Třiadvacetiletá Karolína Fílová absolvovala dosud většinu svého vzdělávání v angličtině, nejprve v jednom z prestižních pražských gymnázií, nyní pokračuje studiem filozofie v anglické Cambridgi. I proto je zajímavé, jak vyspělou a bohatou má češtinu. Přístav, román, který vydalo brněnské nakladatelství Host, se čte výborně. Fílová umně a do detailu popisuje interiér prazvláštní kavárny, kam přicházejí lidé, kteří se pozvolna proměňují v dokonalé figuríny. Kromě hladké, lesklé, jakoby glazované bělostné kůže, celkové proměny fyziognomie v dokonalé postavy předváděcích figurín a matných, prázdných očí tito lidé získají především pocit blaženosti, už je nic netrápí, na nic nemyslí. Jen popíjejí šálky s neustále dostupnou indigovou tekutinou, která jim pomáhá v proměně a oproštění se od všeho lidsky přízemního.

Jenže ani na tomto „dokonalém“ místě nakonec není vše tak pod kontrolou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dvě postavy – Helena a Gabriel – totiž navzdory šálkům s tekutinou tak úplně nezapomněly, odkud přišly, a vrací se zpět do svého běžného života, aby pochopily, co je přivedlo do Přístavu.

O autorčině prvotině se v anotaci píše coby o filozofickém románu, přece jen řeší řadu filozofických otázek. Zabývá se hledáním sebe sama, změnou v čase, proměnou lidské identity. Proč se člověk mění a nemůže být stále takový, jako byl před lety. A co za tou proměnou stojí. Hraje si s proslulým myšlenkovým experimentem Théseovy lodi, s níž bájný Théseus vyrážel na moře a kterou obyvatelé Athén i dlouho poté používali a opečovávali. Kdykoli se uvolnilo nějaké prkno či shnil trám, vyměnili ho a opravili. Tento fakt vedl později filozofy k přemítání, zda po výměně všech trámů a součástí jde ještě o Théseovu loď, nebo už jen o její kopii.

Bouře a klid


Otázkou je, zda si autorka neukousla příliš velké sousto. Jednoznačně je vidět, že si Fílová zvolila na univerzitě obor, který ji baví a z nějž umí nabyté poznatky dobře přetavit v čtivou knihu. Příběh je pečlivě vystavěný, promyšlený, jen mě při jeho čtení napadlo, že nejen Helena a Gabriel uvázli mezi dvěma světy. Přemýšlím, na koho autorka v textu cílí. Nejsem si jistá, jestli román není pro běžného čtenáře generace Fílové v některých místech příliš teoretický, byť je v tomto věku hledání sebe sama zásadní. Starší čtenář může naopak pocítit jistý naprosto oprávněný nedostatek autorčiny životní zkušenosti. Možná sám strávil hledáním dokonalého vztahu a bolestným zjišťováním, že partner není stejný jako na začátku, nějaký čas, třeba i s doslovnou citací: „Já jsem potřeboval bouři, ty klid,“ jak v jednu chvíli svěří Gabriel Heleně.

Fílová uvedla, že ji k napsání románu motivoval paradox z Platónova dialogu Menón, podle nějž je samotné hledání nemožné, protože buď víme, co hledáme, a tak to nemusíme hledat, anebo nevíme, co hledáme, a tak to ani nemůžeme začít hledat. „Tahle myšlenka mi přišla zároveň zajímavá a těžko uplatnitelná v běžném životě a kniha tak měla být pokusem, jak by takový paradox vypadal přímo v mezilidském vztahu,“ uvádí autorka na stránkách nakladatelství Host. Mám trochu pocit, že tím, jak tento paradox propojila s mezilidskými vztahy, popsala to, co řeší mnozí singleři po třicítce.

Přístav je ale každopádně velice slibným začátkem autorky, která určitě umí psát, má bohatou fantazii a její popisy změn prostředí jsou až hmatatelné, možná by tomu ale neuškodilo malé odlehčení. Smysl pro humor Fílová určitě má, to je cítit, jen se mu příliš nedaří prodrat se přes otázky dokonalosti a relativity ve světě.

ZDROJ: Vlasta.cz