Vztahy s bývalými partnerkami nedělají dobrotu

My dva, jeho bývalá žena a tchyně. takhle jsem si to nepředstavovala

Asi nebudu první, komu pije krev manželova bývalá žena. Ale neslyšela jsem, že by se někdo kvůli ní rozvedl, takže v tom možná první budu. A nastane to brzo, už nevěřím, že by mi něco pomohlo.

Pochopila bych všechno, kdyby se rozváděli kvůli mně. Kdybych jí nějakým způsobem zkazila život, nejspíš by měla důvod mě nenávidět a dělat mi ze života peklo. Jenže my jsme se poznali zrovna v den, kdy se rozvedli. Potkala jsem Marka ve své vinotéce, kam přišel zapíjet radost a smutek, přece jenom rozvod, i když ho chcete, není důvod k jásotu. Zrovna ten den jsem tam stála za pultem, střídala jsem se se dvěma číšnicemi. Bylo na něm vidět, že mu nejde o degustaci, kterou jsem ve vinotéce nabízela, ale že chce jen tak tiše sedět, přemýšlet a pomalu se opíjet. Proto jsem mu ani nenabízela jiný druh vína než Pinot Noir, se kterým začal, ale po třetí skleničce se zeptal sám: „Co byste mi doporučila vy?“ Usmála jsem se: „Pro smutnou duši? Co třeba vodu?“ Taky se usmál, opravdu smutně, a souhlasil: „Vy byste asi neměla čas si se mnou povídat?“ Zrovna v tu chvíli byl jediným hostem, navíc milým, tak proč ne.

Čtěte také

Milenka se prozradila na instagramu

Čtěte také

Důkaz online. Manželova milenka se fotila u nás doma a fotky dala na instagram

„Dneska jsem se rozvedl a jsem rád,“ zahájil hovor, aby bylo jasno. „Jenže stejně mám pocit, že jsem to prohrál.“ Dal si tu nabízenou vodu, ale pak ještě víno, seděl tam až do večera a já, když jsem měla volný moment, si vždycky přisedla k němu. Říkala jsem si, aby si ještě tak něco udělal, a kromě toho se mi líbil. Dopadlo to tak, že jsem skončila u něj doma. No a co, jsme oba dospělí. Jenže to, co vypadalo jako náhodná známost na utěšení bolesti, se rozvíjelo dál a dál. Začali jsme být na sobě závislí víc, než jsme si oba asi původně představovali. Věděla jsem, že není dobré se dávat s někým dohromady hned po rozchodu, ale co jsem měla dělat, když se to tak vyvrbilo? Měla jsem mu říct, že počkáme půl roku? A co kdyby si mezitím našel někoho jiného? Takže jsem chápala, že je ještě plný svého bývalého manželství a potřebuje se z toho vymluvit. Navíc se mi nezdálo, že by se snad někdy chtěl ke své ex vracet. „My jsme se k sobě vážně nehodili, ona umí člověku udělat ze života peklo. Ale byli jsme spolu dvanáct let, chápeš, máme dvě děti, tak nad ní nemůžu jen tak mávnout rukou,“ říkával, když mi vysvětloval, proč platí velkorysé výživné nejen na děti, ale přidává i dost peněz pro ni. Ne že by si to nemohl dovolit, ale v Česku to přece jenom není zvykem. Když jela paní ex s dětmi v létě na dovolenou, zaplatil to pro všechny tři, protože se tam přece o ně bude starat. „Vlastně je to od něj hrozně hezké,“ říkala jsem si, že aspoň vidím, jak je zodpovědný a jak se bude někdy starat i o mě, když spolu třeba zůstaneme. A tak to šlo dál a dál. Kdykoli paní ex něco potřebovala, stačilo jí písknout a já si netroufla ani hlesnout, i když mi to přišlo divné. Protože se ale Marek choval hezky a pozorně i ke mně, nebyl důvod si dělat starosti. Když mě požádal, abych si ho vzala, neměla jsem žádné pochybnosti.

Čtěte také

Maminky mají vždycky pravdu

Čtěte také

Jak řekla máma, tak jsem udělala. Měla jsem si ale sbalit tašky..

