Seriál Mužketýři běží od léta na Voyo. Jak to celé vzniklo a jak dlouho jste s kolegy tvořili?

S kamarády Ondřejem Kubinou, což je můj spolužák z konzervatoře, a Alexem Kolvou, kolegou z divadla, jsme si jednoho dne řekli, že už nás nebaví čekat, až nás někdo jiný někam obsadí, a začali si věci dělat po svém. Bylo to skvělé rozhodnutí, založili jsme si produkční společnost Kokoloko a natočili vlastní seriál. Tím, že jsme ho dělali sami, nesměli jsme udělat chybu, hlavně v produkční části. Přípravy byly zkrátka náročnější a preciznější. Museli jsme mít všechno vymyšlené do detailů, nazkoušené s herci i s technickými parametry, protože ve chvíli, kdy už jsme měli vypůjčenou techniku, muselo všechno klapat. Když to sečtu, půl roku jsme vše ladili a pak točili osm dní.

Není to na seriál málo?

Je to minisérie, dvakrát třicet minut. Původně jsme zamýšleli internetový formát šest krát deset minut, ale protože jsme se domluvili s VOYO, kde dělají jen delší formáty, smrskli jsme materiál do dvou dílů a nakonec to seriálu i prospělo. Je skvělé, že po odvysílání je o něj zájem, takže nyní připravujeme další pokračování.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rostya Gordon Smith: Ženy dovedou změnit svět

Není vám líto, že vaše dílo nepoběží v klasické televizi?

S kolegy z Kokoloko – mimochodem, jméno je podle mého milovaného psa Coco – je nám jedno, jestli poběží v televizi, nebo na internetu. Vlastně nám víc vyhovuje internet, protože internetový divák je jiný, odvážnější. My tak máme jako začátečníci mnohem větší svobodu, můžeme si víc hrát a riskovat. Voyo se teď navíc slušně rozjíždí a budeme rádi u toho… Byli jsme docela překvapení, že to takhle dopadlo, do té doby na téhle platformě nebyl žádný původní obsah, to se změnilo – byli jsme opravdu první. Skvěle jsme se strefili, chtějí nově oslovit mladší diváky.

Jak vy osobně vidíte klasického českého diváka?

Myslím si, že je dost podceňovaný. Ve skutečnosti je chytrý, jen se mu stále dokola předkládají jednoduché věci. Úspěch našeho projektu to jen dokazuje. Je to úplně něco jiného než například Ordinace… V televizi chybí svěží, trochu undergroundový vítr. My s klukama si děláme věci po svém, například nepracujeme se známými jmény. Šli jsme v tomto ohledu proti proudu a vzali jen neokoukané tváře.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí

Jaký byl casting?

Právě že jsme žádný casting nedělali. Věděli jsme, koho chceme, a role vlastně psali v některých případech na tělo těm, které máme rádi. Jsou to třeba bývalí spolužáci z konzervatoře, kolegové z divadel… Já jako herec castingy nemám rád, kolikrát i víte, že je zbytečný, režisér stejně předem ví, koho hledá. Toho chci ze své nové pozice všechny ušetřit. U druhé série máme už během psaní scénáře vytipováno, koho oslovit.

Psaní rolí na tělo bývá výsada nejslavnějších herců…

Tady přesně vidíte, že jdeme opravdu proti proudu. V Česku je taková úchylka, že se obsazují dokola ti stejní herci, a je to trochu otravné. Diváci už ani nemůžou pomalu poznat, na co se dívají, když je všude stejná herečka a vidíte jen trochu jinak barevný plakát, na němž je většinou jedno z klíčových slov – román, ženy, muži… Je nám příjemné ukázat, že jsou tu i jiní talentovaní umělci, a to ve všech generačních vrstvách.

Jak prožíváte přerod z čistokrevného herce na režiséra, scenáristu a producenta?

