Přitom toho člověka můžete mít opravdu rádi, ale kde vzít čas, když povinností je tolik? Já mám svoji Martičku, bývalou manekýnku. Je to úžasná, obdivuhodná žena, navíc s velkým smyslem pro humor, sečtělá, umí vyprávět anekdoty a se stejnou brilancí také nadávat na poměry. Jenže začít s ní hovor znamená, že to bude na hodinu. Tuhle se to po dlouhé době ale sešlo tak pěkně pohromadě, že jsme si rozmluvu spolu opravdu užily.

Čas se najednou zpomalil

Mobil jsem zvedla v metru na Pražského povstání a sotva se vlak posunul na stanici Vyšehrad, zhasla všechna světla a vyhnali nás z vagonů ven. Zřejmě se něco stalo, někdo spadl do kolejí, ani jsem se po tom nechtěla pídit a automaticky vyšla s ostatními ven. Bylo krásné slunné odpoledne a můj čas se najednou zpomalil. Martičce jsem řekla, že si můžeme klidně povídat dál a já mezitím sestoupím z kopce do Jaromírky na tramvaj.

Když jsem ovšem viděla, jak neprodyšně narvané tramvaje přijíždějí, odmítla jsem se drát dovnitř a pokračovala v pěší chůzi Nuslemi. Martička mezitím vzpomínala na zesnulého Pepíčka Abrháma, s nímž se dobře znala, a pak přešla na aktuální téma opičích neštovic a já odhodlaně šlapala směrem k Albertovu.

Jelikož má Marta bohužel již několik let velké bolesti nohou a zůstává celé dny doma, s potěšením si nechala ode mě popisovat, kudy jdu. Že míjím kostelík Zvěstování Panny Marie s nejšikmější věží v Praze, kterému jsme vždycky říkali jen Na trávníčku, proti němuž jsem jako dítě bydlela a pořád z okna vyhlížela, kdy se ta věž nakloní docela až na náš dům. Pokračovala jsem dál podél nemocnice u alžbětinek k botanické zahradě a všechno jsem to popisovala, a to už mi tak vysychalo v krku a nohy tak bolely, že jsme si daly ve volání pauzu.

Odpočinek u piva i zuté boty

Já zabočila do Vyšehradské ulice a tam si v malém bistru objednala pivo, sedla si do stinného kouta, sundala boty a Martičku znovu vytočila. Za odměnu jsem si vyslechla nejnovější vtip o panu Kohnovi a Roubíčkovi a poté další vzpomínku, a sice na mistra židovského šarmu Miloše Kopeckého. Po úlevném odpočinku jsem se vydala opět do ulic, do kopce na Karlovo náměstí a líčila, jak míjím prastarou zeď, za níž začíná areál Emauzského kláštera, a naproti pak Faustův dům, kde ještě za mého dětství bydleli lidé a na zahradě chovali kočky, které tam mňoukají dodnes, i když v domě už jsou jen kanceláře.

Na Karláku už byla konečně volnější tramvaj, dokonce jsem si mohla sednout a pohodlně dojet domů. S Martičkou jsme hovor ukončily asi po 90 minutách a já měla radost, že jsem ušla asi osm kilometrů a hlavně, že mi odněkud shůry přistál prodloužený čas, který snad byl příjemný i pro mou přítelkyni.

Prodloužený čas pro všechny

Nemám zdaleka takovou trpělivost jako můj muž, kterého si vždy oblíbila nějaká pacientka a potřebovala mu každý den sdělovat, jaký má tlak a jak dodržuje pitný režim. Byly to většinou už poněkud starší paní a já obdivovala, jak je pokorně vyslechl, protože pro ně nebylo ten den nic tak důležité a povznášející, jako podělit se s panem doktorem o svoje celodenní fyzické pochody. Zvlášť pokud se už zdržovaly jenom doma, protože jim nohy nesloužily tak jako teď mojí Martičce. Přimlouvám se proto za prodloužený čas pro všechny, kdo ho od vás potřebují. Nakonec zjistíte, že ten nejlepší pocit z toho budete mít vy sami.

BLANKA KOVAŘÍKOVÁ

Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes. Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze. Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. www.bkovarikova.cz

Zdroj: časopis Vlasta

Související články