Měsíc, ve kterém se člověk narodí, ho prý pozitivně ovlivňuje. Vy jste narozeniny slavil na začátku ledna, to znamená, že jste milovník zimy?

Dá se to tak říct. Leden odjakživa považuju za takový svůj měsíc. Vnímám ho jako určitý start, začátek nové etapy, která shodou okolností souhlasí i kalendářně – na nové příležitosti se přece těší celý svět. Já to ale beru tak nějak osobněji… Ovšem je možné, že je to blbost, kterou jsem si vsugeroval. Anebo důsledek toho, že když to podmínky dovolí, pořád žiju nějakými plány.

Co tedy pro letošek plánujete?

Rád bych se zase dostal do formy, což se pojí s cvičením a dietou. Myslím, že první měsíce nového roku jsou k tomu naprosto ideální, protože kdyby se člověk do něčeho takového pustil dřív, ochudil by se o spoustu radostí, zvlášť o Vánocích.

Čtěte také

Zuzana Osako

Čtěte také

Zuzana Osako: Ženě s velikostí 42 nemůže sedět to, co modelkám s velikostí 36

S hubnutím už máte své zkušenosti – kvůli roli v seriálu Einstein jste před dvěma let zhubl skoro dvacet kilo. Jak se vám to podařilo?

Upravil jsem jídelníček, vynechal alkohol, který zatěžuje játra a je v něm spousta cukru, a makal s trenérem. Potřeboval jsem být ve formě, protože mě čekalo několik náročných kaskadérských kousků, třeba dvanáctimetrový skok z mostu do vody bez jištění. A taky jsem chtěl vypadat dobře, protože ve scénáři bylo několik choulostivějších scén, které jsem musel hrát bez trička. Nejde o to, že bych byl narcis, ale kamera přidává kila. Takže když jich s sebou člověk normálně vláčí pár navíc, je pak na obraze takový zbytečně velký… To moc dobře vědí třeba slovenští herci, na které je ve většině případů radost pohledět, jsou hezky vysvalení. My Češi na nějakou péči o sebe spíš dlabeme, což je mi v něčem sympatické, ale na druhou stranu si uvědomuju, že nemít nadváhu a zdravě jíst plus cvičit je skvělé. Pro profesi i pro vlastní zdraví.

Slyšela jsem, že seriál Einstein, jehož hrdinou je svérázný génius, který pomáhá policii s vyšetřováním, by měl pokračovat. Je to pravda?

Ano, letos se bude natáčet druhá série. A to je pro mě přesně ta správná motivace – měl bych totiž vypadat víceméně stejně jako v té první. Zatím tomu tak samozřejmě není, protože mezitím uběhly dva roky, v nichž jsem zažil situace, které mému tělu neprospěly, třeba dlouhou covidovou karanténu. Ale mám cíl a hodlám ho dosáhnout, což je taková moje obsese – ve věcech, které si zvolím, mám rád systematičnost. Jdu krok za krokem až do naplánovaného finále. A když to náhodou nevyjde, nesu to těžce. Čím jsem starší, tím víc.

Jak se ve svých čerstvých čtyřiatřiceti vlastně cítíte?

Myslím, že o to samotné číslo nejde. Navíc lidi kolem mě říkají, že odjakživa působím starší než jsem. Že jsem takový starý mladý a k věcem přistupuju opatrně a s rozvahou. Já sám nad tím moc nepřemýšlím. Je mi vlastně jedno, kolik mi je let, na druhou stranu nemůžu popřít, že bych si čas od času neuvědomoval vlastní smrtelnost. Fakt, že se život s každým rokem krátí. Píše o tom i můj oblíbený spisovatel Milan Kundera v povídkové knize Směšné lásky – do třiatřiceti má člověk pocit, že ho pořád něco čeká. Po třiatřiceti už začne odečítat… V každém případě mám pocit, že jsem se za poslední dva tři roky opravdu hodně změnil.

Čtěte také

Zdeňka Žádníková Volencová

Čtěte také

Zdeňka Žádníková Volencová: Nejsem, nebudu a ani nechci být dokonalou

Co na to podle vás mělo největší vliv?

Určitě se na mě podepsala covidová pandemie, která nás všechny uvěznila doma, což se samozřejmě odrazilo nejenom na fyzické kondici, ale i na sociálních kontaktech. Přiznám se, že já sám jsem stále ve fázi, kdy nejsem moc schopný komunikovat s ostatními. Když přijdu třeba na představení do divadla, těžko hledám témata k hovoru. Cítím se izolovaný, jakoby za tlustým sklem, a vlastně se mi pocitově ani nikam nechce. No a pak je tu ještě daleko zásadnější jedna věc – přišel jsem o tátu.

