Posledních osm let bydlíte ve Španělsku, jak jste se tam ocitla?

Španělsko vyhrálo v souboji s Řeckem, Itálií, Francií a Švýcarskem. S manželem jsme tam oba cizinci. Byl to cíl a dohoda, aby žádný z nás neměl převahu své rodné země. Nešli jsme za prací, ani se tu nikdo z nás nenarodil. Bydlíme kousek od Barcelony, ale na samotě. Katalánsko má ideální teploty v létě i v zimě. Mají moře, jezera, za hodinu a půl jsme v horách i ve Francii, kterou máme moc rádi. Šest měsíců v roce je tam 26 až 31 stupňů. Stále tady fouká mořský vzduch, což dělá hodně. Vidím to na vlasech a pleti. Zahrada kvete celý rok, protože zimy jsou mírné, bez mlhy, sněhu a šedi. Slunce je samozřejmost. Jako matka to máte o dost lehčí. Děti jsou každý den venku a v přírodě.

Bydlíte kousek od moře, chodíte plavat často?

Ne, neplavu. Jen se koupu. Doma sice máme bazén a používám ho celoročně, ale jen se smočím. V zimě se otužuju. O půlnoci lezu do bazénu na pár minut. Má šest až osm stupňů.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Fabiánová: Muži v USA o sobě na rozdíl od českých nepochybují a váží si žen

Sportujete tedy nějak jinak?

Procházky, trampolína, zahrada a domácnost, to je nejlepší sport. Pokud neblbnu s klukama nebo nechodíme se psem, tak už odmítám házet energii z okna. Chci vidět výsledky. Takže když se hýbu, jedině při práci.
Byla jste specialistka na dálkové plavání, kolik kilometrů byste si troufla uplavat teď, bez tréninku?
Nedokážu to odhadnout. Asi bych se přecenila, protože takhle své tělo neznám. Ale cítím se v lepší kondici, než kdykoliv jindy. Asi i tím, že nenechávám tuny energie denně zbytečně v bazénu. Celý život jsem se zadýchávala do schodů a do kopce, protože jsem byla překyselená ze zátěže. V neustálé únavě. A tím, že umím zabrat, umím pracovat s únavou, umím bojovat, umím vydržet, když na věc přijde, tak bych asi stále vydržela víc než jiní. Kdyby bylo potřeba doplavat pro moje dítě na ostrov, tak vydržím klidně i čtyřicet kilometrů. Ale pokud bych měla jen zkoušet tělo, tak bych řekla pět až osm kilometrů a měla bych toho asi plné kecky.

Chtěla jste sama závodně plavat, nebo vás k tomu někdo postrčil?

Nechtěla. Nebyl to můj nápad. Pro dítě není přirozené, aby chtělo bolest a přemáhání, dřinu, medaile. Dítě si chce hrát, bavit se. Mít dětství, nikoliv plnit ideály trenérů, rodičů a komunistů. Ale když milujete rodiče, uvěříte a snažíte se vyhovět.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Takže jste jen poslouchala?

Zásadní pro mě byla doba, ve které jsem vyrůstala a začínala plavat. Byly to roky 1980 až 1989, a nedovedete si představit, jak špatně se tehdy s dětmi zacházelo. Bylo to necitlivé, kruté, urážející, až ponižující. Nezbyla vám žádná úcta k sobě samé. Žádný soucit. Vtloukali nám do hlavy destruktivní přístupy, které prostě nejsou lidské. Jako dítě se neumíte bránit. Ne všichni pochopitelně byli stejní a tak krutí, mluvím obecně. I o tom, co jsem viděla u slabších plavců. Ale to vás šokuje možná ještě víc. Děláte vše pro to, aby s vámi takhle nikdo nemluvil a nejednal.

Který sportovní úspěch pro vás byl nejcennější?

