívenku. To vnímám v podstatě jako zázrak. V prvním bloku, který jsme zrovna dotočili, jsme pracovali s asi 25 dětmi od půldruhého roku do devatenácti let, přičemž většina z nich opravdu prošla dětským domovem nebo institucionální péčí. Natáčení s nimi bylo neuvěřitelným, silným zážitkem.

Čtěte také

Menopauza

Čtěte také

Pomoc, asi shořím! 9 tipů, jak zvládat léto s menopauzou

Měli jste nějaké speciální přípravy?

Určitě. S herečkami Pavlou Beretovou, Lucií Žáčkovou a Klárou Melíškovou jsme s nimi dělali půl roku herecké workshopy. Mám štěstí, že mám kolem sebe tyto tři anděly, kteří děti na role připravují. Učí je mluvit, skutečně spolu komunikovat, být tam jeden pro druhého. Je to nezapomenutelná zkušenost pro všechny.

Ozývají se vám po zhlédnutí Amerikánky lidé, kteří prošli dětským domovem?

Velmi často a jejich reakce jsou vždy silné.

Říkáte, že jste se inspiroval skutečným osudem. Potkal jste Amerikánku v době, kdy jste sám byl na ulici?

Ano. Amerikánka je úžasná žena. Ale v příběhu, který vyprávíme nyní, jsou už všechny postavy fiktivní. Pokud mají s někým hodně společného, tak jsem to – řekl bych – především já.

Proč lidé končí na ulici?

Na to není jednoduchá odpověď. Na ulici jsou lidé se závislostmi, lidé nemocní, ale také tam jsou ti, kteří nezvládli rozvod, které zastihla exekuce, kteří nedokázali zvládnout nějaké trauma. Poznal jsem takové, co si jen koupili byt, na který byla – aniž by to věděli – uvalená exekuce. Dali za něj všechno a pak někdo přišel a řekl, promiňte, to jste ale koupili blbě.

Čtěte také

Kristina Kornová

Čtěte také

Kristina Kornová: Když člověk chce, dokáže všechno

Končí někteří na ulici i cíleně, s touhou po jakési ideální svobodě?

Určitě tam jsou i takoví, většinou ale nežijí ve městech, volí spíš život někde v maringotkách v přírodě, kde hledají kontakt s prvotní přirozeností.

Jako ti z knih Aleše Palána…

Přesně tak, takhle žijí ti svobodní. To jsou mimochodem úžasné knihy a teď na jejich základě vzniká – dle fragmentů, které jsem mohl vidět – fantastický dokument, na němž Aleš Palán spolupracuje.

Vy jste byl na ulici dva roky kvůli dluhům za váš filmový debut. Vracíte se někdy na místa, kde jste to prožíval?

V sobě velmi často. Vracím se ale i fyzicky, protože Praha je malá, takže po těch ulicích nevyhnutelně chodím každý den.

Když jdete s někým, dáváte „k dobru“ historku ze života na ulici?

Ne. Na ta místa i ten čas ale vzpomínám rád.

Zůstali vám z té doby známí? Mohou se na takovém místě vytvořit vztahy, co přetrvají?

O několika lidech vím, občas se potkáme. Víceméně náhodně, protože žijeme odlišné životy. Některým se podařilo se z ulice dostat, jiným ne. Nejčastěji se vídám s Amerikánkou, se kterou máme stále blízký vztah.

Čtěte také

Josef Abrhám.

Čtěte také

Josef Abrhám: „Já se nasměju, až ty jednou umřeš a zjistíš, že jseš pořád živej“

Co říká Amerikánka na Amerikánku?

Drží mi palce a je mi oporou. Radím se s ní o některých věcech a nedávno jsme se dohodli, že ve filmu bude písnička, kterou složila a zpívala si už v dětském domově. Ta píseň je tak skvělá! Její osobní život ale rozkrývat nechci.

Posílila vás tato hraniční zkušenost života na ulici – sestup ke dnu a následná cesta zpátky?

