Není čemu se divit, moje máma svým třem dcerám nedala možnost, jak se naučit rozpoznat dobrého muže. Každá z nás má jiného otce a jeden je speciálnější než druhý. Nejlepší na nich je, že se v našem životě skoro nebo vůbec nevyskytují. Výsledkem ovšem bylo, že jsme neznaly nic z toho, jak se muži chovají, co od nich čekat, co jim věřit a v čem jim vyhovět. „Nechci dopadnout jako máma,“ bylo heslo nás všech tří, které jsme si říkaly nahlas, a rozhodně jsme podle něj chtěly žít. Byl to pochopitelný plán, všechny jsme toužily po fungující úplné rodině, na kterou se můžeme spolehnout a která bude jako vyhřáté hnízdečko, ale teď, když je nám mezi třiceti a čtyřiceti, můžu říct, že ten plán nevyšel žádné z nás. Moje sestry jsou na rozdíl ode mě pořád vdané, ale jedna jen ze setrvačnosti a druhá proto, že dělá stejnou chybu, jakou jsem dělala já. Čekám proto, že taky dopadne stejně, to znamená na hubu.

Čtěte také

Milenka se prozradila na instagramu

Čtěte také

Důkaz online. Manželova milenka se fotila u nás doma a fotky dala na instagram

Takže zpátky ke mně v mých dvaceti letech. „Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty. S tebou se nebojím ničeho na světě,“ přesvědčoval mě okouzleně Michal. „Dáváš mi pocit, že při mně vždycky budeš stát,“ oceňoval moji loajalitu, a to mě tipnul správně. Sama jsem to o sobě ještě nevěděla, ale byla jsem ochotná udělat cokoli, jen aby měl pořád ten opojný pocit, že je mu se mnou dobře. Chodili jsme spolu rok a pak jsme se vzali, protože proč čekat. Michal mi sice už před svatbou byl nevěrný, ale lehce mi vysvětlil, že to byla moje chyba. „Kdyby ses chovala normálně, nikdy by se to nestalo, neměl bych důvod o našem vztahu pochybovat,“ říkal a já uznala, že to je určitě pravda. Ale pak mi dal ještě šanci a vrátil se ke mně a já samozřejmě nepochopila, že to udělal jenom proto, že ho ta druhá hned kopla víte do čeho.

Čtěte také

I takové věci, jako nedoručený dopis, můžou změnit život

Čtěte také

Nedoručený dopis mi zachránil život

Takže jsme se tedy vzali a Michal se rozhodl podnikat. Obdivovala jsem ho a byla připravená stát se pravou manželkou podnikatelského pionýra, odvážného muže, co se nebojí nakupovat a prodávat zboží všeho druhu a budovat obchodní impérium. Jistěže stálo na základech mého malého, ale stálého platu. Na jeho obranu i dneska musím říct, že na začátku devadesátých let to tak musela dělat většina lidí. Z mého platu jsme platili nájem a jídlo a on všechno, co vydělal, zase investoval do nákupu čehokoli, co se dalo prodat. Ne že by toho zisku tehdy bylo nějak moc, rozhodně nikdy nezbylo nic pro mě. Ale já byla hrdá, jeho každodenní příběhy o tom, jak nakoupil levně kancelářské potřeby a šikovně je draze prodal, jsem milovala. Milovala jsem jeho. Pomáhala jsem mu ty propisky a sešity po nocích balit a šťastně jsem usínala na matraci, protože postele jsme ještě neměli. A on pořád říkal, že jsem to nejlepší, co na světě má.

Pak se sen začal naplňovat. Už jsme nebalili zboží v naší garáži, ale v pronajatém skladu. Já s břichem v devátém měsíci, on v novém obleku, aby mohl chodit na jednání. On už tedy vlastně nebalil, v tom obleku přece nemohl. Už jsme si koupili i ty postele a pořád všechno bylo nejlepší na světě. „Bude ale rozumnější, když se po porodu co nejrychleji vrátíš do práce, nikdy nevíš, co se může stát, tak ať máme nějakou finanční jistotu,“ vysvětlil mi naprosto logicky, co mám dělat. Nelíbilo se mi to, ale dala jsem dceru do školky, jak nejrychleji to šlo. „Ale musíš se z práce brzo vracet domů, abys ji stihla vyzvednout, já to stíhat nemůžu,“ vysvětlil mi znovu a já zase souhlasila, protože to bylo přece logické. Dělat velký byznys může jen jeden z rodiny, druhý mu musí krýt záda a dělat podporu, a náš byznys už velký byl, nakupoval už přece propisky až z Číny. Připadá vám, že si z toho dělám legraci? Ano, ale píchá mě přitom u srdce při vzpomínce na to, jak jsem byla blbá.

