Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo nebo třeba Muž se železnou maskou. Kdo by tyto slavné romány neznal? Jejich autorem byl spisovatel Alexander Dumas, který za osmašedesát let svého života napsal desítky románů, divadelních her, básní a črt. Málokdo však ví, že tak jak Dumas rád psal, tak i rád jedl. Patřil k vyhlášeným gurmánům, labužníkům, kteří dokázali ocenit dobré jídlo i kuchaře. Dokonce prý zbudoval podnik na výrobu omáček a dochucovadel, který ale zkrachoval, podobně jako celá řada dalších podnikatelských aktivit francouzského literáta. V čem však vynikal, to bylo psaní, přičemž poslední měsíce života strávil prací na Velkém kuchyňském slovníku.
Vskutku monumentálním – dílo čítalo přes 1100 stran, když ho v roce 1870 odevzdal nakladateli. Téhož roku zemřel a vydání se nedočkal. Le Grand Dictionnaire de Cuisine vyšel až o tři roky později. „Dle svého zvyku Alexandre Dumas vždy dělil čas mezi literaturu a vaření, pokud zrovna neostřil pero nad románem, ostřil nůž nad cibulí,“ řekl o něm kdysi jeho mladší souputník Charles Monselet, spisovatel, básník a takzvaný král gastronomů, jenž založil slavný francouzský časopis Le Gourmet.
Související články
Monselet v mnohém těžil z poznatků svého proslulejšího předchůdce – Jeana Anthelma Brillata- Savarina, který už o bezmála padesát let dříve psal učené úvahy o gastronomii a je považován za zakladatele gastronomické esejistiky. Možná je vám jeho jméno povědomé. Aby ne, i u nás bývalo vizitkou vynikající kuchyně. Koncem 20. let minulého století po něm dokonce pojmenovali luxusní kavárnu v paláci Sylva- Taroucca v ulici Na Příkopech v Praze. Mimochodem tento honosný dům dodnes mnozí mylně nazývají podle vytříbeného podniku – palác Savarin.
Kančí ocásky knížete Oldřicha
Zmínky o jídle, recepty a kulinární rady se však v literatuře objevovaly již dávno před Savarinem či Dumasem. Pokyny k přípravě různých pokrmů si lidé jistě předávali už v dobách, kdy výčet ingrediencí a postup neuměl ještě nikdo zaznamenat. Ostatně recepty starších generací těm mladším se v některých koutech světa ústně předávaly ještě nedávno. A někde se tak pořád děje. Možná i vy vaříte nějaké jídlo podle starého rodinného receptu, který vám kdysi prozradila babička nebo jiný příbuzný. Každopádně už nejstarší řecký básník Homér psal o jídle a stolování. „Stará hospodyně jim podala chléb a radostně nosila na stůl. Kráječ pozvedal mísy s pečeným masem a jiný doléval číše,“ zní ve slavném eposu o Odysseovi, který napsal před více než 2800 lety. O stolech plných různých mas a lačných ženiších na dvoře statečného ithackého krále autor píše hned v úvodních pasážích svého díla o dobývaní starověké Tróji.
Jiní si v souvislosti s jídlem mohou vzpomenout na esteticky možná náročnější čtení Homérova římského následovníka Petronia v Satirikonu. I když hrozí, že jednoho při vzpomínce na zevrubný popis nebývalého obžerství během hostiny u Trimalchiona přejde na cokoli spojeného se stravováním chuť i pomyšlení. O jídle se samozřejmě píše i v Kosmově kronice, jednou z tamních nejstarších gastronomických zmínek je líčení, jak se připravovaly kančí ocásky pro knížete Oldřicha. Mimochodem král Karel IV. si prý zase velmi rád pochutnával na ovaru z prasečích oušek.
Související články
Alchymie v kuchyni
Témata z prostředí kuchyně a jídelních stolů se zkrátka objevují v literatuře většiny kultur na světě. Jak trefně shrnul literární kritik a odborník na gastronomii Viktor Šlajchrt ve sbírce esejů Bloumání epochami: „Kulinární obrazy odedávna patří – vedle lásky, boje a smrti – k nejčastějším motivům světové literatury.“ Jistě, protože je to lidské. Šlajchrt v knize upozornil a do kontextu zasadil i jednu z prvních kuchařek na našem území, kterou sepsal Bavor Rodovský z Hustířan na přelomu 16. století.
„Kuchyně je do značné míry výrazem národní mentality, a tedy i dějin, které tuto mentalitu utvářely. Rodovského kuchařka vznikla krátce před tím, než byla podstatná část české elity zlikvidována pobělohorskými represemi. Ty tak udaly novodobé české kultuře onen lidový ráz, jímž se liší od kultur okolních národů, které se rozvíjely především ve vyšších společenských kruzích. To se týká i gastronomie, která patří k nejzřetelnějším kulturním projevům. Tradiční česká kuchyně je výrazně selská a jemnější finesy většinou postrádá,“ vykresluje Šlajchrt jeden z dalších možných pohledů na dějiny.
