Náš typický společný večer vypadá tak, že Jaromír sedí v obývacím pokoji ve svém oblíbeném červeném křesle, před sebou má televizi a přepíná na ní našich sto kanálů tam a zpátky. Málokdy ho něco zaujme, obvykle jsou to jenom sportovní přenosy, cyklistické závody nebo tenis. Někdy taky romantické filmy, k mému naprostému šoku. Většinou ale politika. Já to úplně nesnáším, ty jeho věčné diskusní pořady o ničem, nebo dokonce přímé přenosy z parlamentu. Vlastně se divím, že ty lidi, kteří tam mluví, vůbec ještě rozeznává. Je to ale jediné téma, o kterém je ještě schopný si se mnou nějak déle povídat. Snažím se proto pořád držet v hlavě informace, co se kde děje, co řekl který poslanec a co provedl jaký ministr. Strašně mi to přitom vadí.

Čtěte také

Někdy si důležitých věcí nevšímáme

Čtěte také

Srdcervoucí prozření. Nepoznala jsem, že moji malou dcerku sžírá samota a strach

Kdyby nebylo Jaromíra, nevěnovala bych jim žádnou pozornost, leda zas až před volbami. Jenže on s nimi tráví celé dny a večery a já mezitím sedím v kuchyni nad svojí knihou, kterou se snažím uniknout do nějakého vymyšleného světa, nebo si jdu rovnou lehnout. Jaromírův lékař mi řekl, že se nedá nic dělat, že v jeho případě přišly projevy stáří dřív, než bychom možná čekali. „Ale uvažte, že je mu pětasedmdesát, takže tak nečekaně brzy to zase není,“ podotkl a já jsem z jeho hlasu slyšela uštěpačný tón. „Ano, já vím, je to ale pořád báječný člověk,“ odpověděla jsem mu s úsměvem jako manželka nějakého politika, která ví, že svůj názor nesmí dát nikdy najevo. Vždycky chodím ke všem lékařům s Jaromírem, nemohla bych si být jinak jistá, že si zapamatuje, co mu říkají, a že to pak bude taky dodržovat. Hlídám to, jsem lepší než zdravotní sestra. Ještě že přitom chodím několikrát týdně taky do práce, to mě nebesa zachránila, že jsem myslela na to, abych se přece jenom nevěnovala výhradně jemu, že jsem trvala na svojí vlastní kariéře.

Čtěte také

Maminky umí být kritické

Čtěte také

Kvůli mamince jsem nedokázala dát výpověď. Táta mi odstartoval nový život

Jenže teď mi život stejně proklouzává pod rukama a já se bojím, že už ho úplně prošvihnu. Jak dlouho ještě musím takhle žít? Sama ze sebe mám špatný pocit, když se tak ptám, nejsem špatný člověk a vím, že bych měla s Jaromírem zůstat do smrti, jenomže zatímco jemu je pětasedmdesát, mně jenom šestačtyřicet. Ano, je mezi námi skoro třicet let rozdíl, a ano, můžete si o tom myslet, co chcete. Každý si o tom vždycky něco myslel a většina lidí se neostýchala mi to taky pěkně s gustem říct. Byla jsem pro ně vypočítavá děvka i naivní káča, ale já byla tehdy, když jsme se setkali, zamilovaná až po uši a nechápala, proč mi ostatní nadávají. Bylo mi něco málo přes dvacet, když jsem se seznámila s úctyhodným profesorem, dívala se na něj na přednáškách jako na boha a byla ochotná mu nosit bačkory jak pes, když jsme spolu začali žít. On psal doma svoje spisy a učebnice a já přitom byla tiše jako myška, plná úcty k jeho moudrosti a připravená mu obětovat celý život. To mi připadalo jako moje daná životní role a lidí, co tomu nerozuměli, mi bylo líto. Jaromír měl už dospělé děti, takže nebyl problém ani v tom, že by se to nějak dotklo jeho rodiny, jeho žena prý měla nějaké milence, mě vůbec nenapadlo to nějak zkoumat. Cokoli Jaromír řekl, bylo svaté a nezpochybnitelné. Dělala jsem mu doprovod na kongresech, kde mu jeho kolegové záviděli, a žila jenom pro něj. Ne, děti nemáme, on další mít nechtěl a já s tím byla srozuměná. Až pozdě mě napadlo, jaká to byla chyba.