Nikdy jsem se za čistokrevného herce nepovažoval, to bych se styděl sám před sebou. Když k téhle profesi nemáte ještě nějakou dovednost nebo koníčka, je to hrozná nuda. Herci, co žijí jen tím, že jsou v televizi nebo v divadle, podle mě nemají vlastní osobnost, neboť jako herec se neustále stáváte někým jiným, až nakonec spousta herců zapomene, kdo jsou oni sami. Hraju od patnácti let, a už tehdy jsem věděl, že to není něco, co bych toužil dělat výhradně. Proto jsem režii a scenáristiku odjel studovat do Anglie. V zahraničí je normální dělat všechno dohromady, u nás se tomu všichni diví a není tu moc těch, kteří by byli ochotni vydat tolik energie a práce, co je třeba.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Honza Dědek: Dřív jsem vytloukal klín klínem a partnerské potíže řešil chlastem

Vy bohém asi nebudete…

Bohémství v podnikání nemá co dělat, nic by nefungovalo. V naší kanceláři osmdesát procent času řešíme jen finanční záležitosti, produkci. Chodíme tam každý den a makáme i deset hodin v kuse, zatím z toho ani nic nemáme. Psaní a hraní je pak jen tím krásným bonusem. Musíme dřít, abychom si to mohli užít.

Jakým směrem se chcete v Kokoloko ubírat?

Jednoznačně chceme dělat jen své autorské věci. Chceme posouvat hranice toho, co jde v Česku udělat.

Jak jste začínali? To jste s kamarády vysypali kasičky a šli točit?

Vlastně ano, do natáčení jsme dali vše, co jsme měli. A stačilo to jen proto, že jsme nemuseli platit lidi. Našli jsme štáb nadšených filmařů, kteří do toho s námi šli zadarmo s tím, že nám pomůžou růst a budou naší součástí dlouhodobě – tak to bylo třeba se skvělým kameramanem Ondřejem Kymlou a jeho týmem. Na další sérii už s nimi počítáme a tentokrát je budeme moci snad i zaplatit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju

Jaký jste režisér?

Doufám, že empatický a hodný… Jako herec vím, jak je hrozné, když s vámi režisér nepracuje, tváří se povýšeně atd. Toho všeho jsem se chtěl sám vyvarovat. Režisér není šéf, je stejně důležitý jako další profese na natáčení. Snažím se být napůl psycholog a manažer týmu. Vím, že když se na herce řve, je to špatně, někoho to může úplně zablokovat. Musí se odhadnout, jak s jednotlivými lidmi pracovat, každý potřebuje něco jiného. Jsem na začátku cesty, nechci říkat, jak se to má dělat, to bych byl pěkně namyšlenej! Jen říkám, jak to vidím.

Co vás na režírování nejvíc překvapilo?

Asi to, že mě nic nepřekvapuje. Je mi v tom režisérském přirozeně hezky, cítím se sám sebou.

Jsou v Mužketýrech kusy z vašich životů?

Extrémně, ale vidíme to až zpětně, když jsme to psali, vůbec nám to nedocházelo. Některé situace sedí na každého z nás.

Zažíváme stejné věci, lásky, rozchody, nevěry… I hodně diváků se v seriálu našlo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michal David: Mít dnešní zkušenosti, možná bych v životě pár věcí udělal jinak

Nebojíte se podnikání s kamarády? To většinou nedopadá dobře…

Nejste první, kdo mi to říká. Zatím se opravdu nebojím, známe se dobře a doteď jsme zvládli i opravdu vyhrocené situace. U nás je skvělé, že do práce nedáváme ego, nikdo z nás netouží být víc vidět, vše máme rozdělené rovným dílem. Funguje nám to a doufám, že nám to vydrží, máme přece jen společný cíl – růst naší produkce. Zatím nás to všechny moc baví a jsme rádi, že jsme svými pány.

Podle vašeho obsahu na sociálních sítích máte kromě práce ještě jednu vášeň, a tou je váš pes!

Coco je moje „spirit animal“! Strašně ji milujeme. Plemeno samojeda jsme si vybrali, protože je moje přítelkyně alergická na pejsky, a tohle plemeno je jedno z mála, které má srst, která alergikům nevadí. Je pro mě velmi důležitou součástí života. Jsem klasický pejskař, co o svém psu tvrdí, že je jako jeho dítě. Ano, jsem „tátou“ svého pejska. Přítelkyně psa nechtěla a teď je na tom stejně jako já – „máma“.

