Nejnovější sbírka textů Dory Kaprálové vychází v nakladatelství Druhé město a jmenuje se Utrpení a jiné žánry. Jsou to povídky, ale možná spíš zápisky, črty, deníky. Z Berlína, Brna, Strmilova, z cest mezi nimi.
Snad v každém z pětadvaceti textů mi něco cinkne o nitro. Ne hned zápletka nebo děj, ne že by nutně v každé z povídek nějaký hutný byl, spíš obraz, chvění, to, jak se řetězí myšlenky a vracejí se v pointách. Když Dora píše, že si sedá na barovou stoličku v kebabárně berlínského Ismaila před cestou do Ravensbrücku a dává si majzla, aby se neopřela o neexistující opěradlo a nesvalila se na zem, sedím zrovna v tramvaji, čtu za jízdy, za chvíli vystupuji a vtažená textem zamířím do kebabárny na rohu, že to dočtu, než mi nachystají oběd s sebou.
Na rozvrzané barové stoličce si vždycky hlídám záda – a když jsem tam minule seděla se synem, upozornila jsem ho asi pětkrát, aby nezapomněl a neopřel se. Do recenze tohle nepatří, ale myslím na to, jak je možné, že my, dávno odrostlé dívky devadesátek, novinářky z Brna, skautky ze stejných táborů, které nakonec možná žijí, jak Dora píše, ne životy krátké a vzrušující, ale dlouhé a nudné, že máme stejné pocity na barových židlích i na těch balkonech nebo před okny cizích lidí. Zkoumáme, co je za nimi a spřádáme jejich příběhy. Všechno se dá napsat, jen něco z toho je malule – slovo malule je Dořino vymyšlené slovo a označuje všechno, co nejsme schopni přesně pojmenovat. Vzniklo na dálnici, za kamionem spediční firmy s nápisem Jiří Malule. Taky čtu názvy spedičních firem, Doro, znáš Šmidberského a Rohovládovou Bělou? V mém snění má zase on své košaté významy. Kouzlo Dořina psaní tkví i v rytmu, věty se vinou jak když někdo kráčí, jen co noha nohu mine, v pomalém taktu, oči opřené na chodník, kde pátrá po ztracené náušnici a vzpomene si na pět dalších ztracených lidí a věcí a jeden ztracený kontinent. A pak to překvapení úsměvem. Skoro groteskou! Hřbitovní nález stehenní kosti, profláknutí milostných eskapád v zubařském křesle, želva jménem Apokalypsa. Nebo obraz, v němž jede vlakem „jak mě Pán Bůh stvořil, bez sluchátek, bez knihy a dokonce bez mobilu“. A ještě něčím jsou mi Dořiny texty blízké – láskou k dešti. V řadě povídek prší. Déšť je předěl, smývá i rozřeďuje. A jeden z Dořiných hrdinů, emigrant a podnikatelský zlodějíček, si své podnikání dokonce založil na prodeji deštníků!
Čtu Utrpení, usmívám se těm jemným groteskním výjevům a obdivuji se všem všedním detailům, kterých si Dora všímá a představuji si ji jako zvukařku od filmu, jak dennodenně chodí světem, berlínským, brněnským, svým vnitřním světem pohroužená do vzpomínek, a tak jak si zvukař pro jistotu, aby je mohl kdykoli výhodně použít u filmu, nahrává do zásoby zvuky, ona si dělá poznámky. Skvrna od kakaa na koberci s mapou Maďarska zrovna v místě, kde leží Balaton. Vyklepávání bábovky přichycené do formy, která se nakonec rozbitá sesune na talíř. Holčička ve slamáku s plyšákem v náruči na křižovatce, která čeká na zelenou. Je tohle to Utrpení, když si člověk nemůže pomoci a vidí ve všem kolem sebe něco, co je na první pohled malule, ale je přesto nutné to zaznamenat? Protože na chvíli to ve čtenářce, jako jsem já, cinkne – a z malule se stane skutečná literatura.
Dora Kaprálová Utrpení a jiné žánry, 200 stran, 289 korun
Hodnocení 5*