Nevnímám to v žádném smyslu jako dno. Za prvé myslím, že žádné dno neexistuje. Člověk na tom není nikdy tak zle, aby si nemohl udělat hůř. A za druhé v životě jsem prožil daleko obtížnější období než dva roky na ulici. Ten čas mám rád, stejně jako každé jiné období ve svém životě, jsem rád, že jsem to zažil. Člověk si tam klade otázky, které by si jinak nekladl. Dozví se mnohé o lidské povaze… Zajímavé je už jen to, jak rychle se člověk přizpůsobí. Organismus se okamžitě adaptuje, dva tři dny a začnete žít v jiném rámci. Podstatné ale je, jaký si zachováte charakter, je jedno jestli nemáte nic, nebo na účtě miliar du, to jsou jen okolnosti. A to mě fascinuje i na Amerikánce, která čelí neuvěřitelně tvrdým okolnostem, a přitom jí můžeme jen závidět. Zůstává sama sebou a zachovává si své vnitřní dítě, které v dospělosti představuje schopnost autentičnosti. Zachovává si také vnitřní sílu a vášeň do života.

Čtěte také

Veronika Khek Kubařová

Čtěte také

Veronika Khek Kubařová: Babi, už v tom jedu taky

Pocházíte z umělecké rodiny?

Ne. Tatínek byl inženýr a maminka technička. Tatínek měl ale video a já strávil dětství zamčený v dětském pokoji, protože jsem se bál maminky, a pořád jsem sledoval filmy. Většinou hodně špatné, prostě všechno, co bylo dostupné na VHS kazetách začátkem 80. let v Československu.

Toho asi moc nebylo.

Velmi málo. Nejdřív jsem měl jen jednu kazetu: Rockyho se Silvestrem Stallonem. Tehdy se videokazety mohly kupovat na burze, na černém trhu, to ale bylo hodně drahé. Nebo se mohly měnit, jenže pouze s dabingem. Nikdo neuměl žádné jazyky, takže filmy bez dabingu nikdo nechtěl. Takže já si toho Rockyho foneticky slovo od slova přepsal – oni tam naštěstí moc nemluví – a pak jsem si to našel ve slovníku, do videokazety strčil mikrofon a začal dabovat: „Adriano, miluji tě“ a tak dále. Nadaboval jsem ho a šel do Domu železničářů na Smíchově kazetu vyměnit za jinou, dabovanou třeba Ondřejem Neffem.

Ten také daboval?

Ten? To byl největší dabér. Ten nadaboval skoro všechno, tam jsme si vyměnili celou americkou a hongkongskou kinematografii 80. let.

To muselo těšit otce, zní to dost technicky.

Ani moc ne. On mě ale vždy nechával být, věřil, že si v životě najdu to, pro co budu mít vášeň, to mi kladl na srdce, jinak mě k ničemu nevedl a dal mi láskyplnou svobodu. V tom smyslu pro mne bylo zásadní setkání s Borisem Hybnerem, který se mi stal tatínkem alternativním. Řekl mi: Chlapče, ty o filmech víš úplně všechno, ale o životě nevíš vůbec nic. Měl pravdu, já byl fakt celé dětství zavřený v pokoji s videem.

Čtěte také

Herec Jan Cina

Čtěte také

Jan Cina: Stal jsem se dobrou vílou, ale trvalo mi to

Proč jste tam byl schovaný?

Můj táta byl workoholik, energický, vášnivě zamilovaný do své práce. No a maminka jeho nepřítomnost řešila alkoholem, na což také zemřela. Proto jsem se zavíral a utekl z domova, co nejdříve to šlo. S tatínkem jsem ale zůstal až do chvíle, kdy odešel.

A co vás o životě naučil Boris Hybner?

Poslal mě na sociální péči na Praze 1, abych se staral o staré lidi. Řekl mi, hele, vezmi si tady písničku od Beatles, Eleanor Rigby, má tři sloky, takže tři příběhy proložené refrény, který ty příběhy spojí. Natoč z toho dokument, čau a ahoj. A to pro mě byla velká srážka. Boris byl v tomto ohledu velmi moudrý, vděčím mu za všechno. Filmová režie se nedá naučit, řemeslná pravidla pochytí člověk za odpoledne, ale jde o interpretaci, která je vždy odrazem charakteru. Všechny příběhy jsou ve svém archetypu stejné od počátku vyprávění, to, co nás fascinuje a proč se stále díváme na filmy a seriály, je jejich stále nová interpretace, která je odrazem životní zkušenosti jejich vypravěčů.

Vy jste vystudoval režii?

