Kdepak jste se zdržel?

Moc se omlouvám...

To vůbec nemusíte! Pustila jsem si mezitím znovu kousek vašeho překrásného Dítěte z větru. Jsem jen zvědavá.

Máme dnes abonentní koncert se SOČRem (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, pozn. aut.), kde jsem zaměstnaný, a trochu se nám posunula zkouška. Všechno se teď hekticky rozběhlo, byl to rychlý start. Člověk si v koronadobě zvykl, že měl na vše spoustu času (rozhovor vznikal v červnu 2021 - pozn.redakce).

Čtěte také

Jana Stryková

Čtěte také

Jana Stryková: Nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, ale klidnější spaní

Třeba na svou první sólo desku?

Přesně tak. Beatka (skladatelka a klaviristka Beata Hlavenková je též hudební producentka alba, pozn. aut.) mi říkala už mnoho let, že bych měl natočit desku, kde budu hlavně zpívat. Dlouho jsem si to neuměl představit a bránil se tomu. Jak by to vzali kluci z Clarinet Factory? Jsem v tom dost konzervativní. Nakonec to ve mně uzrálo a řekl jsem si, že jo! Celý rok jsem psal texty, skládal muziku, scházeli jsme se s Beatkou... Natáčeli jsme v tvrdém lockdownu, chvílemi to bylo lehce dramatické, ale nakonec jsme to měli za týden natočené.

Po kolika letech hudební dráhy jste vydal sólový debut?

Záleží, odkdy se to počítá. Buď od začátku studií na pardubické konzervatoři - to byl rok 1986. Nebo od doby, kdy jsme s Clarinet Factory začali psát společně vlastní muziku- to bylo asi před dvaceti lety. Teď jsem si to napsal sám pro sebe.

V písni Jing a jang zpíváte: "Jediné stálé je, že se věci mění." Co vše se změnilo tím, že máte sólovou desku?

Objevil jsem de facto absolutní svobodu. Doteď jsem dělal kompromisy. V orchestru dostanete každý týden noty, dirigenti po vás chtějí něco, co se leckdy neshoduje s vaší představou. Přizpůsoboval jsem se i v Clarinet Factory, byť jsme jako bráchové.

Prosadit svůj názor je ale někdy argumentační bitva. Teď jsme na to byli jen dva. A Beatka je v tomto směru velmi citlivá, pořád mi říkala: „Bude to, jak ty chceš. Tak jak to chceš?“ Na to jsem vůbec nebyl zvyklý.

Čtěte také

Ridina Ahmedová

Čtěte také

Ridina Ahmedová o body shamingu: Je snadné obézní odsoudit a říct jim „nežer!

Takže sám sobě dirigentem, nebo taktovku držela víc Beata?

Byla tím důležitým člověkem, který mi nenásilně dával zpětnou vazbu. Hodně jsem poslouchal, co si myslí, ale konečné rozhodnutí bylo na mně. Možnost vybrat si pro mě ale znamená i ztrácet půdu pod nohama.

Jsem typ, co má rád jídelní lístky se třemi jídly. Jakmile jsou to tři strany, nikdy nevím, co si dát. A k tomu, že věci se mění - potřebuji!, aby se svět kolem mě proměňoval. Nestát na jednom místě mám rád odmalička. Jako kluk jsem si v pokojíčku pořád přestavoval nábytek. Starší dcera to má po mně, pokojíček si přestavuje dvakrát týdně. Žena to nechápe, tak jí říkám: „Vůbec to neřeš!“ Vidím sám sebe a chápu ji.

Jak chutná absolutní tvůrčí svoboda, opojně?

Na jednu stranu je to opojení, na druhou velká zodpovědnost, která tíží víc, než když hrajeme čtyři nebo v orchestru šedesát. Vystoupil jsem ze své komfortní zóny a vše je na mně. Třeba křest alba, aby to dobře dopadlo... Svobodný svět je úžasný, zároveň mám na zádech naloženo víc než dřív.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Černochová: Jak se těší na StarDance a co obnáší život samoživitelky

Je vydání vlastního alba dva roky před padesátkou splněný sen?

Určitě. A k tomu věku - přišlo to tak nějak přirozeně. Jsem rád, že jsem do toho šel, a hlavně že jsem to dokončil. Jsem totiž vizionář, který lidi kolem sebe zaměstnává svými výmysly a pak potřebuje ty, kteří je rozvinou a dokončí.

Četla jsem, že tým lidí, kteří za albem stojí, jsou vaši kamarádi.

