Prodávala jsem tehdy v obuvi a přišel si k nám koupit tenisky kluk asi stejně starý jako já. Nevybíral dlouho, vzal, co jsem mu podala, vlastně jsem měla pocit, že si odnesl o číslo menší, takový zmatkař. Ale ukázalo se, že zmatkař nebyl, že to jsem ho vyvedla z míry já. Druhý den přišel a prosil o výměnu a zároveň se mě zeptal, jestli bych s ním někam nešla. „Já bych navrhoval kino, ale třeba máte radši procházky,“ říkal a trošku u toho zadrhával. „Ale já mám kino ráda,“ souhlasila jsem, protože po pravdě řečeno kino je fajn v tom, že s tím druhým nemusíte mluvit, když vás nic nenapadá. Šli jsme hned večer a nemusela jsem se bát, že by nás nic nenapadalo, povídali jsme si s Danem o filmu dvě hodiny a mezitím třikrát obešli půl města. Bylo mi jasné, že tohle je člověk, který mě zajímá, a on vypadal, že jsem ho taky zaujala. Domluvili jsme se, že mě za dva dny vyzvedne po práci v obchodě a zase půjdem do kina. Přišel a způsobil mi šok, protože mi přinesl růže. Tři. Krásné, červené. „Já tím nechtěl nic říct, já jsem ti jenom chtěl udělat radost, jako třeba mámě, protože ji mám rád, teda chápeš, jako né mámě, ale prostě tak,“ říkal a trošku se do toho zamotal. Bylo to ale roztomilé a já jsem od kluka ještě nikdy kytku nedostala, jen kdysi dávno v první třídě od spolužáka sněženku. Nechala jsem si růže v obchodě ve váze, aby mi nezvadly, a tak se kolegyně, která se tam se mnou střídala, druhý den měla na co ptát. „Frajer, jo? A s růžema? A nemá taky mercedes?“ smála se a já ji ujistila, že to opravdu ne, že jsme spolu obcházeli po kině město po svých. Ale příště mi kytky přinesl zas. Měli jsme se vidět až za týden, nějak jsme oba měli mezitím co dělat, a já se už těšila, že ho uvidím. S kyticí jsem nepočítala, ale dostala jsem ji. „Já tě chtěl potěšit, mám kytky sám rád,“ vysvětloval, když jsem se červenala. No, není to hezká vlastnost u muže?

A tak jsme spolu začali chodit, nebylo to ničím výjimečné, kromě toho, že jsem si jako všichni zamilovaní myslela, že zrovna my výjimeční jsme. Dan nebyl hádavý, neurážel se, když jsem si z něho dělala legraci, a vypadal, že je šťastný, že mě potkal. Já jsem tehdy ještě nemyslela na vážný vztah, ale vlastně kdybych se měla vdávat, asi bych si vybrala někoho, jako je on. Byl učitel a to mi přišlo hezké, já jsem ve škole neměla učitele ani jednoho a moc jsem holkám z béčka záviděla jejich tělocvikáře. Moje máma byla taky u vytržení z toho, že mi pořád nosí kytky. Někdy jsem je sice nechala v obchodě, ale jindy přinesla domů, bydlela jsem v domě rodičů, kde jsem měla byt po babičce. „A že má jako učitel tolik peněz na kytky?“ ptala se. „Vždyť jedna růže stojí majlant a učitelský platy prý nejsou kdovíco.“ A já se smála a říkala, že má třeba strejdu v květinářství a ten mu dá, co se neprodá a stejně by se vyhodilo. „A kde učí?“ ptala se dál a já po pravdě řečeno nevěděla. Nějak jsem se zapomněla zeptat, co na tom záleželo. Hlavní bylo, že měl práci, která mi připadala důležitá, měla jsem pocit, že si ho můžu vážit.