Naše svatba byla nádherná. Měli jsme na ní obě jeho děti, jen mě překvapilo, že blahopřání poslala i bývalá. „Oni se měli strašně rádi, Magdi,“ líčila mi tchyně, když jsem o tom v její přítomnosti pípla. „Ti dva se pro sebe narodili, tos měla vidět, jak jim to o svatbě slušelo,“ pokračovala neuvěřitelnou hláškou. Můj muž nad tím mávl rukou, a tak jsem se rozhodla, že si jejích řečí nebudu všímat. Sice mě to mrzelo, ale jestli mě nebude mít ráda, nějak se s tím smířím. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Když jsme jednou jeli k tchyni na návštěvu, potkali jsme tam bývalku! „Podívej, Marečku, kdo se tady zastavil,“ zářila tchyně a já měla tu čest se seznámit. Byla hezká a úlisná. Gratulovala mi ještě jednou k svatbě, Marka popleskala po rameni a prohlásila: „To jsem ráda, že vypadáš tak spokojeně, broučku.“ Broučku? Broučku?! Byla jsem jak u vidění. Manželka jsem tady já, a ne ta osoba! Pokud vím, žádost o rozvod podávala ona a teď se tady roztahuje, jako by jí všechno pořád patřilo. A co víc, moje tchyně, a dokonce i můj manžel se chovají, že tak je to v pořádku! Do konce návštěvy jsem byla v křeči a už cestou zpátky v autě jsem vypěnila. „Já nechápu, proč ječíš,“ odpověděl mi ale Marek, když jsem se mu pokusila vysvětlit, co mi vadí. „Přece pro všechny je přínosem, pokud se k sobě chovají slušně a hezky. To je to nejlepší, co se po rozvodu může stát, už kvůli dětem. Nenapadlo by mě, že se budeš chovat tak sobecky,“ hodil všechno na mě. Byla jsem jak opařená. Asi žiju v nějakém jiném světě než oni. „Marku, já jsem ráda, že se spolu nehádáte a tvoje děti jsou moc fajn, ale chci mít život, do kterého se mi nebude plést žádná jiná žena,“ snažila jsem se mu to vysvětlit. A on zas mně, že to nemyslí nijak zle, ale že ona je prostě součástí jeho minulosti, od které se nemůže a ani nechce odpoutat. Nechtěla jsem mezi námi dělat ještě větší rozbroje, a tak jsem mu to odsouhlasila.

Čtěte také

Rozvod dokáže zničit i muže

Čtěte také

Rozvod dokáže zlomit srdce i mužům. Všechny nejste stejné

A takhle tedy žijeme už tři roky. Do našeho světa nám v jednom kuse strká nos bývalá. Ta kráva, říkám jí mezi kamarádkami. Marek nechápe, co se mi nezdá, když jí přispěje na nové auto: „Ona v něm přece vozí děti, chápej.“ Nepřijde mu divné, když si řekne, aby jí zaplatil vymalování bytu. Já vím, že na to Marek má, tak to udělat může, ale každou takovou věcí, kterou pro ni udělá, vráží klín mezi nás dva. Vůbec přitom nechápe, že starat by se měl o mě, svou novou manželku. Došlo to tak daleko, že když mají děti narozeniny, scházíme se na oslavu u tchyně všichni. Ano, ona taky. Strašně se mi protiví tam chodit, jenže zase kdybych tam nešla, tak jí vyklidím pole. Snažila jsem se argumentovat Markovi tím, že jiné děti mají taky rozvedené rodiče a chápou, že holt je nebudou mít na oslavě oba najednou, ale všechno je marné. Milostivá paní si taky čím dál víc dovoluje, klidně Marka přede mnou obejme, ani se nesnaží to nějak omlouvat. A tchyně? Ta září jak sluníčko, já jsem tam jenom do počtu. Vlastně ne, vlastně přespočet. Když jsem se o tom s Markem snažila promluvit naposledy, byla z toho hádka, při které práskl dveřma. Nechápe prý, co mi pořád vadí. „Ona sice byla hádavá a někdy s ní nebyla rozumná řeč, ale sobecká, to teda nikdy,“ vmetl mi do obličeje a já plakala zoufalstvím. „Ona mi tě chce sebrat, copak to nevidíš?“ ptala jsem se ho, ale to je prý blbost, tvrdil a dva dny se mnou nemluvil.

