Přišla na svět během první světové války, 24. ledna 1915 v Brně, a už od začátku svého života musela pořádně zabojovat. Jako novorozeně totiž byla velice křehká. A nemoci se s ní nemazlily ani pak. Kvůli tuberkulóze byla často v sanatoriích a lázních. Přesto bojovala a šla si za svým. Už od čtyř let hrála na piano a v pěti letech uměla číst. Zanedlouho psala básničky a první skladbu zkomponovala v pouhých devíti letech! O rok později napsala skladbu s názvem „Po bitvě bělohorské“ a poslala ji prezidentovi T. G. Masarykovi. Jak byla hrdá, když jí z jeho kanceláře poděkovali!

Zdálo se, že lépe se snad Vitulka, jak jí říkali, narodit nemohla. Otec Václav byl hudebním skladatelem, uznávaným klavíristou, žákem Leoše Janáčka a vedl svou vlastní hudební školu v Králově Poli. Její matka Viktorie byla výbornou zpěvačkou a učitelkou v manželově škole. Jenže z toho, že chce jít jejich holčička ve stejných stopách, radostí zrovna neskákali. Otec si nebyl jistý, že hudební prostředí je to pravé.

Navíc měli rodiče svých starostí dost a láskyplné prostředí pro své jediné dítě tak kvůli svým sporům nedokázali zajistit. Od té doby, co Václav narukoval na tři roky do války, šlo všechno od desíti k pěti a přetrhaný vztah se již nepodařil slepit. Vitce bylo osm, když se rodiče rozešli. A podle vzpomínek Vitčiny sestřenice Věry Uhlířové se často stávalo, že holčička byla doma sama a maminka jí občas i zapomněla připravit jídlo.

Špunty mezi prsty…

Přestože dívka měla neuvěřitelný talent, k hraní na piano neměla úplně vhodné ruce. Měla totiž drobné prsty, a musela si proto mezi ně dávat korkové špuntíky. Její cíl byl ale jasný – stát se skladatelkou a dirigentkou. Konzervatoř do oboru přijala jen deset posluchačů, Vítězslava byla jedinou dívkou mezi samými chlapci a také jediná studium dokončila. A ne jen tak obyčejně! Její absolventský Koncert pro klavír a orchestr d moll, který dirigovala, vzbudil na brněnské hudební scéně obrovskou pozornost a mluvilo se o něm jako o senzaci. Vždyť to bylo vůbec poprvé, co stála za pultem pro dirigenta žena a řídila tak velký orchestr. Navíc klavírní sólo hrál slavný a oceňovaný profesor Ludvík Kundera, otec spisovatele Milana Kundery.

Hrála pro prezidenta

Po konzervatoři se z moravské metropole vydala do té české. V Praze se vrhla na studium na mistrovské škole u dirigenta Václava Talicha a skladatele Vítězslava Nováka. Praha pro ni ale rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. Kromě toho, že studium bylo těžké a její učitelé jí nedali nic zadarmo, neměla ani velkou finanční podporu svých rodičů. Prostě na dceru zapomínali.

Ale absolventskou práci, jakou předvedla, by jí mohl i dnes kdekdo závidět. Šlo o Vojenskou symfonietu a v roce 1937 si ji na jejím uvedení v podání slavné České filharmonie v pražské Lucerně poslechl i prezident Edvard Beneš, a ten, tehdy dvaadvacetileté, skladatelce a dirigentce, osobně poděkoval. Vojenská symfonieta je dodnes zřejmě její nejhranější a nejznámější skladbou.

Milenkou Martinů

Za dob studií potkal Vítězslavu při jejím krátkém pobytu v Československu tehdy již světově proslulý skladatel Bohuslav Martinů a poradil jí, aby zažádala o stipendium na École Normale de Musique v Paříži. Příliš si nevěřila, ale zkusila to a vyplatilo se. Martinů rozpoznal obrovský talent a stal se Vitčiným osobním učitelem. To ještě nikdy nikomu nenabídl. Brzy se stala jeho milenkou. To bylo ale všechno, co mohl dívce dát. Sám byl totiž ženatý a svou manželku nehodlal opustit. Byla to totiž právě ona, která ho v prvních a hubených letech ve Francii živila tím, že šila.

Vztah se skoro o čtvrtstoletí starším Martinů se Vitce však přesto vyplatil. Ukázal jí místní umělecký svět a bral ji do skupiny českých umělců. Společně s Martinů přijela také v červnu 1938 do Londýna na festival soudobé hudby a dirigovala zde orchestr BBC, který zahrál její Vojenskou symfonietu.

Obecenstvo ji osmkrát vyvolalo zpět na pódium, bylo nadšené. Šlo o její první světový úspěch. Vše, co napsala, se okamžitě hrálo.

Čtyři žádosti o ruku

Vitězslava prý byla často zamilovaná a muži milovali ji. Jen v roce 1938 ji požádali o ruku dva. Tím prvním byl jistý doktor Hauner, druhým inženýr Rudolf Kopec. Už to vypadalo, že si Kopce vezme, jenže po mnichovských událostech si s ním přestala politicky rozumět. Ani jeden z nich to u ní nevyhrál. V dubnu 1939 se potkala se svým budoucím mužem, synem malíře Alfonse Muchy, stejně starým spisovatelem Jiřím Muchou.

Jenže nebyl jediný, s kým se zasnoubila. Zřejmě milovala také jeho přítele, letce Ivo Tondra. Ten zaujal kamarádovo místo, když byl Mucha na výcviku pro zahraniční vojáky. Když Mucha viděl, že by o Vítězslavu mohl přijít, využil své třídenní dovolené a svou milou si v dubnu 1940 vzal. Jenže to už nadějné umělkyni zdraví vypovídalo službu.

Dvouměsíční manželství

Manželi byli jen pár týdnů. Lékaři stanovili nemilosrdnou diagnózu: Vítězslava trpí miliární tuberkulózou. Její poslední nadějí byla operace, která ale nic nevyřešila. Jiří Mucha zůstal se svou milovanou u jejího lůžka až do konce. Zemřela 16. června 1940 ve věku pouhých pětadvaceti let. Zůstaly po ní čtyři desítky skladeb. Kdyby jí osud dopřál více času, mohlo jich být mnohem víc…