Jak jste přišla na to, že máte diagnózu ADHD?
Celý život jsem tušila, že jsem nestandardní. Na základní škole jsem měla problémy s disciplínou, dochvilností, netušila jsem, kdy jdeme do divadla, takže jsem místo šatů, které měli ostatní, přišla v džínách, ze školy jsem odcházela v papučích. U dítěte to bylo roztomilé. Na gymnáziu jsem prošla testem Mensy, takže bylo jasné, že IQ mám v pořádku, přesto jsem dělala hned v prváku reparát z matematiky a ve třeťáku už jsem propadla z fyziky, takže jsem musela opakovat ročník. Pořád jsem měla ve všem chaos, cítila jsem neustálou tenzi. Vystudovala jsem nakonec i bakaláře na vysoké škole, pak jsem měla děti – a právě v mateřství se moje diagnóza projevila naplno.
V čem?
Když byly děti malé, ještě to šlo. Ale hlídat úkoly a pomůcky do školy, to bylo nad mé síly, byli jsme ta rodina, která nikdy nevěděla, že děti mají jet na výlet, chodily nenachystané, k tomu domácnost v chaosu… Začalo to těžce kolabovat. Přidaly se kvůli tomu i časté hádky a partnerské problémy, byla jsem strašně vyčerpaná. Ztrácela jsem důležité papíry, kreditní karty, neplatila složenky. Upadla jsem do depresí, týdny jsem ležela doma, nebyla jsem schopná vstát a jít se napít nebo osprchovat. To mě dovedlo na psychiatrii. Viděla jsem dokument Nepozorní a došlo mi, že jsem to já. V tu dobu už ze školy odeslali na psychiatrii i děti, které obě ADHD mají. Když mě viděl dětský psychiatr, bylo vymalováno.
Co vám diagnóza dala?
Strašně se mi ulevilo. Dokázala jsem intelektem nebo vůlí spoustu věcí kompenzovat i před tím, ale díky diagnóze mi došlo, že to není tím, že se málo snažím, že je to opravdu porucha. Najednou se mi o tom mnohem líp mluvilo i v práci. Dostala jsem léky, ty mi pomohly.
Jak?
Když léky nemáte, je to, jako byste se řítili po klikaté silnici, měli nahlas puštěnou metalovou hudbu, bloudili ve slepých uličkách – a najednou najedete na dálnici a hudba se vypne. Indické velkoměsto na skútru versus německá dálnice. Měla jsem třeba dřív hrůzu ze smažení řízků, když měla přijít na oběd návštěva. To byl nadlidský úkol – musíte nakoupit a pak to naklepat, třikrát obalit, nespálit. Když jsem poprvé smažila řízky na Stratteře, což je lék na ADHD, došlo mi, že už dělám poslední řízek, mám uklizenou kuchyň a ještě jsem u toho udělala salát. Aha, tak takový je normální život bez ADHD!
Já k nám návštěvy nezvu, protože se bojím, co by řekly, kdyby viděly ten chaos.
Na tohle mám vychytávku – paní na úklid!
Cítím úzkost pozvat paní na úklid!
To jsem měla taky, ale když ji překonáte, je to výhra. Prvních šest sedm návštěv jsem horečnatě uklízela, než přišla, ale svěřila jsem se jí s diagnózou a teď už je to skvělé.
Je něco, co vám ADHD dalo?
Živí mě kreativní projekty. Jsem zvyklá, že si omylem stále dokola způsobuju různé průšvihy a musím je neustále řešit, takže dokážu vidět třeba pět možných řešení, když se něco hroutí. Jsem v tom extrémně kreativní. Mám kadenci nápadů a umím pro ně nadchnout ostatní. Rozjíždím skvěle projekty. Lidé v týmu už vědí, že oni dotahují, protože to já už nezvládám. Na rozjezd jsem perfektní. A nezblázním se, když přijde problém.
Jaké máte vychytávky, aby vás ADHD nedostalo?
Papírový zápisník, všechno do něj píšu.
Neztrácíte ho?!
Zapomínám ho doma, ale když zjistím, že ho nemám, vrátím se pro něj. Máme v mobilu sdílený kalendář pro celou rodinu a do něj hned vyplňuji, co je třeba. Když jsem si dřív u lékaře napsala termín další návštěvy na papírek, nikdy jsem si ho pak doma nepřepsala do diáře a prostě jsme nepřišli. Na začátku každého školního roku nechám udělat osm klíčů od skříněk, protože jich prostě mnoho během roku ztratíme, tak nečekám, až se to stane, a pořídím je předem.
ZDROJ: časopis Vlasta
