Říká se, že když nechcete, aby vám muž v krizi středního věku utekl za mladou milenkou, měla byste mu pořídit nějakou ruinu. Můj manžel si ruinu vyhlédl už dávno předtím, než u něj nějaký střední věk vůbec nastal. Naše děti byly malinké, když objevil, že se na hezkém místě u přehrady, kam se spousta lidí chodí koupat, prodávají tři domky postavené v řadě. Tak dlouho mi o nich vyprávěl, o tom, jak to tam všechno bude nádherné, až to bude hotové, až jsem povolila a dovolila mu vzít si v bance úvěr. „Nedělej si starosti, to já všechno zvládnu, to umím spravit sám, to bude jedna dvě,“ ujišťoval mě, a protože jsem věděla, že i když to není jeho profese, opravdu za práci umí vzít, nakonec jsem tedy souhlasila.

První zádrhel nastal už ve chvíli, kdy se ukázalo, že majitel chce ještě o dvě stě tisíc víc, než bylo v inzerátu. Načerno, aby se nemusel dělit s manželkou, se kterou se rozváděl. „To si nemůžeme dovolit, ty peníze nemáme,“ řekla jsem a považovala to za vyřízené. Jenže jsem se spletla. Můj manžel byl tak odhodlaný se do stavby penzionu pustit, že oběhal kamarády a ty peníze si od nich vypůjčil. Ale v den, kdy byla smlouva podepsaná, přinesl Karel lahev sektu a já viděla, jak září štěstím. Skoro tak, jako když se nám narodily děti. Svou poznámku, že to je na spoustu let poslední sekt, který si budeme moct dovolit, jsem si tedy nechala pro sebe.

Byla to ale pravda. Každou korunu, kterou jsme vydělali, utratil za stavební materiál. To jsem čekala, ale po pravdě jsem nečekala, že už ho v podstatě neuvidím. Po třech letech jsem mu ale dala nůž na krk: buď aspoň někdy bude na stavbě místo něj pomocník, nebo se rozvedeme.

Měli jsme sotva na jídlo

Vím, že mě má hrozně rád, i děti, a tak našel jednoho starého ochlastu, který aspoň trochu rozuměl zedničině a byl ochotný pracovat za to minimum, co jsme mu mohli dát. Cenou za to bylo, že jsme nikdy nevěděli, jestli ráno dorazí a v jakém stavu. A další kus ceny byl v tom, že jsme už opravdu měli sotva na jídlo, a kdyby mi nepomáhala s penězi moje maminka, nevím, jak bychom to přežili.

„Nechceš to celé prodat?“ ptala jsem se Karla nejednou, protože bylo jasné, že přece jen už udělal na rekonstrukci tolik práce, že kupec by se našel a snad bychom na tom ještě i něco vydělali. Jenže to on považoval za úplný nesmysl. „Počkej, jaká to bude nádhera, podívej, tady jsem vymyslel zahradu, tady bude pískoviště a tady gril, aby si lidi mohli dělat sami jídlo,“ přesvědčoval mě, když jsem pořád propadala pesimismu. Nechtěla jsem se na ty jeho plány už ani dívat, přišlo mi, že se nemůžou nikdy naplnit, vždyť uplynulo už deset let a my jsme byli od otevření a prvních příjmů od hostů pořád neskutečně daleko. Už deset let jsem nakupovala jenom zlevněné věci a na dovolenou jezdila s dětmi k babičce, kde se aspoň dosyta nacpaly sladkostí, co jinak doma ani neměly. Samozřejmě jsme tam byli bez Karla.

„Holka, já ti do toho nechci mluvit, ale nezdá se ti, že už to přehání?“ ptala se mě máma a já se ho snažila obhajovat, aby se na něj nezlobila, že její dceru tak trápí. „Neboj, mami, už jenom tak rok a budou se sypat peníze,“ tvrdila jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Dluhy u kamarádů jsme sice už splatili, ale já jsem nové nechtěla dělat. Než se dostaví, musíme to prostě nějak vymyslet.

Ty mě zabiješ

„Holčičko, ty mě asi zabiješ, ale já jsem koupil nábytek,“ přijel ovšem jednou večer Karel. „Jaký nábytek? Za co, když nemáme ani za co nakoupit do konce měsíce jídlo?“ zjevila jsem se. Ukázalo se, že Karel objevil výprodej z hotelu, který byl úplně zařízený a moc hezky, ale pak si majitel rozmyslel, že to chce celé jinak, a nábytek prodával. Za dobrou cenu, ale my jsme si nemohli dovolit ani tu. Dokonce ani její desetinu. „Kde jsi vzal peníze?“ ptala jsem se a bála se, že už snad ten šílenec prodal ledvinu. „Ty mě zabiješ,“ prohlásil a udělal rozpačitou grimasu. „Kde?“ už jsem jenom cedila mezi zuby. „Půjčil jsem si od kluků.“ Tak on to udělal, přestože mi slíbil, že už se nezadlužíme. Že si od kamarádů už půjčovat nebude.

Hodila jsem na sebe bundu, a i když hustě mrholilo a byla tma, šla jsem se procházet kolem řeky. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet. „Já jsem tohle nechtěla! Kam až má sahat podpora manžela? Copak jsem opravdu povinná se celá zničit jenom kvůli jeho snu? Kdy ho budou zajímat moje sny? Mám se s ním rozvést? Co s ním bude, když s dětmi odejdu?“ Otázka za otázkou se mi míhala hlavou a neznala jsem na žádnou odpověď.

Nějak to zvládneme

Děti už dávno spaly, když jsem se vrátila, a manžel taky. Co byste čekali jiného, když byl dennodenně tak umlácený. Šla jsem si lehnout a v posteli pokračovala v přemýšlení, já jsem usnout nemohla. Ráno jsme u snídaně mlčeli. Až když jsme se potkali odpoledne po práci, řekl Karel: „Promiň, já to nějak domluvím a vrátím. Snad to ten chlap pochopí, vypadal v pohodě.“ Těžce jsem vzdychla: „To nemá smysl. Jestli je to fakt dobrá koupě, nech to tak. Nějak to zvládneme.“

Karel mlčel. Pak mě vzal za ruku a mlčel dál. Musím vám říct, že jsme si nikdy v životě nebyli tak blízcí. Chvíli jsme tam tak seděli, pak se zvedl, řekl, že teda jede, a odjel stěhovat ten nábytek. Aspoň že už byly hotové podlahy, tak jsme ho měli kam dát.

Dodneška neznám na svoje otázky odpovědi. Nevím, jestli je správné úplně se podřizovat snům toho druhého v manželství a na ty svoje se vykašlat. Bude vám ten druhý za to vděčný, když se pro něj obětujete? Zaručené to taky není. U nás už se blížíme ke šťastnému konci, větší část pokojů už můžeme pronajímat a tak se nám nějaké peníze pomalu začínají vracet. Manžel dal v práci výpověď a je v penzionu teď v sezoně od nevidím do nevidím. Já jsem zase věčně sama, i když teď už aspoň vím, že se věci pohnuly dopředu. Moje sny o cestování se smrskly na cesty k přehradě s jídlem pro manžela a pomocníka. Přesto jsem někdy docela šťastná, i když jindy se bojím ohlédnout na ty roky zpátky. Možná takhle vypadá lidský život. A možná jenom ten ženský.