Ráda jsem skákala do kaluží, to zas ano. Ta radost mi zůstala doteď, a když se nikdo nedívá, louže je mimořádně lákavá a já na nohou nemám nějaké své hodobóžové boty, klidně si do ní s radostí hupsnu. Ta euforie z rozstřiku se dostavuje, i když vám není 4,5, ale 45. Fakt...
Na druhou stranu, jedna z mých nejmilovanějších fotek z dětství je z návštěvy u dědečka a babičky. Na zahradu mi v létě postavili plechovou vanu a já se v ní potápěla. Ne ale tak, jak by vás napadlo. Já si v té vaničce stoupla a hlavu ponořila pod hladinu shora. Maximálně po obočí. Snímek vznikl krátce po vynoření. Uprostřed čela mám do trojúhelníku slepené vlasy a tvářím se blaženě.
Ponořte se
Mnohem horší to bylo, když jsem se měla ponořit pod hladinu doopravdy. V hodinách školního plavání jsem zažila mnohá ponížení a splývat jsem se naučila, až když mi bylo přes dvacet. Plavat jsem sice začala o pár let dřív, ale co vám budu nalhávat, bylo mi skoro 12, když jsem poprvé přeplavala koupaliště U Veselíka podél.
Račice jako vyšitá, že? Jenže ono se to od dětství hodně změnilo. Dneska plavu jako rybička, styl nic moc, ale hlava je pod vodou. Celá. Nejradši v pískovnách, kde je voda průzračná a blankytná.
A když se mě zeptáte, co nejraději piju, asi vás překvapím, když odpovím, že vodu. Teplou. Teď v chladnu zvlášť. V kavárnách budívám údiv, když si objednávám čaj bez čaje. Když mně ta voda chutná. Jsem vodomilka. Po přečtení článku Kláry Kubíčkové v novém čísle časopisu Vlasta s názvem "Když voda léčí" se jí možná stanete i vy. Je to zdravější, než jste si dosud mysleli!
Vlasta, číslo 41