Čtěte také

Dvojčata někdy pořádně umí překvapit

Čtěte také

Jako vejce vejci: Vybrala jsem si špatné dvojče a otěhotněla jsem s ním

Ale byla chyba žít s ním? Nevím, měla jsem se většinu času vlastně krásně a dostala jsem, co jsem chtěla. Ale teď už ne. Teď je z něj starý muž, ke kterému jenom občas zajdou na návštěvu přátelé, ale ti jsou stejně staří jako on. Znám je všechny, stali se mými jedinými známými, ty svoje jsem časem poztrácela. Kamarádi mě přestali zvát na kávu i na večírky už tenkrát na vysoké, když jsme se s Jaromírem dali dohromady. Vlastně nejdřív nás párkrát pozvali oba, ale nefungovalo to, oni se před ním styděli chovat se normálně a on byl dost upjatý. „Ale fotříka nech radši doma,“ říkali mi pak spolužáci, když mě zvali na nějakou akci, a to já nechtěla. Moje láska byla nade všechno a nejmíň ze všeho do ní mohli mluvit ti kluci, kteří mu nesahali ani po kotníky.

Čtěte také

Láska přijde, když ji nejmíň čekáte

Čtěte také

Láska na výměnu. Ukradla jsem sousedce manžela a ona si půjčila mého

Ale pak se láska začala vytrácet. Nejdřív zmizelo vzrušení, ne moje, ale to jeho. Jak stárnul, stál o mě čím dál tím míň, i když původně mi říkal, že jsem jeho „sexuální múza“. „V životě mi to tak nemyslelo jako ráno po tom, co se s tebou vyspím,“ usmíval se a já si připadala nesmírně důležitá. A navíc byl v posteli tak zkušený! „Nikam nespěchá, ví, co dělá a trvá to hodiny. A každej den,“ chlubila jsem se kamarádkám, když si stěžovaly na svoje neotesané partnery. „A má pořád krásný tělo, to bych vám přála vidět,“ ujišťovala jsem je prvních deset let, když jsme se přece ještě někdy sešly. Jenže jeho přitažlivost se začala vytrácet, zároveň s ní i jeho výdrž a vůbec zájem. Nejdřív jsem se snažila to všechno probudit znovu, ale už jsem to vzdala před spoustou let. Žijeme dávno jako bratr a sestra a mně to vůbec nevadí, naopak si neumím představit, že bych s ním ještě něco měla, tolik se změnil. Ano, můžete si myslet, že jsem nevděčná a že je mojí povinností se o něho postarat, když zestárl. Já ale nevím, jak moc se člověk musí obětovat. Mám vzít celý svůj zbytek života a věnovat ho péči? Já mám přece ještě šanci najít si někoho jiného, s kým zase budu žít a nejenom pracovat jako sociální služba. Nemá smysl si namlouvat, že se s Jaromírem něco změní, a tak, pokud zůstanu, budu se jenom dívat, jak už nemáme vůbec nic společného. Nic už ode mě nepotřebuje, jenom abych uvařila, uklidila a nachystala mu správné léky. Že si s ním povídám o politice? To by určitě mohl dělat někdo jiný. Jeho dva synové sem chodí, ale každý nanejvýš jednou týdně. Jaromír má vždycky radost, ale déle než půlhodiny s nimi stejně nemluví, pak odejde ke své televizi. Ke mně mají pořád odstup, i když už žiju s jejich otcem tolik let a mohli se přesvědčit, že ho mám ráda. Pořád ho mám ráda, ale spíš jenom jako vzpomínku. Občas se dívám na naše staré fotky z cest. Někdy mu je ukazuju a někdy ho to i zajímá. Párkrát se stalo, že jsme si o tom, co jsme zažili v Paříži nebo v Bruselu, dokázali i povídat. Já ale nechci žít jenom ze vzpomínek. Nevím, co mám udělat. Bojím se, že jestli to takhle ještě nechám, za deset let už po mně neštěkne ani pes a budu jen sedět vedle něj a hádat se s ním o přepínač televize. Budu prostě muset odejít.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Vztahy s bývalými partnerkami nedělají dobrotu

Čtěte také

My dva, jeho bývalá žena a tchyně. Takhle jsem si to nepředstavovala

Čtěte také

Rozvod je těžký na psychiku

Čtěte také

Proti všem. Chtěla jsem se rozvést, ale rodiče mě nutili zůstat

Čtěte také

Někdy vyjde až druhá svatba

Čtěte také

A pohádky byl konec. Svatba ale vyšla na druhý pokus