Tak často by se mi chtělo jim říct, ať dělají něco jinak! Mám šest vnoučat, a dokonce tři pravnoučata. Dívám se, jak rostou a jak dělají spoustu chyb, a chce se mi jim pořád radit, ať si život nekomplikují, ať se hlavně snaží udržet to základní, rodinu. Ale vím, že by mě stejně neposlouchali. Všecko se změnilo. Když jsem já vyrůstala, žila jsem tak jako moji rodiče. Co řekli, platilo, viděla jsem, že jsou spolu máma a táta šťastní, a tak jsem chtěla to samé. Vybrala jsem si manžela, který věřil v to, co já, a tak jsme spolu oslavili už šedesát let od svatby. Tolik bych to přála i svým dětem a vnoučatům, ale copak někdy někdo z nich dal na moje rady? Zkoušela jsem to ještě u svých dcer, tam jsem pořád ještě věřila, že to má smysl. Něco jsem se do nich namluvila a můj muž taky! „Mami, ty jsi totálně staromódní,“ dozvěděla jsem se skoro pokaždé, když jsem jim chtěla radit v lásce.
Provdala jsem se hned za druhého chlapce
Víte, já se provdala za druhého chlapce, se kterým jsem se blíž spřátelila. S tím prvním jsem přitom byla jenom několikrát v kině a na procházce, ale ukázalo se, že si moc nerozumíme, tak jsme se scházet přestali. A sex? Tohle slovo já ani nemám běžně ve slovníku, ale chápu, že vás to asi zajímá. Tak tedy ten jsem zažila až se svým manželem, a to až týden před svatbou, kdy jsme si říkali, že už to je skoro jako v manželství. A víte co? Nikdy jsem neměla pocit, že bych o něco přišla. „Jenže ty jsi totálně staromódní,“ znělo pořád dokola, když jsem se divila, že starší dcera chodí s někým už v šestnácti a za půl roku už zas s někým jiným. „Můžeš být ráda, že nejsem v tom,“ odsekla mi tehdy, když jsem jí říkala, ať o lásce víc přemýšlí. Docela mě to šokovalo, pamatuju si dodnes, jak jsem to říkala manželovi a nechápala, co všechno už o životě ví. Učí se to snad ve škole? Měli rodinnou výchovu, tak snad tam, ale nepřipadalo mi to v pořádku. Pak v osmnácti přišla s tím, že se chce vdávat. Díky bohu ne, že musí, ale že chce. Nerozmlouvala jsem jí to, já se taky vdávala brzo, tak nám to připadalo normální. Její přítel byl slušný chlapec, starší, už po škole a ona taky, tak proč ne.
Odcházím od něj!
Měli rychle za sebou dvě děti a pak přišla s tím, že od něj odchází k někomu jinému. „Chová se ke mně hrozně,“ bylo její vysvětlení a já myslela, že zešílím. „To ale nemůžeš, odejít jen proto, že si teď třeba nerozumíte! Přece stojí za to spolu zůstat a všechno vyřešit,“ přesvědčovala jsem ji po dobrém a pak i po zlém. Neslyšela na žádné argumenty, ani na ten, že mají děti. Chtěla se s nimi nejdřív vrátit k nám domů, ale můj muž to nepovolil. „Nebudeme ji v tom podporovat,“ rozhodl a já jsem s ním souhlasila. Přece mi taky někdy připadalo, že i on v něčem nemá pravdu nebo se chová hloupě, ale abych se s ním kvůli tomu rozváděla? Vždycky jsem věřila, že úkolem nás obou je spolu žít a všechny problémy vyřešit. Ale moje vlastní dcery na to nevěřily.
Celé dny mu posluhuješ
„Mami, přece táta je často na zabití, nechápu, jak s ním můžeš být. Celé dny mu tady posluhuješ a on si toho ani neváží, jako by byl král světa,“ říkaly mi obě. Nechápala jsem, o čem mluví. Stejně jako já, žila moje máma i všechny kamarádky, od manželů nečekaly, že budou doma vařit nebo uklízet. Jen těžká práce se pro ně hodila a různé opravy, ačkoli tedy musím přiznat, že na takové věci můj muž nikdy nebyl. Ne že by neodnesl koberec dolů na klepadlo nebo nepřestěhoval skříň, ale na opravu baterie u umyvadla jsem si musela pozvat opraváře. To tenkrát bylo, když se to pokoušel opravit můj muž! Nikomu bych to nevyprávěla, aby se mu nesmál, ale bylo to jako z grotesky, voda stříkala všude kolem. Pak uraženě odešel se psem, jako bych za to mohla já, a já to musela vytírat a shánět opraváře. „Vidíš, zrovna s tou vodou! Strašně se naštval, že ses mu smála, a tys po něm všechno uklízela, to přece není možný,“ rozčilovaly se dcery.
Ale nedaly si říct, ani jedna, rozvedly se nakonec obě. Já se kvůli tomu tolik naplakala, že jsme je špatně vychovali, pozvala jsem k sobě i zetě, abych si s nimi promluvila, ale všechno marné. „Máti, to prostě nefunguje, nemá cenu to protahovat,“ říkal mi ten starší. Pak mi dcera prozradila, že měl už dlouho milenku. Myslela, že když to budu vědět, líp se s tím rozvodem smířím, jenže ani to mi nepřipadá jako důvod. Kdoví, možná i můj muž někoho někdy někde potkal, ale já po tom nikdy nepátrala a na nic se ho neptala. K čemu by mi to bylo? Aby se poničilo manželství, které jinak dobře funguje? Věřila jsem, že se málokdy podaří najít něco lepšího, to by snad musel být ten muž alkoholik nebo ženu tlouct, to pak ano. Ale poctivě přiznávám, že obě dcery se vdaly znovu a byly pak asi spokojenější. Oba nové zetě mám ráda, vždycky nám doma se vším pomohli a k dětem, i když nebyly jejich vlastní, se chovali výborně.
Vnučky už se ani vdávat nechtějí
Tak snad měly ty holky pravdu, to bych ještě pochopila. Ale vnučky? Ty už se ani nechtějí vdávat. „Babi, třeba někdy jo, ale nějak se nám to ještě nehodí, vždyť jsem furt těhotná,“ směje se mi jedna, co má už dvě děti a další čeká. Občas se na to zeptám, když přijde na návštěvu, vlastně se zeptám pokaždé, i když vím, že ta otázka není vítaná. Přitom je s tátou těch dvou miláčků spokojená, tak proč si ho nevezme? Nebo nechce on? Copak čekají, že potkají někoho lepšího? To možná on, ale ona, když bude mít tři děti? Copak by se necítila v životě jistější, kdyby byla vdaná? Je to přece taková záruka, bezpečí, jistota. Aspoň já to tak beru, ale oni asi ne. Vlastně se ale nedivím, vždyť to všude vidí, takhle se žije i v každém televizním seriálu, na který se dívám. Tak vždycky když za mnou přijede někdo na návštěvu, jsem ráda a už jim rady do života nedávám. Ale začala jsem psát rodinnou kroniku, dávám si s tím práci, lepím tam fotky a všechno popisuju, a do té kroniky ty svoje myšlenky píšu. Třeba si to přečte další generace, až tady nebudu, a třeba zase budou žít tak jako my dřív. Vždyť všecko se pořád točí dokola, jako móda nebo ty černé gramofonové desky. Taky se zdálo, že už o ně nikdo nestojí, a podívejte, teď mi vnuci říkají, že je po nich zase sháňka.
ZDROJ: časopis Vlasta
