Začalo to debatou plnou výbuchů smíchu, když nám s kamarádkami bylo sedmnáct osmnáct. Nebyly jsme už většinou nepolíbené panny, ale o životě jsme ve skutečnosti věděly máloco. Seděly jsme v naší oblíbené kavárně, kde jsme si se značkovými hrnky hrály na světaznalé dámy, a probíraly kluky. „Tady to nemá budoucnost,“ tvrdila Irena. „Češi jsou pořád úplně mimo.“ Chápejte, to bylo v době, kdy se teprve otevřely hranice a naši kluci opravdu neměli žádné zkušenosti elegantních cizinců, co se sem najednou nahrnuli objevovat tajemnou postkomunistickou zemi. A my s holkama jsme žily v Praze, kam jich směřovalo nejvíc, a byli neskutečně zajímaví. To byla obrovská motivace pro učení se cizím jazykům! Ale žádná z nás ještě s cizincem nechodila, tak jsme si plácly na to, že nějakého sbalíme. A já, fanfarón, jsem prohlásila: „Jeden národ nemá žádnej smysl, chce to srovnat nejmíň deset. Já to do třiceti vyzkouším a pak vám řeknu!“ Holky se strašně smály, asi žádná nevěřila, že to myslím vážně, a já to tehdy asi vážně nemyslela. Druhý den jsem si ten plán ale nechala projít hlavou a usoudila, že je dobrý. Stejně jsem nebyla do nikoho zamilovaná a věřila jsem (a věřím dodneška), že v životě se má vyzkoušet všechno.

Čtěte také

Dívka pláče

Čtěte také

Rozvod očima dětí: Rodiče, domluvte se a neposílejte si přes nás vzkazy

Dokončila jsem maturitu, udělala zkoušky na vysokou a už o prázdninách před ní začala s průzkumem. Vzala jsem brigádu v italské restauraci a jako „vedlejšák“ jsem začala chodit se synem majitele. „Je super,“ mohla jsem nahlásit kamarádkám, protože mi ve srovnání s našimi kluky přišel jako z jiného světa, což taky byl. Hezký, voňavý, dobře oblečený, uměl dobře jíst a dobře se chovat, prostě sen. Měl jenom jednu chybku: vlastně jsem ho nijak zvlášť nemilovala. On mě naštěstí taky ne, takže když na konci srpna dorazil do Prahy ze Švédska jeho kamarád, nijak mu nezlomilo srdce, když jsem je vystřídala. Švéd nebyl vůbec k zahození a u něj bych byla k lásce jenom krůček, ale po měsíci, když odjížděl, se mi přiznal, že doma má přítelkyni. Tak jsem holkám nahlásila na seznamu číslo dvě a snažila se studovat. Rychle jsem ale usoudila, že mě to vlastně nebaví, že bych už radši nastoupila do praktického života. A protože jsem byla vybavená němčinou a teď už i slušnou italštinou, troufla jsem si na kariéru au-pair. Švýcarsko! V rodině, do které jsem přišla, jsem se zamilovala. Byla to osmiměsíční láska. Tentokrát opravdová, od nenápadných pohledů přes letmá pohlazení po společné pozorování hvězd. Jeho mámě se to ale nelíbilo, a tak mě vypoklonkovala. Oplakala jsem to a rozhodla se naučit anglicky.

