Neskutečný příběh, protože nikdo neví, co přesně se v mnoha letech během vlády Přemysla Otakara I. a pak jeho syna Václava I. dělo s ženami, dcerami a manželkami, pokud zrovna nebyly předmětem mocenských sňatků na evropském diplomatickém poli.

Neskutečný, protože sama autorka doznává, že na podkladu historických pramenů zapletla vyprávění plné vnitřních pohnutek a ženských dialogů, tužeb, božího volání a volání divokého lesa, které fakta zachovává, ale městná mezi ně smyšlenky.

Neskutečný do třetice – protože tenhle příběh je magický, fantaskní, ovinutý mlhou nad Ohří a Vltavou, vetkaný v Anežčině ptačí haleně, skoro pohanském artefaktu, která je vším, co lidé odvrhli, když se formovalo křesťanství.

Čtěte také

Lenka Zychová

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor astrofyzičkou Lenkou Zychovou a nepořádek v dětském pokoji

Není to snadné čtení. Tereza Dobiášová je předně spjatá s divadlem a různými jeho formami – a její Anežka, ač román, místy působí jako dramatizace, jako vodítko pro jevištní ztvárnění. Tolik vnitřních usebrání, monologů i dialogů, které neposouvají děj, jen se po spirále točí v nitru princezny, její chůvy, průvodkyň na různých dvorech, žen, které by se tak rády odvážily, ale spoutané mravy třináctého století a rétorikou svatých křížových výprav nemohou. „Byla to lež, když vyprávěli o Svatém hrobě a o ochraně poutníků, i když vyprávěli hrdinské příběhy. Příběhy se vyprávěly jen proto, aby ti slabší, co mohli nabídnout měkkost těla i srdce – mladí chlapci, dívky a ženy, jež měly pečovat o jejich domy, zatímco oni potáhnou za touhou a za neukojitelným hladem – aby jim uvěřili, aby svěřili sami sebe jejich hladovým snům o bohatství – aby se nevzbouřili, aby se poddali.“ Je možné, aby čtrnáctiletá Anežka, které tohle běží hlavou, skutečně tehdy takto prozřela, vychovaná v klášterech a na dvorech ve víře a tradici? Nebo do ní takové myšlenky promítáme dnes s vírou, že právě ona mohla před sedmi sty lety začít promýšlet cosi jako ženskou otázku? Nakolik je to klam – a nakolik naopak konečně ženský pohled na historii? Protože co se leze dozvědět o duši nejmladší princezny z výnosů a listin jejího otce či bratra? Není na místě do mezer mezi fakty promítat právě sny a touhy, ne jen strohý děj, intriky či popis života u dvora – jak to dělají známá díla tohoto žánru?

Čtěte také

Jste staří jako vaše svaly, tvrdí lékaři

Čtěte také

Jste staří jako vaše svaly, tvrdí lékaři. Silový trénink chrání před cukrovkou

To, co činí z Tajemství román hodný pozornosti, je předně schopnost autorky stvořit bohatý vnitřní svět Anežky a nehledat nutně sílu příběhu vně, třeba v nahodilé milostné zápletce s někým z tohoto světa. Dobiášová se na svoji postavu spolehla, vystavěla ji tak pevně, že ač se místy hrouží do sebe až příliš, vždycky se to dá „učíst“, nechat se provést k dalšímu životnímu bodu, rozhodnutí, zvratu. A že jich v Anežčině životě nebylo málo! Odtržení od rodiny několikrát v dětství, poprvé ve třech letech, když ji otec zaslíbil do Polska dědici trůnu a poslal ji na vychování do kláštera v Třebnici. Pak na císařský dvůr k Vídni, protože už v osmi letech se s Anežkou počítalo jako s budoucí císařovnou. Ve čtrnácti zklamání, když po tahanicích na šachovnici evropských mocností dal císař přednost Markétě Babenberské. Pak Jindřich Plantagenet. A další. Dokud bratr Václav nesvolil a nepropustil Anežku do jejího světa víry. „Kdybych si vzala císaře, jeho syna nebo Plantageneta, musela bych celý život rodit děti mužům, o kterých bych věděla, že mě nemilují, ale milují moc, a proto si mě vybrali. Rodila bych následníky zemí, které mi nejsou zdaleka tak drahé, které pro mě neznamenají nic,“ naléhá Anežka na bratra a ten ji nechá jít – do kláštera. Který však tady nepřipomíná vězení, ale slibuje svobodu.

Anežčina víra je mnohem divočejší, než ji pak ukotví další křesťanská historie. V lesích kolem Prahy rezonují modlitby silněji než v kostele. A Lesní muž ji volal, už když jako malá v Třebnici oblékala ptačí halenu a hladila zubry.

Tajemství končí rokem 1231, kdy se Anežka rozhodne zaslíbit Bohu. Pouhých dvacet let z Anežčina sedmdesátiletého života Tereza Dobiášová obsáhla – ani v tomhle smyslu není její kniha standardním historickým románem. A ani to není nutně špatně. Tajemství není opulentní freska sepsaná vítězi, kteří vyprávějí historii, ale zelenošedá grafika, jako ilustrace Petra Nikla v knize. Jemná, proměnlivá, ale působivá a intenzivní.

Tereza Dobiášová, Tajemství, Jota, 360 stran, 448 korun Tereza Dobiášová, Tajemství, Jota, 360 stran, 448 korun Zdroj: Jota

Hodnocení 5*