Ostrov Biancy Bellové působí nečekaně – a to i přesto, že autorka obvykle zasazuje hrdiny svých příběhů do vzdálených míst i časů, těmi reálnými se nechává jen inspirovat, vystupují z mlhy imaginace jen tu a tam. Měli bychom tudíž být zvyklí. Předobrazem Jezera například bylo skutečné Aralské jezero, ale co se na jeho březích dělo doopravdy a co z toho se spletlo do smrdutých copů zkázy v autorčiných představách, nikdy nikdo nerozluští. Stejně tak bez kompasu čtenář vstupuje do světa Mony, někde v područí mužského světa, možná Irák, možná Afghánistán. Ne že by navigace nutně bylo třeba, pro čtenářský zážitek je mnohdy výhoda nevědět přesně, jen cítit chvění, pohybovat se po stránkách bez návodu na to, co si myslet a co si z knihy vzít. Jednoduše: systém práce Biancy Bellové je jiný, než je tomu u některých autorek, jejichž romány postavené na reálné historii v nedávné době vyšly. Bellová se nedrží archivů ani kronik.
V Ostrově se tak mísí legendy a mýty, obludy z bestiáře, morová strašidla, zástupy flagelantů a pověry o bitvách a krvavých vítězstvích stejně jako o sirotách a setnutých hlavách. Mnoho z nich se stalo, ale skoro stejně tolik není pevně usazeno v našich mozcích z hodin dějepisu, protože raný novověk nebývá dotován ani přehnaným zájmem pedagogů, ani nadšením žáků. O to víc poutavě tyhle příběhy znějí, vyprávěné s imaginací benátských renesančních mistrů, bez nudných datací. Tolik lodí, mrtvých námořníků a božích trestů (nebo alespoň strachu z nich) se v takhle koncentrované podobě vidí skutečně spíš na freskách ve výjevech božích soudů či bičování než v současné próze.
Světlo z Božího hrobu
Izar je kupec, obchodník, který žongluje s příběhy jako Šehrezáda. Na ostrov kněžny Núrit, jejíž vláda uvadá a s ní i život na kdysi majestátní křižovatce lodí a cest, přiváží „víno z Damašku, to se hodí jen na panské stoly, říkají, že je to réva, kterou sám Noe zasadil do země… Mám taky datle velké jako dětská pěst. Hřebíček a skořici. Kazašské ořechy, atlasové stuhy, prášek z rohu jednorožce, perské hedvábí, medicínu proti umírání a bolehlavu…“ Na krku se mu houpá nikdy nehasnoucí světlo od Božího hrobu. Jak to s ním bylo a kde se u Izara vzalo, to je jeden z příběhů vyprávěných v příběhu. Jak to bylo s bájným ptákem a všemocným lektvarem? Další příběh v příběhu. Něco otupí laudanum, ale ještě kněžna vnímá: jak to jen bylo s vlky v kazašské stepi? A jak s povstáním Stěnky Razina? Bitva u Lepanta? A co bombardování Kaffy morem nakaženými hlavami mrtvých nepřátel? To všechno vyrůstá z historie a dotírá v podobenstvích. Jen některá vypráví Izar. Na jiná vzpomíná ve svém deníku, další se dějí v reálném čase, tenhle příběh se pravděpodobně odehrává někdy kolem roku 1670, sto let po Lepantu.
Bellová má snad stejně kouzelné schopnosti jako to toužebně vyhlížené laudanum, víme to už z jejích předchozích textů: udržet všechny ty příběhy zaklesnuté do sebe, jak ze sebe vyrůstají a místy se do sebe zase noří, každý jinak silný a prokreslený, to je mistrovství. Vyprávět je smyslově, skrze barvy, vůně, detaily, gesta, hříšné myšlenky, pocity a chvilkové vzpomínky, je ještě o něco větší mistrovství.
Ostrov není jednoduché čtení. Čtenář(ka) na něj prostě musí přistoupit, neprotivit se mu, nehledat časovou osu a nepátrat po chronologii. Jen se ponořit.
Nikdo na ostrově neumí plavat.
A na všechno shlíží obří kamenné sochy mrtvých dětí.
Bianca Bellová: Ostrov, 184 stran, 280 korun
Hodnocení * * * * *
