David: Nejradši ze všeho mám košile po dědovi. Mám jich asi čtyřicet. Danuška je docela ráda pere – automaticky. O něco méně ráda je žehlí – mechanicky.
Prohlížím si stoh košil, které kvalitou i střihem mohou dobře konkurovat drahým košilím Emilia Perucciho. Jen štítky „Prádlo Vkus“ pod límcem potvrzují Davidova slova o tom, že pamatují mládí jeho dědečka. Podle toho, jak vypadají, věřím, že se o ně Dana vzorně stará.
Dana: No, někdy, když je toho v divadle víc najednou, tak Davidovi řeknu, aby si z vypraného prádla dvě až tři vybral. Žehlení nepatří k mým nejoblíbenějším koníčkům.
David: Ovšem největší Danuščino hobby je barvení. Teď je třeba tenhle její vlastnoručně ušitý kostým smetanový. Vsadím se ale, že do roka bude cihlový a pak možná ještě tmavě modrý nebo černý. V drogérii na rohu nás vítají jako staré známé. Sotva pozdravíme, už nám hlásí, jestli přišla nějaká „duha“. Když náhodou přijde černá, nechají nám ji pětkrát. Krabice s duhami má u nás výsadní místo. A jakmile Danuška začne dělit šatstvo na hromádky a pošle mě do sklepa, vím, co bude následovat. Odevzdaně jdu pro hrnec.
Dana: Je to pravda, Davida posílám pro „barvicí maxihrnec“ většinou, jakmile něco došiju. Šití mě baví, i když… Profesionální krejčí by ze mě radost určitě neměl. Nemám čas ani trpělivost stehovat, kličkovat atd… První věc, kterou jsem pro Davida vyrobila? To byla šálka a čepice…
David: Naštěstí jsou na chalupě.
Dodává bleskurychle, když chceme komplet předvést a případně v něm majitele vyfotografovat.
Dana: Tenkrát se ti ale líbily.
David: Ale to přece bylo krátce po tom, co jsme se seznámili… Ne vážně. Na chalupě je nosím dodnes… Zato dokonale se Daně povedla košile pro tátu. Noční. Až na zem dlouhá. Křemílkovská! Byl z ní nadšený! A slušela mu!
Taková večerníčkovská představa Ilji Prachaře mi přišla docela zajímavá.
Dana: Abych se přiznala, poslední dobou šiju ale nejčastěji na Jakuba. Největší radost měl z kabátku ze starých džínsových kalhot… Na Kubu vyrábím oblečení dost často. Jinak to nejde. V dětské konfekci to, co chci, nekoupím. Třeba obyčejné hrací lehčí kalhoty nebo bermudy. Podobné jsme nakonec ušila i pro Davida, ale musela jsem je obarvit…
David: Jak jsem říkal, je to koníček.
Dana: No, David má jiného koníčka. Ušlechtilejšího. Děsně rád vyřezává.
Kromě desítek dřevěných plastik vznikl v šikovné dílničce jejich libeňského bytu i překrásný vyřezávaný betlém. Jak se zdá, zdědí toho koníčka i šestiletý Jakub, který je ve společné rodičovské pracovně spokojenější než ve svém dětském pokoji.
David: Proč vyřezávám? Baví mě práce s přírodním materiálem. Divadlo je obrovský nápor na nervovou soustavu. Člověk jede naplno při každém představení, ale když se to tak vezme, nezůstane po něm vlastně nic. Nic hmatatelného… Mám rád kontakt se dřevem. Je to důstojný materiál. Mělo by se s ním vždycky i důstojně zacházet. Zaslouží si citlivý přístup, a to až do nejmenšího detailu. Škoda že na detaily často zapomínáme nebo na ně nemáme čas.
Dana: Myslím, že podobné je to i s látkami. Hlavně když jde o přírodní materiály. Je mi líto, když vidím z krásné, třebaže obyčejné látky nevkusnou příšernost… V oblékání by se měla projevit osobnost. Třeba i smysl pro humor. Jde o to vymyslet nějaký fór. Nejen za drahé peníze tupě kopírovat módu.
David: Nejoblíbenější oblečení? Asi ty dědovy košile. I když mi už Danuška také nějakou ušila… nemám rád saka. Necítím se dobře v obleku. Módní výstřelky nenosím. V tom jsem dost konzervativní. Na nové oblečení, které mi přibude do šatníku, si zvykám pomalu. Stejně těžce se s ním ale pak loučím. Hlavně s botami… Jednou jsem šel s oblíbeným, už značně obnošeným párem „do popelnice“ natřikrát. Nakonec jsem se s ním po dlouhém rozhodování stejně vrátil. Levá se mi zdála přece jen ještě dobrá…
Dana: Mým oblíbeným nalezištěm zajímavých materiálů jsou půdy příbuzných a známých. U babičky jsem takhle objevila třeba překrásně vyšívanou plátěnou halenku nebo „štykovanou“ sukni. Mým nejčastějším nákupním místem jsou partiové prodejny… Třeba tenhle květovaný kostým z Terna. Pravda, trochu jsem ho upravila… Možná ho ještě za čas obarvím…
ZDROJ: časopis Vlasta
