„Jsou lidmi bez domova. Lidmi, kteří ztratili své životy. Dostali nové domovy, nové životy a musí být za ně vděčni, i když se jim nežije dobře. Jinou možnost nemají.“ K tomuhle přesvědčení dochází na svatbě své dcery Elpida, jedna z řeckých hrdinek románové fresky Až uvidíš moře. Svatba se nekoná v řeckých horách, nikdo netančí, nezpívá, nepije, nepeče se ovce ani koza, nejí se olivy ani nakládané papriky, melouny, natož nějaká z božských řeckých sladkostí. Svatba se totiž koná v Československu na začátku šedesátých let. Nevěsta přišla do komunistické země před lety jako malá holčička z vybombardované vesnice, přivezli ji po mnoha měsících strádání v několika táborech a nuzných azylech.

Jakožto dcera komunistických partyzánů přišla spolu s dalšími víc než deseti tisíci lidmi do poúnorového Československa z rozhodnutí vyšší moci. Aniž by tušila, kam jde a co ji tam čeká. Vybrala by si to? Nebo by raději zahynula pod troskami rozbombardovaného domova tam na jihu? Melouny musela vyměnit za brambory, křupavý řecký chleba za knedlíky, přímou povahu svých krajanů za uzavřenost Čechů, modré nebe řeckých hor za šeď mraků ve vysídleném pohraničí, řečtinu za neznámé klikyháky češtiny. Vymění i tradiční roli řecké matky a manželky svázané s políčkem a řeckou kuchyní za moderní socialistickou emancipaci? Za šaty z tuzexu? Může se přátelit s českými ženami a může chodit s českými muži? 

I tohle je paměť národa.

Příběh řecké komunity od konce čtyřicátých let až po současnost napsala novinářka Scarlett Wilková na základě rozhovorů, které s řeckými emigranty pořídila pro Paměť národa. Zvykli jsme si, že o útlaku a utrpení v souvislosti s velkou historií, která poznamenala malé životy, mluví lidé pronásledovaní za totality nebo za protektorátu. Jenomže cenný je tenhle projekt i v tom, jak úzké výseče historie připomíná, jaké detaily uchovává a že nezapomíná na nikoho, kdo by zapomenut být neměl – a Řekové vyrvaní z kořenů občanskou válkou a přesazení do Československa jenom proto, že se jejich předkové, sousedé či příbuzní krátce po okupaci nacistickým Německem bili v řeckých horách za komunistickou myšlenku, v níž coby chudí pastýři a zemědělci vkládali naděje, jsou právě tím mlhavým a dosud neprozkoumaným dílem skládačky. Stali se součástí našich dějin, protože do vlasti se dlouhá desetiletí nemohli vrátit. 

Rozkročeni tady i tam

To, co dokázala Scarlett Wilková ve své beletristické prvotině, je překvapivě vyčerpávající, sklenuté, čtivé a přesně tak nejednoznačné, jaká historie ve skutečnosti bývá – protože tenhle příběh nevypráví vítězové, ale odsunutí, ponížení, zmatení a zlomení, kteří nakonec dokázali přežít a zvednout hlavu. A když ne oni, jejich děti jistě. Přestože se po sametové revoluci i později museli rozhodovat, kde je vlastně jejich domov – jestli žít v Česku, v Řecku nebo rozkročeni tady i tam. Stylově Wilková nezapře novinářku – sílu má její vyprávění díky popisnosti a oznamovací strohosti. Nenimrá se v pocitech postav, zkrátka konstatuje, a na čtenářích nechává, aby si to přebrali a rozezněli v sobě podle svých vlastních zkušeností či rodinných jizev.Příběh Elpidy, Sotirie, Kouly, Janise či Anny je podobný mnoha skutečným příběhům, i když žádný z nich nepřevyprávěla autorka doslova. Je románem, podobně jako je románem Šikmý kostel, Bílá Voda nebo Němci – beletrizují historii pohledem utiskované menšiny, které tím propůjčují hlas. Scarlett Wilková nechává svým románem české Řeky znovu zpívat, radostně i tklivě, ale rozhodně nepřeslechnutelně. 

Přebal knihy Až uvidíš moře Scarlett Wilková, Až uvidíš moře, Motto, 424 stran, 449 korun Zdroj: Nakladatelství Motto

Hodnocení * * * * *

Čtěte také

Poruchami příjmu potravy můžou trpět i muži

Čtěte také

Poruchy příjmu potravy netrápí jen ženy. I muži příliš řeší své tělo