Děvče z dělnické rodiny
Žena, kterou zná takřka celý svět pod jménem Vivienne Westwood, přišla na svět 8. dubna 1941 v britském městě Tintwistle jako Vivienne Isabel Swire. Nenarodila se „se stříbrnou lžičkou v puse“, jak se v její rodné zemi hezky říká, ale do skromných poměrů. Matka pracovala v továrně na bavlnu, otec byl švec. Vychodila gymnázium, a když jí bylo sedmnáct, rodina se přestěhovala do Londýna. Vivienne zkusila studovat umění na Harrow School of Art, ale odešla už po prvním semestru údajně kvůli stereotypu, že děvče z dělnické rodiny zkrátka nemá možnost uchytit se v uměleckém světě. Vystudovala tedy pedagogickou školu a několik let poté učila a přivydělávala si výrobou šperků podle vlastních návrhů, které u stánku prodávala.
Stála u zrodu punku – jedni tvrdí, že ho vymyslela, druzí, že ho prodala. Když jí bylo osmdesát let, se svojí pověstnou bojovností hlásila: „V módě jsem z jediného důvodu. Chci zničit slovo konformita.“
Stála u zrodu punku – jedni tvrdí, že ho vymyslela, druzí, že ho prodala. Když jí bylo osmdesát let, se svojí pověstnou bojovností hlásila: „V módě jsem z jediného důvodu. Chci zničit slovo konformita.“
Svatba z rozumu?
V roce 1962 se seznámila s Derekem Westwoodem, který byl ze stejné sociální vrstvy. Téhož roku se vzali (Vivienne se vdávala v šatech podle vlastního návrhu) a za rok se jim narodil syn Benjamin. Všechno nasvědčovalo tomu, že Westwoodovi povedou poklidný rodinný život, respektive nejspíš by mohli, kdyby ve Vivienne nehlodaly pochybnosti, zdali je úloha středostavovské hospodyňky opravdu to, co od života chce, a je-li Derek opravdu muž, se kterým hodlá strávit život... Zkrátka jestli neudělala spíš to, co se od ní očekávalo, než to, co by chtěla ona sama.
Táta kaktus
Setkání s osudovou láskou v roce 1966 její váhání zpečetilo. Seznámila se totiž se studentem umění Malcolmem Edwardsem a první manželství skončilo. Malcolm podle ní snad uměl úplně všechno, co v té době potřebovala. Ukázal jí svět svobody, umění a netušených možností. Jak moc netušené možnosti sám využíval, dokresluje fakt, že byl nucen změnit si příjmení na McLaren, protože jeho původní příjmení už stačilo získat značně nechvalnou pověst. Zajímal se o politiku a smýšlení, které bylo založeno na kritickém nahlížení na „konzum a pozdní kapitalismus“. Vivienne a McLaren se vzali a v roce 1967 se narodil syn Joseph Corré.
Rodinný typ? Ani náhodou
Ukázalo se, že Malcolm, jedna z budoucích klíčových osobností punkové subkultury, je všechno, jen ne rodinný typ, přesněji řečeno, že je příšerný otec. Četné legendy, kterými je pár opředen, praví, že Malcolm synovi zakazoval oslovovat ho táto a vychovával ho v přesvědčení, že jeho otcem je ve skutečnosti kaktus, který měli na stole. Prací se McLaren nezatěžoval, dny trávil na gauči, starost o uživení a obstarání dvou malých synů a manžela-budižkničemu ležela na Vivienniných bedrech. To byla ještě pořád učitelkou. Ta mu to ale podle jejích vlastních slov neměla za zlé, byl pro ni polobohem a dodnes na něj nedá dopustit.
Moc rychlí na život
V roce 1971 se ale McLaren přece jen z gauče zvedl a otevřel v Londýně na Kings Road butik jménem „Let it Rock“. Doba hippies měla své zlaté časy za sebou a ke slovu se pozvolna dostávala nová subkultura. Punk byl v Anglii sedmdesátých let zkráceně řečeno reakcí na měšťáctví, konzervatismus a konformismus. S heslem „no future“ (bez budoucnosti) byl původně odpovědí nespokojené mladé dělnické třídy na poměry ve společnosti. Po naivních ambicích hippies spasit svět láskou a mírem dozrávala anarchistická generace, která brojila proti politikům, politice jako takové, honbě za penězi a proti mainstreamu. McLaren s Vivienne v butiku původně prodávali oblečení ve stylu Teddy Boy – tedy modely a obleky inspirované eduardovským obdobím a americkým rock and rollem, o rok později přešli na čistý rock´n´roll styl a obchod přejmenovali na „Too Fast To Live, Too Young To Die“ (Na život moc rychlí, na smrt moc mladí). Tehdy přišel Malcolm s nápadem, že zboží nebudou brát od dodavatelů, ale šít si ho budou sami, respektive Vivienne byla pověřena, aby modely kopírovala a šila.
