Tři generace žen, podivných, zamlklých, introvertních. Babička Ludmila nevychází z domu, co Věrka pamatuje. Věrčina máma Amálie taky ne. A Věra jen obtížně hledá odvahu překročit práh po cestě do práce, natož se jít s někým přátelit, nezávazně si povídat nebo nedej bože flirtovat! Jsou všechny bláznivé? Bláznivé, jako stará Evla Škrlandová, která vždycky běhala po vsi a křičela a smála se a neměla to v hlavě v pořádku?
Nebývaly takové odjakživa. Ludmila sice už jako malá holčička slyšela ve své hlavě hudbu čísel, díky ní ji ostatně vzali na univerzitu, vždycky byla trochu divné dítě a jako dospívající dívka se neuměla motat kolem kluků a uvolnit se, když Tonda s Lubošem blbnuli se saxofonem na náměstí, jako její sestra Matylda – ale že by se stranila světa úplně? Jenomže přijetí na univerzitu přišlo v roce 1952, ve stejném roce, co měl její tatínek podepsat vstup do družstva – a nepodepsal. Ve stejném roce, jako se ve vsi za Kaprálovic stodolou objevil Kristián.
Amálka dospívala na konci sedmdesátých let a ani ona nebyla zakřiknutá. To spíš rozevlátá na statku s přáteli, kde se scházela parta mániček, batolily se děti a večer se pilo a hrálo ve stodole. I Věrka se tehdy kolem mámy batolila, sice poslušná, ale žádný tichošlápek. Jaké tajemství se skrývá v rodině, kde se babička, matka i dcera nakonec všemu uzavřely?
Jak léčit generační trauma
Autorka skládá obrazy jak z venkovských krajinek, sedmikrásky, boží muka, sochy dvou svatých na cestě z Hořenova do Uprkova, poodhrnuté záclony v patře za oknem, náves, trám ve stodole – to všechno líčí jako filmový záběr; Samotářky by byly skvělý film.
Barbora Šťastná střídá vyprávění z padesátých let, ze začátku let osmdesátých a to současné, které se odehrává v první vlně pandemie. Lockdown tady není nic prvoplánového – nejde o mrtvé. Jde o babičku, které dávno bylo devadesát, dozraje čas, aby vyprávěla, ale nejde to. Za dveře domova důchodců se nikdo nedostane, epidemie si žádá přísnost, co je proti nebezpečí předčasné smrti nějaké rodinné tajemství! A i když čtenářka v určitou chvíli už tuší, jak se kdysi během kolektivizace vztahové a rodinné dílky téhle skládačky spojily, jak pak každý putoval jinam a jak se pak po letech zase přiblížily, finále je dramatické, melancholické, plné slz. Mámy a dcery. Babičky a vnučky. Tolik nevyříkaných křivd, tolik bolesti, co může způsobit obyčejný stud, lidská uzavřenost, obava z reakcí ostatních, strach stát si za svým, hlavně nevyčnívat, nebýt pro ostudu. Generační traumata jako vyšitá – a právě takové romány, jako jsou Samotářky, je mohou nejenom otvírat, ale i léčit. Když si dovolíme je pojmenovat. Všechny mámy byly někdy malými holčičkami. Všechny babičky byly někdy zamilovanými slečnami. Všechny dcery to jednou pochopí.
Barbora Šťastná Samotářky Motto, 312 stran, 399 korun
Hodnocení 5*
