Určitě máte ve své rodině taky oblíbené příběhy, které se vyprávějí pořád dokola na rodinných oslavách a které chtějí hlavně děti slyšet znovu a znovu jako nějaké pohádky. Tohle ale pohádka není, sama teta mi několikrát vyprávěla, jak to všechno bylo, když jsem u ní byla na návštěvě. Vždycky jsem chtěla slyšet každý detail, kdo přesně co řekl, jak už to tak děti chtějí slyšet. Všechno to začalo v jižních Čechách. Teta Vlasta byla nejmladší z pěti sourozenců. Ostatní už se od rodičů odstěhovali, ale ona jako svobodná s nimi pořád bydlela na jejich rodinném hospodářství ve vesnici nedaleko Písku. Bylo jí devatenáct, když se jí zalíbil Honzík z blízké vsi. Pohledný, veselý, slušný, sice starší skoro o deset let, ale tím spíš, říkala si, bude už solidní a usazený. Zdálo se jí, že to bude pro ni ten pravý, ale tenkrát se obvykle lidé nevrhali do vztahů nijak rychle, dávali všemu svůj čas. A tak spolu Honzík a Vlasta na vesnických zábavách často tancovali a začalo to vypadat „na dobré cestě“, asi nikomu neuniklo, jak jim to spolu sluší, i když mezi nimi ještě nic víc nebylo.
Hodilo se jim velice, že Honzík v tu dobu už pracoval v Praze v tiskárně a Vlastička jezdila často právě do Prahy ke své nejstarší sestře se zásobami z venkova. Nebylo tedy nic snazšího než se domluvit, že cesty vlakem mohou trávit spolu. A jednou tak jeli z Prahy v sobotu odpoledne po Honzíkově práci, povídali, povídali a řeč se stočila na večerní tancovačku právě u něj ve vsi. Ještě si po starosvětsku vykali, a tak se Vlastička optala: „Půjdete k muzice, dneska je u vás bál, že jo?“ A on na to: „Kdepak, naši zabíjeli, dám si jitrnici, zalezu za pec a budu rád, že jsem doma.“ Vlastička byla spokojená, že jí nebude pokukovat po jiných nebo se snad dokonce opíjet, a všechno bylo nadále růžové.
Ale co čert nechtěl, v pondělí ráno přišel k Vlastiným rodičům nákupčí dobytka z Honzovy vesnice. Vlasta se vmísila do hovoru a ptá se: „Strejčku, měli jste u vás bál, nebyl tam náhodou Honzík?“ A pan nákupčí poctivě odpověděl, i když, kdyby znal situaci, radši by si možná jazyk ukousl: „Ten? Holka, že se ptáš, poslední šel domů, až k ránu.“ Teta Vlasta byla hrdá holka, okamžitě sedla a napsala dopis, kde Honzovi vyčetla, že jí lhal. Poslední věta v dopise zněla: „Takového chlapce nepotřebuji – sbohem.“ A tím to všechno skončilo, Honzík se s žádným vysvětlením nebo i případnou omluvou neozval.
Život šel ale samozřejmě dál, Vlasta sama nezůstala, po nějaké době potkala hodného Mílu a po roce známosti se potom vzali. Byl to původně taky Jihočech, ale pak už pracoval na úřadě v Sokolově a tak se tam přestěhovali. Kdo ví, třeba kdyby zůstali na jihu, mohlo všechno být jinak, ale copak člověk vidí do budoucnosti? Míla totiž nebyl úplně zdravý, tamní ovzduší mu neprospívalo a často jí říkal „budeš brzy vdovou“. Inu, někteří lidé takoví jsou, ale Míla jako by pravdu tušil. Psávala nám v dopisech, že trpívá bolestí za hrudní kostí, až ho nakonec odvezli do Sokolova do nemocnice. A tam na chodbě viděl, jak zrovna přivezli zraněného horníka, plakala tam jeho žena a tři děti, a Mílu to tak vzalo, že se rovnou skácel a zemřel na selhání srdce. Bylo mu sedmadvacet. V nemocnici dali Vlastě do ruky snubní prstýnek a ona ani nevěděla, jak se dostala vlakem domů do své rodné vsi k rodičům. Když tam dorazila, měla ten prsten pořád v zavřené dlani.