Jedna velká provokace
Za další dva roky v duchu probíhajících změn ve společnosti výrazně přitvrdili, butik přejmenovali na „Sex“ a začali v něm prodávat oblečení a doplňky s fetišistickou a sado-masochistickou tematikou. Tedy latexové oblečky, bondáže, řetězy, obojky, pouta... O sexshop ale nešlo, vytvářeli nový provokativní styl, vypustili do ulic na tu dobu nevídaným revolučním a skandálním způsobem téma, které bylo dosud přísně tabu a drželo se za zavřenými dveřmi. Dělali trička s pobuřujícími nápisy a převrácenými nebo „hanobícími“ symboly, ničili a znovu sešívali oblečení, propalovali do něj díry, které barevně obšívali, rozřezávali ho, pracovali s řetězy, cvočky, zátkami od lahví i kostmi... Punková vlna se pomalu a jistě začínala přelévat přes konzervativní a poněkud zkostnatělé království. Přicházely generační změny v sociální i kulturní sféře, a ulice toto směřování odrážela. Vivienne se ulicí inspirovala a zároveň ji vytvářela. Dobu trefila přesně. Ačkoli pracovali spolu, dominantní Malcolm byl hlavou, zatímco Vivienne spíš pracovní silou. Zatím.
Matka punku
Jenomže v roce 1974 odjel Malcolm na několik měsíců do New Yorku a dosud „jen švadlenka“ Vivienne, která dozrála, dostala prostor realizovat svoje vlastní nápady. Nápad dostal i McLaren, a to geniální: kapelu The Strand, jejíž členové se s oblibou poflakovali kolem jeho obchodu, přebudoval původně na The Swankers a po šarádách několika členů vznikla později přeslavná a legendární kapela Sex Pistols. McLaren byl jejím zakladatelem a manažerem a Vivienne jejich dvorním módním tvůrcem a imagemakerem. Kultovní kapela chodila a hrála v orvaném provokativním oblečení a její fanoušci ho pochopitelně nosili jakbysmet. Butik se stal důležitým dějištěm punkového světa, módy a doby. Vivienne se říká „matka punku“ nebo dnes už „babička punku“, ale je namístě připomenout, že punkové hnutí nebylo promyšleným projektem, ale vzniklo spontánně jako generační reakce na situaci ve společnosti
Konec světa
V roce 1980 obchod opět změnil jméno na „World´s End“ (Konec světa) a opět se neomylně trefil do přicházející společensko-módní vlny novoromantismu. Ale vztah Vivienne a McLarena se chýlil k neodvratnému konci. Partnerským rozchodem ale jejich spolupráce neskončila, s McLarenem dál tvořili tvůrčí tým. Vivienne se osamostatnila a rozhodla se vydat nejistou cestou výroby vlastní návrhářské značky. Coby čtyřicetiletá uvedla v Londýně svou první samostatnou kolekci „Pirate“. Oblečení, které vytvořila, bylo poprvé oficiálně vyneseno na módní mola a Vivienne se postupně přerodila v uznávanou a velice vlivnou módní návrhářku. Její modely nikdy nebyly „jen“ oblečení, vyjadřovaly názor a dokonale vystihovaly klima doby.
Šaty s příběhem
Vivienne tvrdila, že svojí prací nutí lidi přemýšlet: „Lidé se nikdy neoblékali tak ošklivě jako v dnešní době. Jsme tak konformní, nikdo nepřemýšlí. V minulosti to bylo mnohem lepší.“ V duchu této filozofie v roce 2011 odjela do Afriky, nikoli dělat charitu, ale nabídla místním ženám práci, aby pro její novou kolekci šily tašky. „Tenhle projekt dává lidem kontrolu nad životem. Charita tohle nedělá, právě naopak je činí závislými.“
Byla až do konce svá
Na sklonku života žila Vivienne s manželem v pořadí třetím a o čtvrt století mladším, módním návrhářem Andreasem Kronthalerem, se kterým tvořili tvůrčí tým. Bylo zajímavé, jak se Vivienne s více než osmi křížky na krku dařilo balancovat mezi udržováním obrovského módního impéria a za luxusní oblečení, šperky, boty, kabelky, hodinky a mnohé další řady produktů se svou značkou inkasovat neuvěřitelné sumy a zároveň neúnavně provokovat a bojovně vystupovat proti komerci, establishmentu a konformitě. „Moje šaty vyprávějí příběh. Mají identitu. Mají charakter a smysl. Proto se stávají klasickými kousky, pokračují ve vyprávění příběhu. Vyprávějí ho stále.“
„Líbí se mi lidé, kteří nosí to, co skutečně sluší jim - jsou individualističtí a styloví.“
„Líbí se mi lidé, kteří nosí to, co skutečně sluší jim - jsou individualističtí a styloví.“
Vivienne Westwood
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta
Text: Eva Duchková