Ne, dokument, což mi zase doporučil Jan Svěrák. Tehdy jsem se díky kamarádovi nějak vetřel na jeho natáčení Obecné školy. Byl tak laskavý, že mě vyslechl, nechal mě chvíli se dívat a pak mi dal tu úžasnou radu, abych šel studovat dokument, že tam si všechno řemeslo opravdu osahám. Katedra dokumentu navíc byla tehdy naprosto úžasná – učil mě Jan Špáta, Drahomíra Vihanová, Eva Sommerová, Věra Chytilová, Jan Adler. K přijímačkám tenkrát chtěli, abychom donesli i rozhovor s osobností. Právě tehdy jsem se osmělil a šel za Borisem Hybnerem, k jehož představení Někdo to rád horor dodnes vzhlížím jako k Olympu. Je v něm vše, co se mě samotného dotýká a jak toužím vyprávět. Stali jsme se zvláštními kamarády navzdory mnohaletému rozdílu.

Čtěte také

Magdalena Zimová

Čtěte také

Magdalena Zimová: Ordinace pro mě byla velká zkušenost, doma jsem na jevišti

Nerad mluvíte o drogách, s nimiž máte zkušenost. Vaše tvorba se jich ale často dotýká.

Dotkl jsem se jich dvakrát. V prvním případě – v Kanárkovi – to bylo cílené, byl to můj vstup do světa umění. A mě nejvíce zasáhly takové debuty, které jsou nějakým vyústěním dosavadní životní zkušenosti autora. Myslím, že v 90. letech jsme procházeli největší krizí hodnot, kterou tato společnost zažila, a byla to doba, kdy filmaři odvraceli kamery co nejdál od sebe, já tehdy naopak cítil potřebu otočit ji na sebe, hledat v tom beztvarém čase pevný bod v sobě. Byl to příběh o tom, že člověk se může ztratit, ale vrátit by se měl. V druhém případě – v sérii Zrádci – jsou drogy jen rekvizitou.

Myslíte, že jsme zažili největší krizi hodnot v 90. letech? Neprožíváme ji nyní?

Dneska už bych Kanárka nenatočil. Tenkrát jsme se ze dne na den ocitli v jiném světě. Bylo důležité nastavit zrcadlo sobě samým, zastavit se, zklidnit, hledat v sobě pevný bod. Dnes, ve světě sociálních sítí, je důležité učit se od sebe odhlížet a vnímat svůj kontext. Žijeme v čase – právě o tom vypráví Zrádci –, kdy jsme uzavření ve vlastních iluzích. O sobě, o světě kolem nás… Druhé nevidíme v pravdě. Když jsem byl malý, tak jsem z okna viděl tak akorát na dvůr sousedky, dneska na Instagramu vidím dvory lidí po celém světě, ale ty obrazy jsou falešné. Jsou to obrazy našeho lepšího já. Nikdo se nefotíme, jak doma pláčeme do polštáře. Nikdy nebylo tak jednoduché cítit se zbytečný a nepotřebný jako dneska, když se konfrontujeme nejen s nejbližším okolím, ale s celou planetou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ivka Sarauerová: Od zahrad k dortům a snad někdy i vlastnímu podniku

Zase vám to přinejmenším autorsky dodává mnoho témat.

To ano, zajímají mě současné příběhy, lidská povaha ve světě, v němž žijeme, a svět iluzí je pro mě velké téma. Potřebuji se zamilovat do postavy. Pak se zabývám tím, jak postavu formuje svět, ve kterém žije, a jakým způsobem se zase do něj promítá její povaha. Když mě tohle potká, tak mě nic nezastaví.

Jste také vášnivý workoholik jako váš tatínek?

Vášeň pro svou práci rozhodně mám. Miluju, co dělám, a žiju svůj život především tím. Považuji to za ohromné štěstí, to ano, ale závislý nejsem.

VIKTOR TAUŠ (1973)

  • Režisér a scenárista. 
  • Narodil se a žije v Praze. 
  • Vystudoval FAMU.
  • Jeho prvotina Kanárek v 90. letech získala mimořádný ohlas kritiky. 
  • Natočil snímky Sněženky a Machři po 25 letech, Klauni, TV seriál Modré stíny, Vodník, Zrádci. 
  • Chystá se zpracovat trilogii spisovatelky Anny Bolavé.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Kamila Špráchalová

Čtěte také

Kamila Špráchalová: Stárnutí znamená tloustnutí, ale sádlo je ten nejlepší botox