Čtěte také

Alkohol je někdy těžké ukočírovat

Čtěte také

Žila jsem s alkoholikem. Vše jsem mu odpustila, ale pak o rozvod požádal on

Londýn. Práci jsem našla v bohaté arabské rodině přistěhovalců ve třetí generaci. Omar byl jejich bratranec. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se za něj opravdu provdala, jak mi navrhoval, ale pak mi došlo, že by to byla nejspíš katastrofa. Pořád jsem byla jenom potrhlá mladá holka, sice už vybavená většími zkušenostmi než leckterá jiná, ale dost naivní. Pokaždé mi trvalo dost dlouho, než mi došlo něco úplně zřejmého. Tak mi po dvou letech docvaklo, že asi chci chvíli žít zase doma a našla jsem si práci v prodejně aut. Vlastně jim stačilo, že se budu hezky usmívat, a to mi šlo. Byli jsme zástupci francouzské značky, a když přijeli manažeři z centrály na kontrolu, jestli jsou všude správně umístěná loga a tak, dostali mě jako doprovod. Neděste se, doopravdy doprovod! Za to, jak se to vyvinulo, můj šéf nemohl, to byla čistě moje chuť zkusit si v seznamu národností číslo pět. Jmenoval se Paul, byl ženatý a šlo tam jen o sex. Můžu prohlásit, že Francouzi nejsou nijak zvláštní, tedy aspoň ten můj nebyl. Ty filmy a romány, které je představují jako výjimečné milence, rozhodně lhaly. „Koupil mi ale parfém a kabelku, takže ok,“ řekla jsem holkám, když jsme se sešly na večeři. Byly mým líčením asi příjemně pohoršené, rozhodně je to bavilo. Pak jsem se ale dozvěděla, že se o mně v jiné skupině známých povídalo, že jsem děvka. Nechápu proč? Měla jsem míň milenců než holky, které zůstaly sedět na zadku v Česku.

Čtěte také

Láska na jevišti

Čtěte také

Láska na prknech divadla: Vzepřeli jsme se Shakespearovi a byly z toho 4 děti

Pracovala jsem dál v autosalonu a po večerech se chodila bavit. Když tedy nemám nikoho nastálo, budu si aspoň užívat. A tak jsem se párkrát sešla s Jerrym, Američanem, co tady učil angličtinu. Ani on nebyl láska mého života, takže jsem mezitím strávila pár nocí i s muzikantem z Holandska, což bylo číslo sedm. To mi bylo sedmadvacet a dostala jsem báječný nápad odjet do Austrálie.

Osmička byl můj manžel, já se tam totiž vdala, ovšem vydrželo nám to čtyři měsíce, než si vzpomněl, že je na kluky. To mi vzalo dech a rozhodla jsem se vrátit domů a na výzkum se vykašlat. Jenže jsem to vzala přes Japonsko. Ne, Japonce jsem nepřidala. Ale zajela jsem se podívat do Kjóta, protože jsem četla, že je to nejkrásnější město Japonska. Chtěla jsem vidět císařský palác a Zlatý pavilon a zahrady. A právě v zahradě, když jsem se tam s batůžkem kochala japonskou jednoduchostí a nekoukala pod nohy, jsem doslova zakopla o muže, který tam seděl na lavičce s nataženýma nohama a spal. „Doprčic,“ hlesla jsem, jak jsem chytala rovnováhu. Ten chlapík se vzbudil tak rychle, že mě ještě stačil zachytit, abych nespadla. „Dobrý den,“ povídá mi česky a já jen koukala. Byl to turista jako já, taky se vracel domů z Austrálie a rozhodl se vzít to oklikou přes zemi, kam se chtěl vždycky podívat. Zbytek odpoledne jsme v těch zahradách strávili spolu a měli jsme si o čem povídat, nejdřív o tom, co jsme kde viděli, a pak i o tom, co jsme prožili. Druhý den už odlétal, zatímco já tam měla strávit ještě týden, ale dohodli jsme se, že se po mém návratu ozve. Ozval a šli jsme zase do zahrady, tentokrát už ale v Praze do botanické. Stýskalo se mi po něm už tehdy v Japonsku, když odletěl, a teď jsem byla celá rozechvělá, že ho zase vidím.

Čtěte také

Láska na jevišti

Čtěte také

Láska na prknech divadla: Vzepřeli jsme se Shakespearovi a byly z toho 4 děti

Znáte tu rozechvělost, strach, abyste neudělali něco špatně, co by toho druhého odradilo, že by se s vámi už nechtěl setkat. Zkrátka jsem se zamilovala. Pustila jsem z hlavy plány na deset zahraničních milenců do mojí třicítky, úplně by mi stačil už jen jediný a český. Poznaly to i kamarádky na tradiční večeři, když jsem jim měla vyprávět, co bylo v Austrálii a co je teď. „Jakože Čech? A není to nuda?“ smály se. Ale nebyla. Číslo devět jsem si vzala za manžela a od té doby jsem už chuť na podobné pokusy nikdy neměla.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili

Čtěte také

Smutná dívka s mobilem

Čtěte také

Dovolená s tátovým kolegou. Znásilnil mě. Nikdy jsem to rodičům neřekla

Čtěte také

Po smrti manžela jsem se už nevdala

Čtěte také

Když se mi zabil manžel, zamilovala jsem se znovu. Nemohla jsem to ale přiznat