Ano! Kluci z Epoque Quartet jsou vesměs moji kolegové ze SOČRu. Kluky z Clarinet Factory jsem tam prostě chtěl mít - jsme jako rodina. Všichni jsme spolu i s Beatkou hráli už v Eternal Seakers, ještě s Lenkou Dusilovou. Jsou to skvělí muzikanti, znám je léta a vím, co od nich můžu ve studiu čekat. V tomto směru nehazardujú.

Textově se na albu podílely kromě Beaty ještě Jana Ivanovic Infeldová a Tamara Borovkova. Spolupracuje se vám se ženami jinak než s muži?

Dobrá otázka! Přirozeně jsem se obklopil ženským týmem, což jsem si uvědomil až později. K tématu zrození a předčasného narození se to vlastně hodí. Ženský svět mám rád, jak ho postupně poznávám, fascinuje mě. Je jiný než mužský – řekl bych, že umíte líp spolupracovat, pokud tedy chcete. Dokážete víc propojovat, jste vstřícnější. Chlapi jsou někdy přímější, ale zase tam bývá příliš ega.

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Když se vrátím ještě k Beatě Hlavenkové – co vám intenzivní spolupráce s ní přinesla nejvíc?

Duchovně se nesmírně posunula, osvobodila se od mnoha dogmat v sobě a taky kráčí za vnitřní svobodou. I já chápu život jako cestu, na které máme nepotřebné odhazovat a čistit se. V tom jsme absolutně napojení. Naše spolupráce měla i tento lidský přesah a věřím, že je to z té muziky cítit. Protože hudba nemá ráda kalkul, vždy je to pak slyšet. A duchovních věcí se dotýká celé cédéčko, protože to celé s Johankou byla obrovská duchovní zkušenost. Vidíte tolik věcí kolem sebe, které vás přesahují, a nemůžete je nijak ovlivnit. Můžete jen doufat, že to dobře dopadne.

Naštěstí dopadlo, Johanka je veselá zdravá holčička!

Ale její první dva měsíce byly boj o život. Narodila se půlkilová, krvácela do hlavičky, čtyřikrát ji operovali, dostala infekci… Fakt strašný. Když chodíte čtyři měsíce na ARO, vidíte všechna ta miminka – jeden den dítě v postýlce je, druhý není… V přímém přenosu zažíváte zrození i smrt zároveň, což bylo emočně velmi silné. Píseň Dítě z větru jsou vzpomínky na to. Beatka mi říkala, ať zkusím napsat, co si z doby v Motole pamatuju, že text zhudební. Rodil se ve mně asi měsíc, nakonec jsem k tomu sedl a napsal ho za dvacet minut, což se mi nikdy nestalo. Johančin příběh má šťastný konec, a když jsem to celé zpracoval, změnilo mě to. Udělal jsem obrovský duchovní skok.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Honza Dědek: Dřív jsem vytloukal klín klínem a partnerské potíže řešil chlastem

Dítě z větru – jaká je v tom symbolika?

Už po týdnu mi Johanku napojenou na všemožné přístroje dali na tělo. Klokánkování je krásný zážitek! Tátové běžně nemají s dítětem kontakt v jeho prenatálním životě, my ho měli s Johankou hned – od průsvitného miminka, které ještě nemělo ani pigment. Se starší Sofinkou to chvíli trvalo, než vůbec zareagovala, že není jen máma, ale i táta. Johanku jsem míval na sobě i čtyři hodiny, byla tak lehoučká! Měl jsem pocit, že kdyby zafoukal silný vítr, odnese mi ji.

Vichr zmiňujete i ve věnování na bukletu cédéčka. Ten, který mnohé odnese, ale zůstane po něm to důležité.

Rádi jezdíme na jižní Krétu, kde strašně fouká. Dlouho pozoruju, že když přijde silný vítr a vy ho vnímáte, vždy se po něm něco promění. Přinejmenším se vyčistí vzduch, ale mně se často staly zásadní věci nebo i zlomy. V životě jsou vichry a bouřky důležité, pokud je dobře uchopíte. Nesmíte se točit ve smyčkách.

Co vám v době, kdy Johanka bojovala o život, nejvíc pomáhalo?

Asi starší dcera Sofinka. Byla až stoicky klidná, s přehledem, perfektní držák. Jen se tak dívala, jak to s námi emočně cvičí. Bylo jí tehdy šest a půl, hodně tím dospěla, i když moc nerozuměla tomu, proč se to děje. Myslím, že ji to příliš nepoznamenalo. Hodně jsme ji pak zapojovali, aby byla součástí našeho pečovatelského týmu. Mají s Johankou hezký vztah.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Leierová žila po celém světě a říká: Ve světě převažují dobří lidé

Dělat muziku vám nepomáhalo?

