Je večer. Manžel sedí v kuchyni nad hovězím vývarem a těší se na svíčkovou bublající na plotně. Vypráví dítkám, jak se dnes měl a zajímá se, co prožily ony. Ozve se zvonek. Kdopak to může být? Proboha! Je to ona, žena, která se chystá ukradnout manžela! Zřejmě vypadá trochu jako Polednice, jež totéž provádí se zlobivými dětmi. O berličce, hnáty křivé, pod plachetkou osoba. Rozkopne dveře, které pootevřelo jedno z nevinných dítek. Vejde do kuchyně, ukáže berlí na manžela a chraplavým hlasem zavelí: Ty půjdeš se mnou! Muž odmítá, křečovitě se drží stolu. Žadoní, zda-li by nemohl ochutnat alespoň brusinky, které v létě nasbírala a zavařila jeho milovaná žena. Zlodějka je však neúprosná. Jelikož je nadána nadlidskou silou, přemůže ho. Polévkové nudle lítají po kuchyni, kolečko mrkve trefí manželku do oka. Vyvleče manžela z bytu. Za nohy ho táhne po schodech. Jeho hlava temně duní po jednom každém z nich. Možná se objevuje krev. Manžel marně píchá zlodějku vidličkou, na niž si původně hodlal nabodnout karlovarský knedlík, do křivých hnát. Před domem ho osoba pod plachetkou naloží na trakař, eventuálně do svého BMW a odváží neznámo kam. Muž stáhne okénko a z posledních sil volá o pomoc, všechno je však marno. Je unesen neznámo kam a tam nucen k sexuálním praktikám, které jsou mu zcela proti mysli.

Je odveden. Ukraden. Zneužit.

Dobře, tohle jsem přehnala. V realitě však kromě fantazie trpím hraničním feminismem, který mě vede k přesvědčení, že nejen ženy, ale i muži jsou rovnoprávná stvoření. Muži přemýšlejí, mají vůli a záměr. Dobře vědí, s kým a proč si začínají nový vztah, co od něj čekají a jaké komplikace taková věc může přinést. Vědí, co se promíjí a co může skončit rozpadem rodiny. Dokážou poznat riziko. Nejsou jako housky na krámě, které si cizí žena hodí do košíku, u pokladny zaplatí a jsou její. Umějí říct ne. Volí, a to dokonce i tehdy, kdy je ovlivňuje testosteron nebo touha po mládí. I tehdy jsou svéprávní a umí se rozhodnout.

Některým z mužů nový vztah stojí za to. Suďte je, nebo pro ně mějte pochopení, to záleží na vás. Jen si proboha nemyslete, že byli odvlečeni a už vůbec za to nenadávejte jejich novým partnerkám. To oni se tak buď rozhodli, anebo včas neřešili, co řešit měli a rodina se jim rozpadla pod rukama.

A nenadávejte za to, prosím, ani mně. I můj muž se před mnoha lety zamiloval, bylo to vážné a odneslo to naše tehdy už děravé manželství. S ní, tedy s jeho novou ženou, nejsem kamarádka, ale ani se na ni nezlobím. Neodvlekla ho, odešel sám. Ani pro něj to rozhodování nebylo lehké. Nikdo z nás nechce být tím, kdo se provinil, ale stane se.

Vztahy mají nejenom začátky, ale i konce. Někdy je to smutné, hořké a ponižující, zvlášť pro ty, kdo jsou opoustěny, nebo opouštěni. Každopádně je dobré si pořádně rozmyslet, na koho se máte zlobit a na koho ne. A jestli vůbec na někoho.

MIRKA ZLATNÍKOVÁ

Novinářka, autorka televizních a filmových scénářů, například seriálů Dokonalý svět, Soukromé pasti, Marie Terezie, úspěšné komedie Teorie tygra či Kurz manželské touhy.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články