Kamarádky mi radí, ať od něj odejdu, že to jiné nebude, a já už taky přestávám doufat. Je mi jasné, že tchyně říká všechno proti mně, kdo ví, čím si tak padly do oka. A já jsem asi jenom vyplnění nějaké přestávky, kterou si ti dva ve svém podivném vztahu dali.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Někdy vyjde až druhá svatba

Čtěte také

A pohádky byl konec. Svatba ale vyšla na druhý pokus

Tunisko

Tunisko: čisté pláže a tyrkysové moře aneb bezpečná exotika za humny

Přestože jsem příznivcem spíše akčnějších dovolených, odhodila jsem veškeré předsudky a do Afriky se vydala s přáteli. A jak se ukázalo, bylo to velmi moudré rozhodnutí. Pobyt v Tunisku totiž vůbec nemusí být nudnou záležitostí. Zkrátka platí: jaké si to uděláš, takové to máš.

Jsou místa, o kterých si říkám, že se na ně nikdy nepodívám, že nejsou nic pro mě. A najednou hle – nastupuju do letu směr Monastir. Letadlo přistává po zhruba dvou hodinách, což je pro představu méně než kdejaké cestování po českých dálnicích, a hned zkraje mě překvapuje zatažená obloha. „Včera tu sprchlo. Ale nebojte, ono se to vybere,“ uklidňuje nás Kateřina Dušková z Tuniského národního úřadu pro cestovní ruch, která je v zemi jako doma, a tak zjevně ví, jak to tam chodí. A opravdu. Po příjezdu na pětihvězdičkový hotel Royal Thalassa Monastir, vzdálený pouhých pár minut autobusem od letiště, se zamračená obloha protrhává a sluneční paprsky přidávají na síle. Ubytujeme se proto rychle na pokojích, z nichž některé mají nejen výhled na hotelový bazén a průzračné moře, ale dokonce se pyšní vlastní vířivkou na terase, a hned vyrážíme lodí na ostrov Kuriat nasát atmosféru a seznámit se s okolím.

Čtěte také

Turecko

Čtěte také

Turecko: Kebab a bazar s fejky? Ale kdeže! Ráj adrenalinu a panenská příroda

Zhruba devadesátiminutová plavba, já s oblibou říkám na jachtě, jelikož místy si člověk opravdu připadal jako bohatá hollywoodská panička, tím spíš, když vedle nás v jednu chvíli začali skotačit delfíni, utekla jako nic a my se ocitli na ostrůvku, který na první pohled nebyl ničím zajímavý. Jak se však dozvídáme, Kuriat je oázou klidu pro místní, kam turisté příliš nejezdí. Vstup zakázán tam však nemají. Pokud se tedy chcete podívat, jak Tunisané tráví volný čas, a poznat jejich kulturu, rozhodně tento zážitek stojí za to. V plážovém bistru si navíc můžete dopřát jídlo, o kterém se vám v hotelu ani nezdá. Čerstvá grilovaná ryba, krevety a meloun. Ehm, hodně melounu. Na ostrově navíc působí skupina mladých dobrovolníků, kteří se věnují záchraně mořských želv. A přestože některé principy záchrany mláďat nejsou pro Evropana úplně košer, palec nahoru dávám alespoň za snahu. Je totiž třeba si uvědomit, že v Africe je na mnoho věcí pohlíženo zcela jinou optikou.