Máte přítelkyni, která z branže není…

Je experimentální bioložka! Takže je úplně odjinud, dokončila právě magisterské studium, podílí se například na výzkumu léčby rakoviny. Jde to mimo moje chápání, ale velmi ji obdivuji. Někdy na sebe naše odlišné světy narážejí, ale je statečná. Uvědomuju si, že v uměleckém světě jsou k sobě lidé extrémně otevření, pro lidi mimo obor je to nepochopitelné.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Je vám pozornost lidí nebo médií nepříjemná?

Není, žiju s ní odmalička a jsem s ní sžitý. Navíc se nebudu tvářit, že ji ke své profesi nepotřebuju. Dříve se koukali lidi na moji mámu, pak i na mě, ale bylo mi to vždycky jedno a neřešil jsem to. Bulvární média mě štvou ve chvíli, kdy překročí nějakou morální hranici, jako například když přes plot fotili pohřeb mého otce. Ale jinak to beru. Buď o vás bulvár napíše něco, co je pravda a musíte to přijmout, nést následky, a když to pravda není, je dobré si s tím nelámat hlavu. Lidi, co vás opravdu znají, budou vždy vědět, jak se věci mají. Mně se kauzy vyhýbají, protože právě nejsem ten večírkový typ, a tím pádem jsem pro ně asi nudný.

Taky jsem o vás slyšela, že jste abstinent!

Stoprocentní abstinent nejsem, ale pití mě jednoduše nebaví. Když se sejdeme s kamarády na pivo, tak si jedno dám, abych neurazil. Večírky mi ale nesedí, myslím si, že na ně chodí hlavně ti, co nechtějí být moc sami ve své hlavě. A já mám pocit, že právě tohle zvládám dobře. Taky mi není příjemné být po alkoholu malátný a že je mi druhý den blbě. Chci být pořád aktivní a fresh.

Bylo to tak vždycky?

To víte, že když mi bylo patnáct, tak jsme s kamarády ukradli doma lahev a pak jsme ji někde tajně vypili a pak dlouho zvraceli… Neodradilo nás nic. Ale v alkoholu jsem obecně nikdy zábavu neviděl. Do společnosti ale zajdu, umím se bavit s ostatními, jen si druhý den všechno pamatuju.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Básník Karel Škrabal říká: Čím míň krámů s sebou taháš, tím líp se ti jde

Nejste kvůli tomu někdy terčem blbých vtipů?

Jsem trochu za exota. Někdy se cítím jako osamělý jezdec a sedím střízlivej v koutě. Mám také dojem, že lidi, co pijou, mají pocit, že se nad ně povyšuju a myslím si, že jsem lepší než oni. Ale tak to fakt není, mně je jedno, co kdo dělá, rozhodnutí nepít u mě není nic morálního. Na druhou stranu, díky tomu, že nejsem jako většina bohémů v branži, mám disciplínu, díky které můžu dělat to, co teď dělám.

Vnímáte alkohol jako téma v branži?

Mezi umělci koluje fáma, že když budete zničená duše, budete chlastat a fetovat, tak budete větší kumštýř… Je to blbost. Budete si akorát myslet, jak jste úžasná, ale ostatní uvidí jen to, jak jste oteklá a mimo. Ale ano, jsou tací, kterým to vychází, ale mám za to, že by jim to vycházelo bez chlastu stejně, a ještě by byli lepší. Herectví je řemeslo, truhlář taky nedělá skříň, když je nalitý. Stejně tak je nepříjemné, když je opilý režisér, člověk, kterému máte na place nejvíc důvěřovat. Vy přijdete a nevíte, jestli ho vůbec zajímá, že tam jste.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

VINCENT NAVRÁTIL (24)

  • Je jedním z šesti dětí, které vychovala herečka Veronika Žilková. Jeho otcem byl její druhý manžel, stavař Marek Navrátil.
  • Vystudoval Pražskou konzervatoř, ještě předtím se objevil v seriálech Ulice, Vyprávěj či Cesty domů. Hrál např. v seriálech Já, Mattoni, Dáma a Král, Boží mlýny.
  • Na rok odjel studovat scenáristiku do Anglie.
  • Úplně poprvé se objevil před kamerou jako nemluvně ve Švankmajerově Otesánkovi.

Převzato z časopisu Glanc.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky