Neskutečný příběh, protože nikdo neví, co přesně se v mnoha letech během vlády Přemysla Otakara I. a pak jeho syna Václava I. dělo s ženami, dcerami a manželkami, pokud zrovna nebyly předmětem mocenských sňatků na evropském diplomatickém poli.

Neskutečný, protože sama autorka doznává, že na podkladu historických pramenů zapletla vyprávění plné vnitřních pohnutek a ženských dialogů, tužeb, božího volání a volání divokého lesa, které fakta zachovává, ale městná mezi ně smyšlenky.

Neskutečný do třetice – protože tenhle příběh je magický, fantaskní, ovinutý mlhou nad Ohří a Vltavou, vetkaný v Anežčině ptačí haleně, skoro pohanském artefaktu, která je vším, co lidé odvrhli, když se formovalo křesťanství.

Není to snadné čtení. Tereza Dobiášová je předně spjatá s divadlem a různými jeho formami – a její Anežka, ač román, místy působí jako dramatizace, jako vodítko pro jevištní ztvárnění. Tolik vnitřních usebrání, monologů i dialogů, které neposouvají děj, jen se po spirále točí v nitru princezny, její chůvy, průvodkyň na různých dvorech, žen, které by se tak rády odvážily, ale spoutané mravy třináctého století a rétorikou svatých křížových výprav nemohou. „Byla to lež, když vyprávěli o Svatém hrobě a o ochraně poutníků, i když vyprávěli hrdinské příběhy. Příběhy se vyprávěly jen proto, aby ti slabší, co mohli nabídnout měkkost těla i srdce – mladí chlapci, dívky a ženy, jež měly pečovat o jejich domy, zatímco oni potáhnou za touhou a za neukojitelným hladem – aby jim uvěřili, aby svěřili sami sebe jejich hladovým snům o bohatství – aby se nevzbouřili, aby se poddali.“ Je možné, aby čtrnáctiletá Anežka, které tohle běží hlavou, skutečně tehdy takto prozřela, vychovaná v klášterech a na dvorech ve víře a tradici? Nebo do ní takové myšlenky promítáme dnes s vírou, že právě ona mohla před sedmi sty lety začít promýšlet cosi jako ženskou otázku? Nakolik je to klam – a nakolik naopak konečně ženský pohled na historii? Protože co se leze dozvědět o duši nejmladší princezny z výnosů a listin jejího otce či bratra? Není na místě do mezer mezi fakty promítat právě sny a touhy, ne jen strohý děj, intriky či popis života u dvora – jak to dělají známá díla tohoto žánru?

To, co činí z Tajemství román hodný pozornosti, je předně schopnost autorky stvořit bohatý vnitřní svět Anežky a nehledat nutně sílu příběhu vně, třeba v nahodilé milostné zápletce s někým z tohoto světa. Dobiášová se na svoji postavu spolehla, vystavěla ji tak pevně, že ač se místy hrouží do sebe až příliš, vždycky se to dá „učíst“, nechat se provést k dalšímu životnímu bodu, rozhodnutí, zvratu. A že jich v Anežčině životě nebylo málo! Odtržení od rodiny několikrát v dětství, poprvé ve třech letech, když ji otec zaslíbil do Polska dědici trůnu a poslal ji na vychování do kláštera v Třebnici. Pak na císařský dvůr k Vídni, protože už v osmi letech se s Anežkou počítalo jako s budoucí císařovnou. Ve čtrnácti zklamání, když po tahanicích na šachovnici evropských mocností dal císař přednost Markétě Babenberské. Pak Jindřich Plantagenet. A další. Dokud bratr Václav nesvolil a nepropustil Anežku do jejího světa víry. „Kdybych si vzala císaře, jeho syna nebo Plantageneta, musela bych celý život rodit děti mužům, o kterých bych věděla, že mě nemilují, ale milují moc, a proto si mě vybrali. Rodila bych následníky zemí, které mi nejsou zdaleka tak drahé, které pro mě neznamenají nic,“ naléhá Anežka na bratra a ten ji nechá jít – do kláštera. Který však tady nepřipomíná vězení, ale slibuje svobodu.

Anežčina víra je mnohem divočejší, než ji pak ukotví další křesťanská historie. V lesích kolem Prahy rezonují modlitby silněji než v kostele. A Lesní muž ji volal, už když jako malá v Třebnici oblékala ptačí halenu a hladila zubry.

Tajemství končí rokem 1231, kdy se Anežka rozhodne zaslíbit Bohu. Pouhých dvacet let z Anežčina sedmdesátiletého života Tereza Dobiášová obsáhla – ani v tomhle smyslu není její kniha standardním historickým románem. A ani to není nutně špatně. Tajemství není opulentní freska sepsaná vítězi, kteří vyprávějí historii, ale zelenošedá grafika, jako ilustrace Petra Nikla v knize. Jemná, proměnlivá, ale působivá a intenzivní.

Hodnocení 5*