Není nic neobvyklého, že se muž „trhne“, jak říkal v nezapomenutelné scénce s Jiřinou Bohdalovou Vladimír Menšík. Zdenin manžel se „trhnul“, když jí bylo dvaačtyřicet, a samozřejmě si našel mladší. Jako by nestačilo, že muži ženu opustí, ještě musí zasadit ránu jejímu sebevědomí tím, že ji vymění za takovou, která má postavičku jako lusk a žádnou únavu kolem očí, protože ještě neporodila děti a nevěnovala jim probdělé noci. Přesně takhle to u nich ale bylo a já si o Jardovi nikdy předtím nemyslela, že je to takový darebák. Co se kvůli němu Zdena naplakala. Ale snažila se, aby jejich dvě děti na rozvod doplatily co nejmíň, už za to jsem ji hrozně obdivovala. Nikdy je proti němu nenaváděla, a i když ony samy nechtěly tátu skoro dva roky ani vidět, nebyla to ona, kdo by jim v tom bránil. A to je snad jediná věc, kterou musím uznat i Jardovi: nikdy netvrdil, že by to byla vina Zdeny, natož aby to hnal někam po soudech. No, byl nejspíš zamilovaný tak, že mu bylo všechno ostatní jedno.

Zdena se snažila žít dál, ale trvalo jí pět let, než se seznámila s někým, kdo jí prázdné místo v srdci nahradil. „Já nevím, jak to ty jiné holky dělají, že si hned začnou s někým jiným,“ říkala mi kolikrát, když jsem ji přemlouvala, ať si někoho najde. „Já bych si ráda našla, ale vždyť já ani nikoho nevidím, kdo by mě zajímal. A když už vidím, říkám si, jestli by to vůbec vydrželo a že by to bylo nezodpovědný kvůli dětem, někoho si najít a pak zas jim říkat, že už spolu nejsme.“ Ale přesto to nakonec prolomil chlapík, kterého potkala náhodou na břehu rybníka v Jindřichově Hradci. Byla tam s dětmi na prázdninách a že se půjdou podívat, jak se snáší tma na vodu. Tak tam seděli, oplácávali na sobě komáry a už už se chystali odejít dřív, než je sežerou, když se k nim přihnal roztomilý psík.

Taková chlupatá klobáska evidentně slepená z různých ras. Děti se s ním začaly mazlit, když dorazil jeho páníček a omlouval se, že ten rošťák mu pořád utíká. Začali si povídat a najednou jako by komáři přestali štípat (a oni možná opravdu přestali, jak se setmělo) a oni si měli pořád co říct. S přibývajícím časem začal páníček vypadat nervózně, a nakonec se osmělil a zeptal, jestli tady mají nějakého manžela. „Nemáme, už dlouho ho nikde nemáme,“ odpověděla Zdena a bylo to od ní statečné, protože se za rozvod pořád styděla, jako by to snad byla její chyba. Páníček se prý zaradoval tak, že se v té tmě rozzářil jako světluška, a poprosil Zdenku o telefon. Že už se sice zítra musí z dovolené vrátit, ale že jí určitě zavolá. A zavolal.

Byli oba z Prahy, tak nic nebránilo tomu, aby se setkali, kdykoli se jim chtělo. Zdena rozkvetla a já jí to hrozně přála. Ruda byl báječný, trošku zmatkař, však taky nejspíš proto byl pořád svobodný, ale strašně hodný člověk. „Mně ti přijde, že teprve teď je to ten pravý, že ten Jarda se ke mně snad ani nehodil, nakonec abych mu byla vděčná, že se na mě vykašlal,“ smála se Zdenka. Vdávat se už nechtěla, ale s Rudou se dohodli, že budou společně bydlet, i s tím jeho psem, co je vlastně dal dohromady, a tak na výročí jejich seznámení pokaždé dostával šunkovou klobásu.

Někdo má ale v osudu napsánu takovou spoustu komplikací, že se to nedá pochopit. Zdenino štěstí vydrželo jenom šest let. Ruda, i když to na něm nebylo vidět a nikdo o tom nevěděl, trpěl srdeční chorobou, která ho nečekaně dostala.

Zrovna řídil auto, když udeřil infarkt, a on už neměl šanci přežít po srážce se stromem, do kterého naboural. Můj bože, to bylo tehdy strašné, ani vzpomínat na to nemůžu, myslela jsem, že jí to utrhne srdce. Kdyby neměla ty dvě děti, bála bych se o ni, že si něco udělá. Pořád se ptala, proč zrovna on, když byl tak hodný, v životě nikomu neublížil... Ale otázky to byly bez odpovědi. Mezitím se osud otočil i s jejím bývalým manželem. Tehdy po rozvodu se znovu oženil a cítil se jak mistr světa, ale donekonečna mu to nevydrželo. Nejsem pomstychtivá, ale když jsem se pak od Zdeny dozvěděla, že je po rozvodu (ta to věděla od dětí), namouduši jsem mu to přála. Dostal ochutnat vlastní medicíny, protože stárnul mnohem rychleji než jeho mladá krasavice a přestal jí stačit. Našla si jiného a jemu zůstaly jenom oči pro pláč, protože byt, který spolu koupili, byl napsaný na ni. Musel prodat auto, a ještě na stará kolena si vzít hypotéku, aby si mohl koupit garsonku mimo Prahu, kam denně dojížděl. Těžko říct, kolikrát se sám sebe ptal, jak to mohlo takhle dopadnout, a možná i výčitky svědomí podkopaly jeho zdraví. Cítil se čím dál hůř a následovala zlá diagnóza, s definitivní prognózou. Musel to říct dětem a ty to řekly mámě. A víte, co Zdena udělala? Po všech těch letech Jardovi zavolala a nabídla mu, aby se k nim přestěhoval.

„Děláš si srandu?“ zírala jsem na ni, když mi to řekla, ale věděla jsem, že si ani trochu srandu nedělá. Přesně to odpovídalo tomu, jaká je. Matka Tereza v civilním balení. Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Zeptala jsem se jí jenom, jestli si to dobře rozmyslela. Prý ano. Že mu dávno odpustila a že nemůže být sám. „Vždyť se o sebe za chvíli sám ani nepostará, prý už brzo nebude smět chodit do práce,“ vysvětlovala. „Je to otec mých dětí, aspoň spolu stihnou být co nejvíc. A kromě toho, co se stalo tenkrát, jsme si vždycky rozuměli.“

Jarda asi zíral, když mu to nabídla. Jeho nová exmanželka takový zájem rozhodně neprojevila. Nejdřív odmítl, ale začalo mu být hůř a hůř, jak děti hlásily, tak se Zdena osobně sebrala a zajela k němu. Promluvili si a on její nabídku přijal. Zdena přeorganizovala byt a udělala mu místo v dětském pokoji. Když jsem je pak poprvé byla navštívit, usmíval se na mě pohublý člověk, zestárlý mnohem víc, než bych čekala. „Tak jsem tady zas,“ usmíval se trpce. A když Zdena odešla pro něco do kuchyně, dodal: „Neumíš si představit, jaký je to anděl. Myslím, že já pomašíruju rovnou do pekla za to, jak jsem jí ublížil. Prosím tě, až tady nebudu, buď s ní ty, a kdyby něco potřebovala, udělej to pro ni.“ Člověka napadne, že na to měl přijít dřív, ale takovéhle myšlenky jsou nanic, když už se nedá skutečnost změnit. Nakonec byl Jarda u Zdeny a dětí půl roku, než definitivně odešel. A ona pořád říká, že to byla samozřejmost.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články