Nic moc jsem o ní přitom nevěděla, jenom to, co tak člověk zaslechne v rádiu nebo ve škole. Získala jsem z těch zaslechnutých informací ale dojem, že její životní štěstí a spokojenost byly založené na tom, že byla skvělá kuchařka a hospodyňka, a takový předpoklad se hodil i do naší rodinné tradice. „Holka, lásky se nenajíte,“ poučovala babička moji starší sestru, kterou naopak vaření nijak nebavilo a babiččiny domácí kuchařské kurzy ji otravovaly. To se mnou byla babička spokojená, v osmi už jsem mohla skoro sama připravit rodinný oběd, kdybych dosáhla na zadní plotýnky na sporáku. „Ty už se můžeš klidně vdávat,“ prohlásila, když mi bylo deset.
Související články
Přece se ví, že láska prochází žaludkem
Vůbec jsem nepochybovala o tom, že právě v tomto druhu dovedností se láska ukrývá, zatímco moje sestra věčně poletovala v romantických představách. Litovala jsem ji, protože jsem usoudila, že zůstane sama, nikdy nikdo si ji nevezme, a dost mě udivilo, když od dvanácti let neměla ani půlrok, kdy by s nikým nechodila. Vysvětlovala jsem si to tím, že ti její kluci bydleli pořád u maminek, a tak nepotřebovali, aby se jejich holka uměla postarat o domácnost a něco uvařit.
Chyběl mužský vzor
„Ty jsi pitomá, na tom přece vůbec nezáleží, oni mě milují, protože jsem úžasná,“ řekla mi jednou opovržlivě, když jsme se kvůli něčemu hádaly a já jí vmetla do tváře, že se nikdy nevdá. Pak jsem nad ní zlomila hůl, ať si dělá, co chce, a hospodyňkou v rodině jsem byla já. Asi se ptáte, kde byla máma. Měly jsme ji a byla moc hodná, jenže pracovala na směny a tak se o nás víceméně starala babička. Otec se odstěhoval, když mi byly tři. Posílal sice alimenty, ale to byl veškerý jeho zájem. Ani já, ani sestra jsme se tedy neměly jak poučit o tom, jak se takový tvor jako muž chová, protože děda už byl po smrti.
Poctivé samostudium pravé hospodyňky
Já si jela pořád svou trasu, byla jsem odpovědnější, než bych měla ve svém věku být, a z knihovny si půjčila knihu Mladá hospodyňka, kterou napsala moje oblíbenkyně. Dělala jsem si z ní i výpisky do sešitu. Jedna z kapitol se jmenovala „Co žena nevyhnutelně činiti musí, aby si spokojenost manželovu získala“. Co myslíte, že činiti musí? Musí být pracovitá, čistotná, pořádná a šetrná, musí umět vařit a vůbec všechno.
O kluky jsem se dlouho nezajímala
Takže s takovou duševní výbavou jsem vstoupila do puberty a pak do mládí a dospělosti. Na získání nějakého přítele jsem nespěchala, takže mě netrápilo, že žádného nemám. Když už se o mě nějaký zajímal, bylo to jen proto, že jsem patřila ke své sestře, a tak jsem se stávala kamarádkou jejích aktuálních kluků. Tak do sedmnácti mi to nevadilo vůbec, pak jsem o tom občas přemýšlela, hlavně proto, že to bylo oblíbené téma babičky. To, že od nás táta odešel, považovala vysloveně za máminu chybu, a tak se nás snažila vycepovat, abychom stejnou chybu neudělaly taky. Protože vdát se, to byl životní cíl. U mojí sestry se dočkala brzy, ta v devatenácti otěhotněla a kupodivu byla ochotná se za autora miminka provdat. „Co budete jíst?“ lomila babička rukama, protože dobře věděla, že sestra s vařením skončila někde u volského oka. Ale ta si s tím hlavu nelámala, sbalila své věci, odstěhovala se za svým manželem a kupodivu se nechodila ani ptát, jak se starat o miminko.
První známost a hned svatba
Na řadě jsem byla já. Po střední škole jsem už nastoupila do zaměstnání a kolegy rozmazlovala doma pečenými bábovkami a koláčky. Zvykli si, že v pondělí nepotřebují svačinku, protože Mili, jak mi říkali, vždycky něco přinese. A rozplývali se. Jeden z kolegů se rozplýval ještě víc než ostatní a pozval mě do kina, což bylo vlastně moje první rande v životě. Nevypadal zrovna jako můj ideál, ale byla jsem potěšená, a když mi nabídl další schůzku, hned jsem souhlasila. Seznamovali jsme se víc a víc a mně se líbilo, že o mě má zájem. Odsouhlasila jsem všechno, co navrhl, že podnikneme. Měl svůj byt, a tak jsme v něm za tři měsíce skončili.
Nevěděla jsem, že bych se mohla chovat jako obletovaná královna, hned napoprvé jsem se pustila do svého hospodyňkování. Tomášovi se to líbilo, dostal snídani i oběd ze skromných zásob, co měl ve spíži a v lednici. Po půl roce jsme se vzali a já se ocitla ve své životní roli. Dalo by se u nás jíst z podlahy a každý den jsem servírovala teplou večeři. Tomáš byl o dvanáct let starší, a tak jsme se domluvili i na tom, že hned budeme mít miminko, a jako v pohádce se to povedlo. Zářila i babička, která nás obě vnučky dostala rychle do manželství, jen máma byla zdrženlivá. „Snad budeš, holčičko, šťastnější než já,“ vzdychla už tehdy, když mi pomáhala oblékat svatební šaty.
Větší nepořádek, více výčitek
S péčí o miminko ale začala dostávat moje dokonalost trhliny, i když mi babička někdy pomáhala. Byla už dost stará na to, aby ta pomoc byla nějak velká. Měla jsem výčitky svědomí, ale denně už jsem vařit nestačila. Tomáš měl nejdřív pochopení, ale pak se začal mračit. A co teprve, když se nám za rok narodilo druhé dítě. Brzy se všude válely jejich hračky, které jsem nestačila uklízet, a byla jsem ráda, že jsem stihla se za den postarat o ně, natož abych ještě pekla bábovky, jak jsem to dělala předtím.
Tomáš mě začal zahrnovat výčitkami. „Stala se z tebe cuchta,“ říkal mi odtažitě, když jsem neměla umyté nádobí v okamžiku, kdy dorazil z práce. Nebyl ani utřený prach podle jeho měřítek a ani jsem denně nevařila, jen ohřála něco ze včerejška. Když jsem mu jednou ohřála párek, byl nepříčetný a já zoufalá, protože jsem to sama považovala za svoji prohru.
Trvalo dalších pět let, ve kterých jsem se nechala trápit manželovými požadavky, než jsem požádala o rozvod a s dětmi se vrátila do domu k mámě a babičce. První pro mě měla pochopení, druhá opovržení. Je to už dvacet let a já teprve nedávno zjistila, že moje dávná hrdinka Magdaléna Dobromila možná měla z manželství podobnou zkušenost jako já. Do jednoho z dopisů přítelkyni totiž napsala: „Já kdybych nyní opět děvče dvacetileté byla a nynější zkušenost a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi do náruče vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak jako by jen denně jedním špendlíčkem upíchnutý, znenáhla člověk umučen umírá.“ Ale nebojte, v každém manželství to tak není, kupříkladu právě mojí sestře to pořád klape.
Zdroj: časopis Vlasta