Čtěte také

Rodina na horském výletě

Čtěte také

Poznejte Orlické hory! Přinášíme 3 tipy na dokonalé výlety

Adrenalinová plavba

Příjemné sezení a lehký vánek nás ukolébaly natolik, že jsme se na ostrově zdrželi více, než bylo zdrávo. Blížila se totiž bouřka. Už druhá během dvou dní. Začínám si myslet, že tvrzení, v němž se Tunisko pyšní více než třemi sty slunečnými dny v roce, je poměrně odvážné. Ve snaze bouři uniknout proto celá posádka na povel kapitána naskákala do lodi a uháněla zpátky na pevninu. Jenže netrvalo dlouho a mraky nabraly tolik odstínů šedi, že by i Christian Grey koukal. Silný vítr navíc s naší kocábkou házel ze strany na stranu. „Všichni do podpalubí,“ zavelel kapitán nervózně a my věděli, že začíná jít do tuhého. Útroby lodi nabízely vcelku pohodlné zázemí, kde nám žádné nebezpečí nehrozilo, tedy kromě mořské nemoci. Rozbouřené moře totiž s loďkou kymácelo tak moc, až jsme měli chvílemi pocit, že jsme na centrifuze. Kvůli silnému větru a velkým vlnám nakonec nebylo možné doplout na místo, odkud jsme před několika hodinami s nadšením a ve sladké nevědomosti, co nás ten den ještě čeká, vyráželi, a tak se kapitán rozhodl pro nouzové zakotvení v přístavu v Monastiru. Odtud nás pak už za tmy zmoklé, ale plné intenzivních zážitků, odvezl do hotelu autobus.

Čtěte také

Panská skála

Čtěte také

7 tipů na výlety po Lužických horách: Objevte krásu kraje Pyšné princezny!

Výlet za historií

Následující dopoledne nás čekala prohlídka města Monastir. Jednou z nejkrásnějších památek, kterou by člověk neměl minout, je rozhodně mauzoleum prvního tuniského prezidenta Habiba Bourguiby, kterého místní zbožňují a nad jehož hrobkou visí obří lustr z českého skla. Za pozornost a návštěvu ale stojí i pevnost Ribat, z jejíž věže je úchvatný rozhled nejen na okolní město, ale také na širé tyrkysové moře. To je za normálních okolností zcela klidné. Po návratu z města a zakoupení suvenýrů u prodejců, kteří byli z naší přítomnosti nadšeni a smlouvání cen, které je mimochodem bráno skoro jako národní sport, si doslova užívali, jsme se alespoň na jedno odpoledne vyvalili na pláž. K večeru jsme se pak přemístili do sousedního letoviska Sousse, kde jsme si prohlédli přístav a na večeři si dopřáli několikachodové menu plné lokálních specialit. Já navíc ukojila své nenasytné, po adrenalinu toužící vnitřní dítě pár jízdami na atrakcích v lunaparku Hannibal Park Port El Kantaoui.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Osamělost a vyhoření. Mileniálové jsou generací s nejhoršími depresemi

Romantika při východu slunce

Poslední den v ráji jsem si chtěla užít do sytosti, a tak přestože nejsem zrovna ranní ptáče, jsem si dobrovolně nařídila budík na pátou a vydala se zažít něco, co možná dlouho nezažiju – plavání v moři při východu slunce. Musím říct, že atmosféra, která ráno panovala, předčila všechna moje očekávání! Ticho, klid, nikde nikdo, rovná hladina, bezvětří a probouzející se červánková obloha. Jen málokdo by neocenil takovou krásu…

Čtěte také

Znečistění planety plasty

Čtěte také

Odlehčeme planetě! 6 tipů, jak nenásilně zredukovat každodenní spotřebu plastů

Bezpečná dovolená

I přes počáteční rozpaky si mě Tunisko získalo. Nejenže je to absolutně bezpečná země, především jsou tu milí a ochotní lidé, kteří vám v případě, že se rozhodnete opustit brány hotelového komplexu, poradí, co a jak. Pěkné počasí tu navíc drží až do podzimu. „Hlavní sezóna je v Tunisku od května do října. Momentálně Češi zřejmě nenajdou dovolenou, kde by si mohli užívat služby na takové úrovni za tak příjemnou cenu, a to ani v Evropě. Tunisko je u nás na čtvrtém místě v oblíbenosti,“ říká mluvčí cestovní agentury Invia Andrea Řezníčková. Jestliže tedy máte toulavé boty a rádi byste vyrazili za dobrodružstvím, Tunisko může být tou pravou destinací. Já tam rozhodně nebyla naposledy.

Zdroj: autorka zemi procestovala, vlasta.cz

Čtěte také

Žena v klimakteriu

Čtěte také

Strašák jménem menopauza. Poradíme, jak si udržet krásné vlasy, pleť i nehty