Ztráta rodiče člověka navždy poznamená…

A vy se s tím musíte nějak poprat, srovnat si to v hlavě. Odchodem blízkého člověka zestárnete. Uvědomíte si, o čem ten život je, a na řadu věcí změníte názor. Byl bych nerad, aby to působilo nějak přemoudřele, ale podle mě vás to obrátí k bazálním hodnotám. Dřív jsem chtěl něčeho dosáhnout. Měl jsem určité profesní mety, které pro mě byly zásadní. Teď žiju tím, že bych chtěl bydlet na nějakém hezkém místě, mít rodinu, něco pěstovat… To je oproti dřívějšku totální obrat. Někdo si teď možná řekne, že jsem se zbláznil, pro mě je to realita. To, co cítím, co mě naplňuje. Paradoxně jsem toho využil právě při práci, když jsem hrál Františka Štěpána Lotrinského v televizní minisérii Marie Terezie.

V té roli jste zestárnul o víc než dvacet let…

Díky šikovnosti maskérů v čele s Rendou Stejskalem byla moje proměna dokonalá, já ale musel přijít na to, jak Františka zahrát. To, že budu muset upravit postoj těla a rychlost chůze, mi bylo jasné. Jak se ale přiblížit jeho vnitřnímu světu? Tomu, co tenhle v posledním díle šestapadesátiletý chlap, otec šestnácti dětí a císař k tomu prožíval. A jakým způsobem se svými emocemi pracoval – co dával veřejnosti najevo, a co si naopak nechával pro sebe… Musím říct, že když jsem se tím zaobíral, hodně jsem myslel na tátu a na dědu, jejichž odchody tenhle projekt vlastně olemovaly. Den před natáčením první série zemřel děda, den po skončení druhé táta. Přišel jsem o předobraz chlapa v rodové linii přede mnou, a tak jsem toho starého muže musel najít sám v sobě.

Čtěte také

 Eva Leimbergerová

Čtěte také

Eva Leimbergerová: Dost brečím – vzteky, smutkem, ale i radostí a dojetím

Jak jste spokojený s výsledkem?

Myslím, že jsem odvedl dobrou práci, což bylo dané mimo jiné i tím, že jsem se do Františka a jeho životního příběhu ponořil. I když je pravda, že moc knížek o něm nevyšlo. Objevil jsem jsem tři, z toho nejlepší je ta s příznačným názvem Muž ve stínu. Z ní jsem se dozvěděl, proč tomu tak bylo – Marie Terezie ho ve svých pamětech na některých místech vynechala a zásluhy si připsala sama sobě. Zní to hustě, ale on by to podle mě pochopil a s láskou posvětil… Jinak mám velkou radost, že jsem se do něj mohl převtělit opravdu od začátku do konce, od mládí až po stáří. Kdybych takovou šanci nedostal, dost by mě to mrzelo, protože bych neměl odpověď na otázku, jestli takový úkol zvládnu.

Vnímáte tuhle roli jako zlomovou?

Určitě! Mám pocit, že jsem se v očích diváků konečně posunul. Už nejsem ten floutek ze Snowboarďáků, dospěl jsem… A jak jsem naznačil, funguje to i v mém osobním životě. Je vlastně fajn, že se to tak propojilo.

V branži jste od osmi let, dostal jste se někdy do fáze, kdy jste chtěl s hraním končit?

Jednu dobu jsem o tom uvažoval, což bylo dané tím, že jsem pořád dokola dostával ty samé typy rolí. To byl taky důvod, proč jsem utekl k režii. Teď jsem ovšem ve fázi, kdy jsem jako herec vyloženě spokojený. I když prožíváme turbulentní časy, dostávám krásné příležitosti. Některé z nich se nebojím označit za skutečné výzvy. Neprobádané a nejisté vody, které mě ale zajímají a baví. Teď myslím třeba moderování nové televizní reality show Dream Team – Mistři dílny.

S moderováním už ale určité zkušenosti máte…

Je mi jasné, kam míříte – v sedmnácti jsem uváděl Českou Miss, což pro mě byl šílený zážitek. A asi i pro ostatní, protože kvůli mně se přímý přenos o dvacet minut natáhnul. Od té doby jsem se moderování vyhýbal. Až za mnou jednou přišel kreativní producent David Holý s nápadem na reality show, z níž by vzešel nejzručnější a nejšikovnější Čech. Anebo Češka. To mě zaujalo. I proto, že se rád dívám na americkou kovářskou show s názvem Z ohnivé výhně, kde soutěžící musejí během jednoho dílu ukovat nůž. A ten se pak různě testuje. To fakt miluju.

Čtěte také

Barbora Jánová

Čtěte také

Herečka Bára Jánová o konci Slunečné, nových plánech i psychoterapii

Takže jste vzal moderování na milost?