Mílův převoz a pohřeb musel zařídit strejda. Děti žádné nebyly a Vlasta se nemohla vzpamatovat, první půlrok strávila u své sestry. To je právě moje maminka. A já si pamatuju, jak pořád plakala. Snad se musela i léčit, jak ji to zlomilo, já s ní chodila na hřbitov, kde plakala ještě víc, a strašně dlouho chodila jenom v černém. Tenkrát se to tak dělávalo. Ale byla ještě tak mladá, vždyť jí bylo pětadvacet, za rok jí začali všichni opatrně radit, aby se znovu rozhlížela po světě. I rodiče, kteří stárli víc a víc, ji nabádali, aby si někoho našla, že je zbytečné zůstat sama. Snad to i ona začala cítit, nechtěla taky rodiče zbytečně trápit, a tak souhlasila s tím, aby jí pražská sestra našla v hlavním městě práci. Tak zase dojížděla z jižních Čech, vlakem na pracovní týden do města a v sobotu na víkend k rodičům zpátky. A pak už to zařídil osud, jako asi všechno. Stejným vlakem jel jednou i Honzík. Dovolil se, jestli si může přisednout. „Slyšel jsem, co se vám stalo, je mi to tak strašně líto,“ říkal a pak už se snažil povídat o něčem jiném, aby Vlasta nebyla moc smutná. Mluvili a mluvili až do Písku a vždycky, když nám o tom teta později vyprávěla, rovnou říkala: „Byla jsem moc ráda, že jsem ho potkala. Už v tom vlaku jsem cítila, že ve mně znovu vzbudil chuť k životu.“ Když se pak měli na nádraží rozloučit, pořád nic neříkal, ale najednou prý vyhrkl: „Pojedete v neděli večer zase zpátky do Prahy?“ A teta že ano, že přece musí v pondělí ráno do práce. A tak zas v neděli jeli spolu a cesta jim příjemně utekla. Ovšem před nádražím, když se měli loučit, teta zase čekala, co bude a už prý trnula strachem, že Honzík nic nenavrhne. Tehdy se opravdu čekalo, že nabídku k dalšímu setkání udělá muž, a myslím, že to tak je správně, muž se přece musí vzchopit a překonat strach z odmítnutí, musí o ženu usilovat, aby si jí vážil. Nepřipadalo zkrátka v úvahu, aby Vlasta, i když hrdá a samostatná, vzala iniciativu do svých rukou. Ale dobře to dopadlo, na poslední chvíli před Smíchovem se vzchopil a zeptal se: „Nešla byste ve středu do kina?“ Šla, usmála se teta, a tak prý se sejdou v Dejvicích u hodin, ona tam blízko bydlela.
Takhle tedy znovu začala jejich známost a po roce už byli manželé. Měli opravdu hezké manželství, sice bezdětné, ale ani jednomu to snad nevadilo, žili potom jenom pro sebe. Strýček Honza prý Vlastě vyprávěl, že když tenkrát dávno dostal její vyčítavý dopis, tak se nejdřív smál a smál, ale pak najednou už se nesmál. Došlo mu, že se připravil o skvělou holku a že to celé měl zkusit vyřešit nějakým vysvětlením. No ale kdo ví, třeba by mu hrdá Vlasta neodpustila a bůhví, jak by to dopadlo. V každém případě když ji pak v tom píseckém vlaku potkal podruhé, už v první vteřině si prý řekl, že tentokrát už si ji ujít nenechá. Byli pak spolu skoro čtyřicet let a u nás se v celé široké rodině často používá prohlášení: „Takového chlapce nepotřebuji – sbohem.“
ZDROJ: časopis Vlasta