Že by měla Adélka takový strach ze smrti někoho z příbuzných by mě ani nenapadlo. Téma smrt nebylo na pořadu dne, dokud o něm nezačala mluvit druhá babička, matka Adélčiny maminky. To jsem ovšem zjistila až z telefonátu se snachou. A ten by se možná na toto téma taky nekonal, nebýt Adélky: „Babi, bojím se, že umřeš. Vždyť už jsi stará!“

Snacha je z toho taky nešťastná

Překvapilo mě to. Nikdy jsme o stáří nemluvily, nebyl důvod. Nepřipadám si stará. Je mi sice sedmdesát, ale jezdím na koni a učím to i Adélku, taky chovám psy, s vnučkou jsme jezdily na kole a hodně jsme se u toho nasmály. Adélka tvrdila, že je se mnou „prča“ a že jsem „hustá“. A najednou jsem stará a málem ležím hrobníkovi na lopatě! Při poslední návštěvě mě Adélka pořád sledovala, zda se nepotácím, neblednu, možná bychom neměly jet na koně, co když spadnu a co si pak počne… Tak jsem se chopila mobilu a zavolala snaše. A dozvěděla se, že stáří a smrt kráčí ruku v ruce v monolozích druhé babičky, která s Adélkou a jejími rodiči bydlí v rodinném domku. Snacha je z toho taky nešťastná, ale neví, co si počít. „V poslední době máma mluví pořád jen o stáří a o smrti. Není nemocná, ale chová se tak, jako by měla co chvíli umřít! A tahá do toho Adélku.“

Může za to druhá babička

A tak jsem se dozvěděla, že druhá babička vykládá Adélce o tom, že všechny babičky všech dětí na celém širém světě jsou staré a co nevidět umřou. Že okamžik, kdy umřou, nelze předvídat, ale je třeba se na něj připravit a počítat se vším… Se snachou jsme se dohodly, že ke mně Adélku na víkend pošle a já si s ní o stáří a smrti promluvím. Bohužel se to nepovedlo. Zavedla jsem sice hovor na téma život, dospívání , stáří a smrt, ale asi jsem to uchopila špatně. „To neřeš,“ pravila Adélka a šla si prohlížet knížky. Byla zamlklá a stále mě pozorovala. Odmítla jít na koně, prý se necítí dobře. Ale byla to samozřejmě jen výmluva. Spíme spolu v manželské posteli, Adélka usíná první, ale tentokrát trvala na tom, že si musím lehnout k ní, a to hned. Celou dobu mě držela za ruku. „Abys neumřela,“ špitla, než usnula. Tak co s tím máme dělat?

Alena, Ústí nad Orlicí

NÁZOR PSYCHOLOGA

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

e-mail: psmolka@volny.cz

Vážená paní,

zájem dětí o zákonitosti žití a umírání je nám jaksi daný. Což ovšem neznamená, že bychom jej měli podporovat morbidními historkami a poukazováním na smrtelnost objektů dětské lásky – a je skoro lhostejné, zda jde o ochočeného křečka , nebo babičku. Na časovou omezenost nás od útlého věku upozorňují pohádky, „odchody“ lidí z našeho okolí, zprávy v médiích… Druhou babičku asi nepředěláte. Funguje jako zdatný generátor vizí zmaru. Ve vlastním zájmu i v zájmu vaší vnučky byste neměla své zvyklosti měnit. Zatím se totiž zdá, že Kassandřiným proroctvím podléháte i vy. To vy vidíte, jak se o vás vnučka bojí. Ptáte-li se, co máte dělat, pak máte hned dvě možná řešení – přijmout Adélčinu nabídku („to neřeš“) a společně si užívat života, nebo jí vyhovět a neprodleně skonat.

ZDROJ: časopis Květy

Související články