Ale druhý den, když jsme se s Danem viděli, jsem se ho přece zeptala, kde učí. „Na Janovce, teda teď, předtím jinde,“ řekl mi jméno velké školy na sídlišti a pak začal mluvit o něčem jiném. Neměla jsem důvod se ptát víc. A pak jsme si byli bližší a bližší a nikdo by nevěřil, že spolu chodíme teprve tři měsíce, takovou jsme začali tvořit dvojici. Dan se svými květinami nepřestával, jednou to byla růžová růže, podruhé karafiáty, jindy něco bílého, co jsem ani neznala, ale většinou růže. Připadala jsem si jako divadelní hvězda, jenom ty snad dostávají tolik kytek. Ujišťovala jsem ho, že mi jich tolik nosit nemusí, že bych ho měla ráda i bez nich, ať neutrácí, ale on zamumlal, že když už jsou ustřižené, tak mu je jich líto, a že mi aspoň udělají radost. „Rád tě vidím, když se usmíváš,“ povídal rozpačitě.

Potom se mu ale jednou květinový dárek nepovedl. Přinesl tři růže zabalené v krásném papíru, a když jsem je vybalovala, vypadla z něj kartička. Samozřejmě jsem si myslela, že je pro mě, a nevšimla jsem si, jak Dan zblednul, když viděl, jak ji zdvihám a začínám číst. „Nikdy na tebe nezapomenu? Proč mi píšeš, že na mě nikdy nezapomeneš?“ vyděsila jsem se, že se snad chce se mnou rozejít. Mlčel jako zařezaný a díval se na mě vytřeštěně. Já se vážně vyděsila, co to má znamenat, a chtěla jsem, aby mi to vysvětlil. „Promiň, já věděl, že to jednou musí prasknout, nevím, co mám říct,“ vypadlo z něj a zase trochu zadrhával, jako vždycky když byl v rozpacích. „Jako co? Co praskne?“ nemohla jsem to vydržet a bála se, ani jsem nevěděla čeho. Zavřel oči a mlčel. Nemohla jsem z něj dostat, co se děje, až jsme si sedli v parku na lavičku. Naštěstí mám trpělivost a tak jsme tam seděli skoro hodinu a já ho držela za ruku a čekala, co řekne.

„Já ti to musím říct, já vím, že to takhle nejde donekonečna, ale nechtěl jsem o tebe přijít,“ povídal potichu, ale už jistým hlasem. „Já totiž nejsem učitel, teda ještě nejsem, ale budu, už mě na fakultu vzali, loni ještě ne, a tak si zatím vydělávám jinak. Proto ti můžu nosit ty kytky.“ To mě dost překvapilo, ale nepovažovala jsem to za žádnou neodpustitelnou katastrofu. „Takže ty jsi květinář? Nebo zahradník?“ snažila jsem se to pochopit. Ale chyba lávky. Dan si přivydělával jako hrobník.

Uf, tak to jsem tedy opravdu nečekala. Teď jsem zas mlčela já a snažila se přijít na to, co si vlastně myslím. „Promiň, já si to asi musím jít domů promyslet,“ řekla jsem nakonec a Dan řekl, že to chápe. „Ty mi to promiň. Jestli ještě budeš chtít, ozvi se mi. Miluju tě.“

Řeknu vám, měla jsem o čem přemýšlet. Jestli mi vadí, že je hrobník. No, není to zrovna obvyklé povolání, ale jestli jsem chtěla, aby měl můj přítel důležitou práci, tak tohle tedy důležitá práce je, to si musím přiznat. A navíc ji dělá jenom dočasně. Za druhé jsem dumala, jestli mi vadí, že mi lhal. No to mi tedy vadilo, ale chápala jsem, že tohle povolání se holce těžko přiznává. A za třetí ta věc s těmi kytkami, ta mi vadila nejvíc. Chápejte, ne že by těm kytkám něco bylo, ale měla jsem pocit, jako by je někomu ukradl... Jenže jsem si vzpomněla, jak říkal, že mu jich bylo líto, že by měly někomu udělat radost. Přemýšlela jsem tři dny a pak jsem mu zavolala. Dohodli jsme se, že už mi kytky nosit nebude, teda ty kytky „z práce“, no a pak jsme se za tři roky vzali.


ZDROJ: časopis Vlasta