Ano, ale nešlo jen o to. Dostal jsem šanci se na pořadu autorsky podílet a spolu s ostatními vymýšlet, na jakých principech bude fungovat. Většina televizí dneska kráčí po předem vyšlapaných cestičkách formátů, striktně se drží projektů, které už byly objevené někým jiným. My jsme ale dostali volnou ruku a mohli si s tím pohrát. Řešili jsme počet soutěžících, roli poroty, pravidla i jednotlivé úkoly. A do toho přemýšleli nad tím, jak diváky přitáhnout a udržet u obrazovek. Musím říct, že to všechno bylo neobyčejně vzrušující. Cítili jsme se jako praktikanti, kteří chystají bojovku pro děti na táboře.

Konkurence je veliká. Proč bych si měla pustit zrovna reality show Dream Team – Mistři dílny?

Protože je originální a autentická, žádné hrané emoce. Nejde o to, sledovat lidi zavřené v nějaké luxusní vile, ale být svědkem procesu, kdy něco hmatatelného vzniká. Pozorovat konkrétní situace a postupy. Vše se rodilo na místě a v daném časovém úseku. A nikdo nevěděl, jak to dopadne, což se týkalo i mojí role – nebyl jsem klasický moderátor, spíš takový průvodce a komentátor aktuálního dění. A taky podporovatel – snažil jsem se, aby soutěžící věděli, že jsem tam pro ně. Aby cítili sympatie, oporu a takovou tu klidnou sílu, která je vyvede z vyhrocených situací. Zpětně mám pocit, že se to podařilo. Svou roli v tom určitě sehrál i fakt, že na natáčení každého dílu byl jeden den, tudíž byl na všechno čas a prostor. Žádný stres ani hektika.

Čtěte také

Eva Leinweberová

Čtěte také

Eva Leinweberová: Chalupaření? Otec bránil zavedení vody do chaty vlastním tělem

Jak jste na tom s kutilstvím vy osobně?

Provozuju ho rád, dělat rukama mi přijde chlapské a líbí se mi, že vás na konci čeká reálný výsledek – třeba položená podlaha, nalakovaný stůl nebo přidělaná polička. Je to radost a v mém případě i dobrodružství. Jsem totiž typ, který nečte návody ani nekouká na videa, ale na všechno se snaží přijít sám. Někdy to trvá o něco déle, jindy stojí víc materiálu, a ne vždycky to dopadne úplně dobře. Ale ten pocit, že jsem na to přišel, je boží! A souvisí s tím, co jsem už říkal – jsem teď ve fázi, kdy mě naplňují jiné věci než dřív. Cítím potřebu se uzemnit, usadit a tvořit. Ne na efekt, ale sám pro sebe.

Taky jste řekl, že myslíte na rodinu. Co jste se do dnešní doby naučil o ženách? Jak je vidíte?

Došel jsem k tomu, že pokud chce člověk pochopit ženu, tak musí nejdřív pochopit sebe. Jaký jsem já, taková je moje partnerka. Rozhodně nejsem z těch, kteří si myslí, že žena je něco, na co se musí přijít nebo čemu se musí porozumět. Jediné, co musíte udělat, je ji potkat… Tedy pokud po tom dotyčný muž opravdu touží, a pouze si to nenalhává nebo ho k tomu tlačí jeho okolí. To samozřejmě platí i pro druhé pohlaví. Každý by měl znát sám sebe a vědět, co opravdu chce, aby se pak ve vztahu nemusel ohýbat a stylizovat.

Čtěte také

Alena Antalová

Čtěte také

Alena Antalová: Dobře stárnout znamená být šťastná

VOJTĚCH KOTEK (34)

  • Jeho otec Václav Kotek působil v Divadle Járy Cimrmana, matka Alena je absolventkou DAMU.
  • Už v osmi letech si začal přivydělávat dabingem, ve dvanácti získal první filmovou roli v dramatu Tuláci režiséra Víta Olmera.
  • V sedmadvaceti letech natočil režisérský debut Padesátka.
  • Znáte ho z řady filmů, např. Kurz manželské touhy, Vlastníci, Poslední aristokratka, Prázdniny v Provence, Snowboarďáci i seriálů Einstein, Marie Terezie, Vyprávěj...
  • V létě si na Letní scéně Musea Kampa zahrál Jana Wericha.
  • Od začátku roku je moderátorem soutěžní reality show Dream Team – Mistři dílny, kterou uvádí televize Prima. Je také jednou z hlavních tváří soutěže Máme rádi Česko.
  • Žije v Praze a je svobodný.

Čtěte také

Martina Formanová

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor s Martinou Formanovou a téma o tom, jak milovat své tělo