Ten, který jsem vzdala (v roce 2006 pokořila světový ženský i mužský český rekord při přeplavbě Lamanšského průlivu z Anglie do Francie a zpět a 10 km před cílem vzdala, pozn. red.). Pochopila jsem definitivně, že miluji více sebe než vítězství, která vám nic do života nedají. Akorát se zakopete ve falešném sebevědomí a skončíte stejně jako vyždímaná houba. Ať už si to přiznáte, nebo ne. Lituji, že jsem nedokázala dřív skončit a nezačala žít svůj život, podle sebe. Nepřemáhat se každý den a nestavět život na iluzi. Ale tak moc jsem chtěla vědět, kdo má pravdu, že jsem nepřestala usilovat o světový rekord, abych poznala úspěch na vlastní kůži a mohla posoudit, jestli všichni našeptávači měli pravdu, neměli…

Čtěte také

Čtěte také

Lucie Trmíková: Proč si přestala barvit vlasy a co ji baví na stárnutí

Tomu se těžko věří a moc úspěšných sportovců takhle otevřeně nemluví…

Ale to neznamená, že si to nemyslí. Víte, snažím se říct, že vrcholový sport je nemocí duše. Tu nemocnou duši většinou nemá ani tak to dítě, spíš okolí, ale nakonec se nakazí taky. Snažíte se přesvědčit druhé o vaší síle, místo toho, abyste sílu dokázala sobě tím, že si prosadíte svoje sny, potřeby a nebo slabosti. Sport je krásný a důležitý, ale vrcholový sport je něco nepřirozeného. Podmínka vítězů vždy byla a bude popření lidské podstaty. Dopadnete jak závodní auto, které denně jezdí za hranicí možností, riskuje a nepřemýšlí nad tím, jak pojede zítra. Přepíná motor, jak neustále jezdí ve vysokých otáčkách, a velmi rychle se celé opotřebuje.

Kolik hodin denně jste musela trénovat, abyste se dostala na špičku?

Na to není jednoduché odpovědět. Plavala jsem 28 let a každý rok byl jiný. Nejvíc osm hodin denně, měla jsem třeba třikrát denně trénink ve vodě a dvakrát na suchu.

I jako dítě na základní škole?

Dvoufázově a třífázově jsem začala trénovat už v sedmi letech. V šest ráno jsem skákala do vody, takže jsem musela vstávat v pět. Z bazénu jsem letěla do školy a pak zase hned na trénink a tak pořád dokola.

To jste byla jako stroj.

Slabé slovo, takový robot, který, aby to přežil, musel v sobě umlátit všechny pocity, bolesti. To je právě strašně nebezpečné pro dívky a ženy, protože se přestanete vnímat a cítit a obrníte se natolik, že ztratíte ženskost a přirozené pudy sebezáchovy. Vytvoříte si bariéru, abyste všechno, jak psychicky tak fyzicky vydržela.

Měla jste čas na kamarády, hraní venku, kino…

Ne. Pokud zrovna kamarádka nehekala vedle mě v bazénu. Neměla jsem čas na nic. A když máte čas, tak nemáte sílu. Chcete spát a spát. Neměla jsem žádné dětství, žádnou pubertu, nic. Byly tam nějaké lásky, ale zase samozřejmě z okruhu plavců. Prostě ten, který plave ve vedlejší dráze, aby to bylo praktický… Nejhorší je, že vám vůbec nedojde, že nemáte život a o něco přicházíte. Mně to došlo, až když jsem skončila s plaváním. Tím začala moje velká proměna a mateřství mi definitivně potvrdilo, že jdu správně. Že jsem se stala mámou, to byla odměna za nalezení mého ženství.

Kdy jste poprvé závodila v mezinárodní konkurenci?

Není to pro mě důležité, ale asi v patnácti letech jsem měla první stříbrnou medaili na mistrovství Evropy. Závody v zahraničí byly asi od jedenácti let. Plavecké otázky dvanáct let po skončení kariéry mě vlastně vůbec nebaví. Víte, je to pořád dokola. Nikomu to nic nedá. Stokrát omleté věci, které uslyšíte od každé plavkyně. Ptejte se mě na to, o čem píšu v knize jen já.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Že jste začala žít až po skončení sportovní kariéry? Vždyť jste byla ohromně úspěšná, slavná, získala jste spoustu mistrovství, prvenství, medaile, pokořila rekordy… To vás nenaplňovalo?