Čtěte také

Láska nebývá vždy jako z pohádky

Čtěte také

Jana (45): Dohodila jsem známé kamaráda, pak mi došlo, že ho miluji

Všechno šlo pořád dobře, tak jsem čekala, že si konečně začneme nějak užívat výsledků podnikání. Přece nějaký zisk z něj už být musel. Já do účetnictví nehleděla, proč bych to dělala, měla jsem přece skvělého manžela, který mi všechno vždycky vysvětlil. Vysvětlil mi tedy taky, že sice vyděláváme, ale nesmíme usnout na vavřínech, protože kolem se všichni snaží o totéž a konkurence je veliká. „Nemůžeme rozhodně nakupovat nic zbytečného,“ zamítl moji představu nového vybavení obývacího pokoje. Naopak ale on auto do práce potřeboval nové a krásné, aby mohl dělat dojem na obchodní partnery. No uznejte, neznělo to všechno úplně logicky? Pořád jsem souhlasila, jen mě začalo trápit, že už se doma skoro vůbec nevidíme. Nechal si ve velkých skladech, které jsme teď měli, vybudovat i místnost na spaní. „Abych tě nebudil, když přijdu pozdě,“ objasnil mi lehce. Když jsem si postěžovala, že si večer připadám osamělá, objasnil mi zase to, že jde o sobecký pocit. „Já to přece dělám pro nás, do noci dřu a pak bys chtěla, abych se někde zabil, když pojedu domů unavenej?“ Jistěže jsem uznala, že bych to nechtěla.

Čtěte také

Maminky mají vždycky pravdu

Čtěte také

Jak řekla máma, tak jsem udělala. Měla jsem si ale sbalit tašky..

Uplynulo šest sedm let a já žila jen podle jeho představ. Neměli jsme žádnou dovolenou, protože jsme přece nemohli utrácet. Michal ale jezdil na veletrhy a mně až pozdě došlo, že se tam vždycky zdržel mnohem déle, než kolik dní bylo nezbytných. Večery jsem trávila o samotě, a i já tupka jsem začala přemýšlet, jestli není zvláštní, že tolik času tráví někde jinde než doma. Pak mi nějaká dobrá duše poslala anonym. „Víte vůbec, že má váš manžel sekretářku, která s ním všude jezdí?“ Nevěděla jsem to, jistěže. Bála jsem se ho zeptat, ale mlčet jsem vydržela jenom týden. „Když to tedy chceš mermomocí vědět, ano, s Kristýnou je mi dobře. Není pořád zalezlá doma jako ty, stará se o víc než jenom o to, co bude k večeři. Jenom díky její podpoře a nápadům je firma poslední rok tak úspěšná.“

Aha. Pořád mi ale nedocházelo, jak jsem pitomá, to mi došlo až u rozvodu. Tam se veřejně projevilo, jak jsem byla pitomá hned od začátku. Firma a celý její majetek byl zapsaný tak, aby všechno patřilo Michalovi. Z našeho bytu jsem ho musela ještě vyplácet. Že to není možné? Ale je. Ani mě tak nepřekvapilo, že mu to všechno prošlo, ale že se nestyděl si o všechno říct. Kam zmizela ta vděčnost, kterou kdysi dával najevo, když jsem ho živila ze svého mizerného platu a dělala mu sekretářku i skladnici dohromady? Radím svým sestrám, ať manželům v ničem neuhýbají. Ať berou manželství jako obchod, něco za něco. Jak ty mně, tak já tobě. A ať si dělají každý čtvrtrok účetní uzávěrku. Jakmile přijdou na to, že manžel si žije líp, rychle to vyrovnat, nebo od něj pryč.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Chtěla jsem se rozvést, ale milenec byl ženatý

Čtěte také

Chtěla jsem se rozvést, můj milenec ale přiznal, že je ženatý