To vůbec! První rok jsme jeli na autopilota, v pohotovostním režimu. Byla to těžká doba, kterou bychom si mohli v diářích klidně škrtnout. Asi po roce jsme se začali víc rozkoukávat, když jsme se o ni přestali tolik bát. Po návratu z porodnice jsme ani pořádně nevěděli, co s ní. Sama nepoužívala žádné svaly, Eva s ní musela dva a půl roku cvičit Vojtovu metodu, denně několik hodin. Pořád jsme sledovali monitor dechu, nespali jsme… Takže když se poprvé postavila, když začala chodit a mluvit, postupně z nás opadávaly balíky strachu. Je to prostě jeden zázrak za druhým, jak vždy vše zvládla! V porodnici nám říkali, že je dobře, že je to holčička. Ženy mají od přírody větší sílu zachránit život.

Po kom je taková bojovnice? Máte to rodově?

Z mojí strany asi ne, ale Eva je ze Zlína. Její tatínek pochází z Valašska a on i jeho rodina museli hodně vydržet. Zaplaťpánbůh za to, že má Johanka valašské kořeny.

Kazatelka Síma Kopecká, s níž jsem dělala rozhovor, mi říkala, že lidé, kteří si v životě prošli něčím těžkým, jsou pokornější.

To je pravda. Nepokorný jsem ale nebyl ani před narozením Johanky. V šestadvaceti jsem měl zdravotní problémy – po prodělané borelióze jsem začal ztrácet cit v rukách a vůbec jsem nevěděl, zda budu ještě moct hrát na klarinet. Bylo to zlomové období, protože jsem si přeskládal hodnoty a přestal lpět na určitých věcech, což mě nesmírně osvobodilo. Třeba zda budu dál hrát jako sólista. Záleží ale, jak to člověk pojme. Mohlo mě to semlít, mohl jsem zatrpknout. Tenkrát mi doktor říkal, ať si najdu jinou práci. To ne, chtěl jsem dělat muziku! Po tři čtvrtě roce se mi cit do prstů vrátil, ale už jsem neměl ty ambice, což mi přineslo mnohem víc radosti a právě pokory. Byl jsem rád, že jsem v orchestru vůbec zůstal. Nehraju první klarinet, což by pro mě bylo zbytečné vypětí, ale druhý. K tomu hraju v Clarinet Factory, dělám svou muziku a mám čas i na další věci. Prostě to tak mělo být.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Václav Marhoul o Nabarveném ptáčeti, očkování a natáčení v Americe

Vašimi texty se silně prolíná motiv smíření. Je něco, s čím jste se v životě nikdy nesmířil?

Zatím jsem nepoznal nic, proti čemu bych si vystavil nesmiřitelný blok. Nosit zlobu dlouho v sobě – na to je život příliš krátký. Samozřejmě mám v sobě nějaké démony jako každý. Ale když cítím jisté antipatie nebo se mi něco nelíbí, snažím se to vyčistit. Vždy si říkám – představ si, že by nastala tvoje poslední hodina… Z tohoto světa bych rád odcházel s čistými vztahy a smířený.

A jak důležitá je pro vás naděje? Neztrácel jste ji, když Johanka bojovala o život?

Nevím, jak je to možné, ale věřil jsem jí. Stal se tehdy jeden důležitý moment, ale nechci vás tím zdržovat…

Jen povídejte!

Eva mi napsala z nemocnice, že ji vezou na operaci a miminko už nezachrání. Pět hodin jsem žil v domnění, že jsme o dceru přišli. Pak mi Eva zavolala, že se probudila z narkózy a že to Johanka přežila! Že mám jet hned na ARO, kde je v inkubátoru. Celé mi to připadalo jako zázrak. Tehdy jsem si řekl, že to Johanka už dá. Přes všechna zhoršení jejího stavu jsem jí pořád věřil a nijak výrazně nepochyboval, i když jsem se o ni strašně bál.

Zpíváte, že život má duši romantickou – jste romantik?

Asi jo. Romanticky založený byl i můj táta – možná až moc, protože praktické věci u nás musela řešit maminka. Měl rád přírodu, často s námi chodil do lesa, spávali jsme ve stanu, zpívali u ohně, hrál na kytaru… Taková trampská romantika.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Básník Karel Škrabal říká: Čím míň krámů s sebou taháš, tím líp se ti jde

Tatínek vás přivedl ke klarinetu?