Ne. To mě mučilo. Nevěděla jsem, jak z toho ven. Chtěla jsem skončit, ale byla jsem v situa ci, pokud to udělám, zklamala jsem. A s tím jsem se neuměla vyrovnat. Nechtěla jsem zklamat…

Nemohla jste se nikomu svěřit? S nikým se poradit?

To nešlo, protože jsme k tomu nebyli vedeni. Za komunistů nebylo zvykem se bavit s dětmi a něco rozebírat. A já jsem taky nebyla doma. Od deseti let jsem žila po internátech. A když jsem přijela na neděli domů, měli jsme tréninky i v sobotu, tak jsem celý den prospala. Spala jsem třeba patnáct hodin. Jak jsem hodně rostla, tak jsem potřebovala spát, ale v průběhu týdne na to nebyl čas. A dítěti nedojde, že je to špatně. Neumí to vyhodnotit. Navíc, opravdu si myslíte, že by mě někdo pochopil a pomohl mi?

Co byste dnes řekla patnáctileté Yvettě?

Děvče, vykašli se na to! Nestojí to za to! Běž, žij, užívej si dospívání, važ si svého zdraví i mládí! Žij obyčejný život plný maličkostí. Nikdy ten čas už nevrátíš. A mateřství neber jako samozřejmost. Ženství si hýčkej. A pokud tě někdo bude opravdu milovat, bude tě milovat i bez medailí. A takového muže je třeba hledat, ten zbytek stejně nestojí za nic!

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Jak jste se dokázala z toho kolotoče vymanit?

Důležité bylo si přiznat, že takhle žít nechci. Přemýšlela jsem o tom už nějakou dobu, ale nedalo se skončit ze dne na den, musela jsem dodržet smlouvy a určité postupy. Sezonou 2008 jsem vše ukončila. A cítila jsem se jako vězeň, kterého propustí po 28 letech, on přijde do úplně jiné doby a vůbec neví, jak má žít. Najednou jsem vůbec nemusela spěchat. Předtím jsem spěchala pořád, celých 28 let. Pořád jsem utíkala na vlaky, na letadla, na tréninky. Jen jsem poslouchala: „Za minutu začínáme, skočte do vody, kdo neskočí, za každou sekundu klik. Rychle oběd. Máte na to pět minut…“ Nenechali nás ani najíst.

To musel být šok.

Byla jsem úplně ztracená, neuměla jsem s tím zacházet. Rozjímala jsem, okukovala… Učila jsem se užívat, přijímat od života, mít se ráda. Dopřávat si, co chci, ale přitom jsem vůbec nevěděla, co to je, protože moje pocity byly úplně udupané tím systémem. Tak jsem si říkala, co bych vlastně chtěla, kdybych mohla…

Jak dlouho to asi trvalo?

Těžko říct. Bylo to několik etap. Potřebovala jsem se vrátit do dětství, prožít si ho znovu, abych mohla dospět.

Jak jste se ve třiatřiceti letech vracela do dětství?

Převážně v myšlenkách. Myslím, že se mi hodně vrátilo tím, že jsem si našla partnera, kterého mám stále, a on byl vůči mně tak nezištný a otevřený, že mě zachránil. Ale měla jsem šanci jen tím, že jsem si uvědomila svou ženskost, přestala soutěžit s muži a nebála se ukázat slabiny. Aby se ten pravý ke mně nebál přiblížit. Hodně mi pomáhaly moje děti. To byla druhá šance.

A kde se přiblížil?

Seznámili jsme se pracovně a byla to láska na první pohled, která stále trvá. Jeho rodiče jsou Češi, ale jako dítě vyrůstal ve Švýcarsku. Což je ideální kombinace, má české kořeny, ale kosmopolitní nadhled, gentlemanství a čestnost.

Čtěte také

Čtěte také

Sochařka Veronika Psotková: Jak nepřestat tvořit, i když máte dvě malé děti?

Pro děti asi sportovní kariéru neplánujete, nechcete, aby se sportem živily?