Související články
Elixír mládí i změna kovu ve zlato
Samotný Bavor Rodovský z Hustířan, podobně jako Alexandre Dumas nebyl kuchařem, přesto měl k míchání surovin blízko. Šlechtic z poloviny 16. století propadl alchymii, jíž věnoval veškerý čas a peníze. Působil i na pražském dvoře císaře Rudolfa II., který rovněž lačnil po elixíru mládí a toužil přijít na to, jak proměnit obyčejný kov ve zlato. Oproti císaři ale Bavor Rodovský v tavicích kotlících doslova roztavil všechno jmění, a dokonce skončil načas i ve vězení pro dlužníky. Nakonec dožil na zámku v Budyni, kam ho pozval Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Poslední léta života pak Bavor Rodovský – vášnivý jedlík i kuchař – strávil psaním receptů, které vyšly pod názvem: „Kuchařství, o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají, jakožto zvěřina, ptáci, ryby a jiné mnohé krmě: Každému kuchaři aneb hospodáři knížka tato potřebná i užitečná“. Údajně vycházel ze tří kuchařek, které byly do té doby vydané (vůbec první vyšla ve 20. letech 16. století). Až Bavorovy recepty, v nichž nechyběly přepisy na zpracování veverek, bobrů či medvědů, se ale v dalších dekádách staly vzorem pro jeho následovníky na poli české gastronomie.
Silná ženská trojka – vaříme podle nich dodnes
Když se však řekne tradiční česká kuchařka – většině lidí naskočí jméno Magdaleny Dobromily Rettigové, národní buditelky a vlastenky. Zajímavé je, že Rettigová až do 18 let mluvila převážně německy, její tatínek byl Němec, maminka Češka, ale i ta s Magdalenou mluvila řečí svého muže. Až po svatbě s vlastencem, právníkem a spisovatelem J. A. Rettigem se Magdalena začala více věnovat češtině. Rettigová od mládí psala básně i prózu a proslula několika románky červené knihovny. Největší úspěch a posmrtnou slávu jí ale přinesla až česky psaná Domácí kuchařka z roku 1826. Rettigová se s mužem mnohokrát stěhovala, poslední léta prožila v Litomyšli, kde vedla kurzy pro dívky, v nichž učila hospodaření, vedení domácnosti a vaření. A kde také pořádala společenské salony, takzvanou kafíčkovou společnost, kterou navštěvovala celá řada národních obrozenců včetně Františka Palackého a Josefa Jungmanna. I oni si pochutnávali na receptech paní Magdaleny Dobromily, jež se vyznačovaly hlavně štědrým využíváním vajec a másla.
Nic nepřijde nazmar
Rettigová své svěřenkyně nabádala i k úspornosti, využívání potravin na maximum – od kořene po nať. V tomto ohledu ji následovala i Anuše Kejřová, která si Domácí kuchařku jistě prostudovala. Kejřová se narodila bezmála sto let po Rettigové a stejně jako ona vedla soukromou kuchařskou školu, kterou založila v roce 1909. Škola dobrého vaření i správného stolování zanikla rok po její smrti roku 1926, co však Kejřovou přežilo, bylo několik kuchařek, z nichž tu nejslavnější Úspornou kuchařku – zlatou knihu malé domácnosti vydala už v roce 1905. Dodnes je použitelná, ostatně recepty z ní připomínáme i v naší rubrice šetření. Trojici slavných českých autorek kuchařských knih lze doplnit jménem Marie Janků-Sandtnerové, jejíž kuchařky, tzv. sandtnerky, měla v první polovině 20. století snad každá hospodyňka. I Sandtnerová, později Janků-Sandtnerová, vyučovala vaření a hospodaření na Vyšší škole dívčí v pražské Vodičkově ulici a za první světové války vedla městskou vývařovnu pro chudé a válečné invalidy. Zemřela v roce 1946, pár let před komunistickým pučem v Československu, jenž změnil nejen státní zřízení, ale zasáhl všechna odvětví včetně gastronomického.
Související články
Hlavně vařit levně, rychle, dostupně
Když se člověk ponoří do starých kuchařek, narazí na zázvor, či pravou vanilku a další suroviny, které pak na dlouhé roky zmizely z regálů československých obchodů. Cílem tehdejší doby se stalo – uvařit levně, rychle a z hrstky dostupných produktů. Vysoká gastronomie sice na čas vymizela z kuchařských knih, nikoli však z literatury. Někteří se k ní – možná právě kvůli bezútěšné době – přikláněli ještě víc. Stačí vzpomenout román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále nebo Vévodkyni a kuchařku od Ladislava Fukse, případně popisy přípravy ryb v příbězích Oty Pavla.
Kuchařky jsou stále nejprodávanějším artiklem
Zkraje 90. let si česká nakladatelka Jaroslava Jiskrová dala tu práci, že sesbírala a uspořádala recepty, které se objevovaly v české i světové literatuře. V souboru textů s názvem Kuchařské recepty vypsané z krásné literatury lze najít mimo jiné delikátně dušené škeble Betty MacDonaldové, slezské zelí Jarmily Glazarové či třenou bábovku Astrid Lindgrenové. Dále pak pokrmy, které vyvářeli například John Steinbeck, Bulat Okudžava nebo Ernest Hemingway. V porevoluční době český trh opanovaly kuchařky z celého světa, tehdy velmi kolísavé kvality. Po třiceti letech jsou zájemci o kuchařské knihy v mnohém náročnější, kuchařky ale stále patří k nejprodávanějšímu artiklu na knižním trhu. Aby ne, vždyť jejich téma se týká vysloveně každého z nás.
Zdroj: časopis Vlasta