Byla šedesátá léta, ale u nás na vesnici panovaly středověké poměry. Zvlášť u nás doma. Byla jsem jediná dcera svých rodičů a co si pamatuju, táta pil. Pracoval v JZD, kde si ho nechávali na nejtěžší práce a omlouvali jeho absence a pozdní příchody do práce. Předseda věděl, že táta oddře všechno, co se mu řekne, co je potřeba přetahat, přestěhovat, zbourat, odnosit. Bylo mu stejně jako mojí mámě teprve přes čtyřicet a byl pyšný na to, jakou má sílu. Všechny muže kolem sebe také posuzoval podle stejného hlediska: dokážeš to zvednout? Dokážeš mě přeprat? Dokážeš si hodit na záda pytel cementu? Kdo obstál, mohl být jeho kamarád a popíjet s ním na stojáka u výčepu. Kdo neobstál, nestál mu za řeč, i kdyby uměl spoustu jiných věcí. Všichni ho znali a dělali si z něj někdy legraci, tedy pokud se nebáli, že jim dá přes hubu. K tomu taky často neměl daleko.
Tati, já letos nejdu
A doma? Doma byl pán, všechno muselo být po jeho. Měl rád pocit, že je pán tvorstva. Máma mu ho dopřávala a já se jí divila, moje generace si už chtěla dělat věci po svém. Ale stejně jsem poslouchala, co řekl. Jako například tehdy, když rozhodl, že se jde na hasičský bál. Hasiči obcházeli vesnici a prodávali vstupenky a lístky do tomboly a táta se nemohl dočkat, až bude mít další oficiální důvod se opít. Ale abych mu nekřivdila, taky rád tancoval a dokud se na nohou udržel, bral mámu do kola. „Tati, já letos nejdu,“ namítala jsem, protože ty dupáky, co se tam tančily, mě nebavily. Bylo mi to ale málo platné, musela jsem se obléct a učesat a jít se předvádět. Naštěstí jsem měla jeden důvod, který mi pomyšlení na ples zpříjemňoval. Byl to Václav, se kterým jsem právě nenápadně začínala chodit. Z vedlejší vesnice, jezdili jsme do školy spolu. Úplně jiný typ než můj táta. Bavila ho škola, učil se víc, než musel, a spíš než s klukama za míčem na fotbale byste ho našli někde v lese. Ten fotbal taky hrál, ne že ne, ale byl mezi ostatními vyžle, hubeňour, trenky z něj skoro padaly. Mně to nevadilo, líbil se mi kvůli něčemu jinému, ale zrovna na tom plese se to mělo obrátit proti nám.
Takovej chudinka mi dceru vyvádět nebude
Seděli jsme u stolu, táta se pohupoval do rytmu, protože tančit už by nezvládl, ale jak byl zvyklý pít, klidně si dál dopřával. V tom se u mojí židle objevil Václav a požádal mě o tanec. Já už vstávala, že půjdu, ale táta na něj koukl a zatlačil mě zpátky do židle. „Takovej chudinka mi dceru vyvádět nebude,“ prohlásil a já nevěděla, co mám dělat. Václav tam stál dál a pokoušel se hádat: „Ale pane Vaněk, já jsem dobrej dost.“ Nevěděl, že odpor táta přímo nesnáší. Marně se ho máma snažila ztišit. „Co? Podívej se, jak má vypadat chlap!“ Opřel se o stůl, vstal a měl sice co dělat, aby se udržel, ale zařval tu větu o chcípákovi. Václav se otočil a rychle odešel a já vyběhla za ním. Jak jsem říkala, nikdo z ostatních ho nebral vážně, ale já si přesto myslela, že se propadnu hanbou.
Václava jsem našla na zastávce před hospodou, čekal na noční autobus. Do té doby jsme se vlastně nikdy neobjímali ani nepolíbili, ale teď jsem se mu vrhla kolem krku a strašně jsem plakala. „Nebreč, já mu ještě ukážu, že si tě zasloužím,“ opakoval pořád rázně a já ani nevěděla, co tím myslí. Chtěla jsem utéct, ale když Václav tím autobusem odjel, odešla jsem nakonec pokorně domů.
Václav ale myslel vážně, že našemu tátovi předvede změnu. Něco jako posilovna u nás tehdy nikde neexistovalo, ale on se přihlásil do dvou sportovních oddílů, a šachy to tedy nebyly. Vybral si atletiku a judo a rovnou trenérům řekl, že chce zapracovat na síle a na postavě. „To ale vůbec nemusíš, já tě miluju tak, jak jsi,“ naléhala jsem na něj, když se ukázalo, že na mě má kvůli těm sportovním aktivitám moc málo času. Ale říct si nedal, v tomhle byl stejný jako táta, když se zabejčil, nepovolil, kdyby měl padnout na pusu. Taky že na ni padal, dřel víc než ostatní, chtěl dokázat tátovi i sobě, že není žádné ořezávátko. Protože nám bylo sedmnáct, měl na to energii i tělesný základ, rostly mu svaly, obratnost i ta síla. Výsledky byly vidět už za půl roku a nebudu lhát, že se mi to taky nelíbilo. Jenže pak přišel s tím, že bude dobrovolným hasičem! To se mi zato nelíbilo vůbec. Bála jsem se, že se mu něco stane. Řeč s ním ale nebyla, zvlášť po tom, co ho můj táta na podzim na jedné tancovačce plácnul do zad s prohlášením: „Podívej, mladej, ještě trochu povyrosteš a už z tebe třeba něco bude!“
Související články
Vběhl do obrovského požáru
Bylo to všechno, jak Václav řekl, a protože z něj opravdu něco bylo, ani táta nic nenamítal a v devatenácti jsme se brali. Já hned těhotná, Václav v práci a člen hasičů, tehdy se muselo říkat požárníků. A pak jednou v noci chytla stodola na druhé straně vsi. Byly dvě ráno, než se na to přišlo, a tak už hořela k neuhašení, i kdyby se stříkačkou přijely posily včas. Václav byl bohužel jeden z prvních na místě. Každý u nás znal každého, a tak věděl, že v té stodole jsou obvykle zaparkované dvě motorky místních kluků. Jednu vytáhl a utíkal pro druhou. Pak mi ostatní chlapi říkali, že se ho snažili zadržet, ale že si nedal říct. Vběhl tam a zřítil se krov. Těžký trám spadl rovnou na něj.
Já spala a o ničem nevěděla. V pět ráno mě naši vzbudili s tou zprávou. Už mu nebylo pomoci a já se zhroutila. Nenáviděla jsem celý ten tátův svět síly a mužského předvádění, který Václava k jeho osudu dovedl. S nikým jsem nemluvila, nic před sebou neviděla, jen naši holčičku. Odstěhovala jsem se s ní ke vzdálené tetě, která nás vzala k sobě, a horko těžko jsem hledala nový život. Nakonec jsem ho našla, i nového manžela, ale na Václava nikdy nezapomenu.
ZDROJ: časopis Vlasta