U nás doma žádné velké hudební zázemí nebylo. Pocházím ze Žamberka v Orlických horách a na malém městě chodily děti do hudebky, tak mě tam naši taky dali. Rok jsem hrál na zobcovou flétnu, pak jsem si mohl vybrat nástroj podle toho, jací tam byli učitelé. Bylo celkem jasné, že to bude nástroj dechový, protože tam fungovala dechovka. Jednou jsem přišel do velikánské zkušebny žamberecké dechovky, kde leželo na stole asi dvanáct klarinetů vedle sebe. Jako dítě jsem takový nástroj viděl poprvé a vizuálně se mi strašně líbil. Tak jsem se na něj začal učit hrát.

Co na něm máte rád?

Vždy se mi líbila jeho barva (barva jeho tónu, pozn. aut.). Možná to bude znít komicky, ale mám ho moc rád v amerických filmech. A hollywoodští skladatelé píšou klarinetová sóla právě pro romantické scény. Třeba ve Vzpomínkách na Afriku je celá druhá věta z Mozartova klarinetového koncertu.

Jak moc jste jako uznávaný klarinetista věřil svému hlasu? Musel jste o něj před natáčením alba pečovat?

Nikdy jsem nikam nechodil, i když jsem zpíval po celou dobu. Když jsem začínal studovat na AMU, dokonce jsem uvažoval, že bych se zpěvu věnoval víc. Tehdy jsem skoro dva roky zpíval v pražském nastudování muzikálu Vlasy. Byla to skvělá doba, spousta lidí tam tehdy začínala – Petr Kolář, Lucia Šoralová, Lenka Nová… Když jsem udělal konkurz do Pražské komorní filharmonie, upřednostnil jsem klarinet. Zpíval jsem sice dál, ale tohle album jsem nechtěl nazpívat takhle punkově.

Proto jste začal s lekcemi u učitelky zpěvu Pavly Fendrichové. Jak vám pomohla?

Naučila mě hlavně, kde co uvolnit. Člověk má všude spoustu stažených svalů, které blokují rezonanci. Léta zpívám přirozeně a mám spousty zlozvyků, které jsme odstraňovali, abych zpíval volně a vydržel to i celý den, protože to tak při natáčení ve studiu bývá. To bych bez ní vůbec nezvládl.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Mám pocit, že váš hlas jakoby hladí a konejší. Zpíváte holčičkám na dobrou noc?

Zpívám a zpíval jsem i Johance při klokánkování v nemocnici. Když byla na přístrojích, stávalo se, že jí kolísala saturace a museli jí přidávat kyslík. Pokaždé když jsem jí zpíval, krásně se zklidnila. Funguje to.

Vaše píseň Smířená se na Radiu 1 drží už třetí týden na první příčce, což je skvělé! Jaké jsou další ohlasy?

Zatím moc dobré, což je paráda. Moc mě to těší. Nedělám to prvoplánově s tím, jestli se to bude líbit. Ale když na stejnou vlnu naskočí další lidi, je to pro mě za odměnu.

Co vám řekla vaše žena, když album poprvé slyšela?

Však ona tam taky hraje, sólo na klavír v písničce Mandala. Má příjmení Hutyrová. Jsme spolu dvacet let, máme dvě děti, ale ještě jsme se nestihli vzít. Ale jednou k tomu dojde! No, poslouchala to pořád dokola. Je mi tím nejbližším „oponentem“, vždy a všechno s ní konzultuju a dost jí důvěřuju. Je dost upřímná, byl jsem připravený na ledacos a… prošlo to. Jsem rád, že se jí to líbí.

Na vašem facebookovém profilu jsem viděla společné fotky, jak lyžujete…

V zimě jezdíme lyžovat, v létě si půjčujeme obytňák a vozíme s sebou kola. Na nich to máme rádi všichni čtyři, Johanku vozím zatím ještě v sedačce. Mít vlastní obytňák, to by se nám líbilo! Nezůstávat na jednom místě a poznat jich víc, to je přesně můj styl.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

VOJTĚCH NÝDL (48)

Klarinetista, zpěvák, skladatel a textař. Dosud známý hlavně jako člen kvarteta Clarinet Factory.

V červnu vydal první sólové album Dítě z větru, hlavní inspirací mu byla předčasně narozená dcera Johanka. Vystudoval hru na klarinet na pražské AMU, studoval 1 v Paříži

Je také členem SOČRu, PKF Prague Philharmonia a dechového kvinteta Afflatus Quintet.

Pochází ze Žamberka, žije v Praze. S partnerkou Evou mají dvě dcery (11 a 5).

www.vojtanydl.cz