Co myslíte? Neplánuji jim vůbec nic a nechci vůbec nic. Jako milující matka si přeji jen jejich zdraví a štěstí. Cokoliv si vyberou, bude jejich cesta. A to nejsou jen naučená slova, abych vypadala dobře, já to tak opravdu myslím. A pochopila jsem důležitost těchto slov. Nepodstrkuji jim tenisovou raketu ani cokoliv jiného. Učím své děti vnímat život srdcem, nikoliv rozumem.

A co je baví?

Všechno. Kytara, lego, auta, voda, lodě, kola, letadla, trampolína, vaření, skládání, zvířata, projektování domů v počítači, lepení modelů, cestování, muzea, dinosauři, s námi si povídat, … a mnoho dalšího. Co vidím, tak mají šikovné ruce po tatínkovi. Jen mlčky přihlížím a mám radost, kolik talentů v každém dítěti dřímá. Stačí neupozorňovat, aby se ten nejvhodnější projevil a obhájil sám. Talent totiž nestačí, musíte mít i správné načasování a mnoho dalšího. Já si s nimi vlastně denně užívám dětské hry a to, co jsem zameškala. Jsem s nimi šťastná.

Co baví vás kromě rodiny?

Svoboda, život, příroda, ticho, zvířata, volnost, psaní, piano, klasická hudba, moudrost, podstata bytí, soucit, pokora, meditace, sebevzdělávání. Ranní káva na zahradě v klidu a tichu. Ptáci, motýli, slunce, kočky a pes, procházky v přírodě, pocit, že nikam nemusím a že mám všechen čas světa.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Času jsme letos dostali všichni docela slušnou dávku…

Pro nás to změna nebyla. Karanténu máme vlastně osm let, co žijeme ve Španělsku. Byla to naše volba a životní styl. Terapie. Španělsko mělo nejpřísnější opatření z celého světa. Děti drželi 55 dní v domácím vězení. Což neplatilo pro nás. Když nevidím smysl pravidel, tak je nedodržuji. Bydlíme u lesa, takže jsme tam byli denně. Jezdili k moři na tajná místa a hráli jsme si jako vždy. Riskovali jsme pokutu až deset tisíc eur, ale bylo nám to jedno. Svobodu běžného pohybu si brát nenechám. Cestování mi nechybí, tady máme vše, co potřebujeme. Pracovně to šlo pořád. Žijeme celý rok na zahradě. S okolím se moc nedružíme. Maximálně zamávám sousedce nebo prohodím pár slov se sousedem. Jdeme nakoupit a vyřídit běžné provozní věci. Nebo se projít do nedalekého přímořského městečka a děti si vezmou koloběžky nebo kola. Máme rádi svůj svět a náš život. Děti do škol nechodí, já pracuji z domu, když musím. Manžel cestoval pořád, jen musel autem, ale jako lékař mohl. Vlastně jsme si to užívali. Ten klid na nebi a silnici byl opojný. Svět se zastavil. Taková hojivá, klidná energie.

Zníte i vypadáte velmi spokojeně…

Něco takového jsem si přála celý život. Nějakou událost, která by zastavila školy, plavání… vše. Aby člověk byl volný a nemusel plnit očekávání, pokyny, sny druhých. Být otrokem vlastních ambicí. Dobít baterie. Vypnout. Něco, co by odhalilo masku dnešního povrchního života. Jak chatrný systém a základ dnešního života je. Dva měsíce a hotovo… Bylo to požehnání. Lidé začali přemýšlet jinak. Potřebovali to. Jsou mnohem více otevření a pochopili, že budovali svůj život na něčem tak labilním. Lidé vše brali jako samozřejmost. Ve světě vládla marnivost a lhostejnost. Naopak nám chyběla pokora. Byla to studená sprcha, ale zdravá, i když nepříjemná v prvním momentu.

Jaké tady máte plány? Na co se nejvíc těšíte a cítíte, že jedete domů, nebo už je pro vás doma ve Španělsku?

Do Česka jezdím zatím jen pracovně. Máme rádi Staré Město v Praze i Moravu, ale děti jsou pořád malé, aby ocenily památky. Od jejich narození nebyl jediný den, aby nebyly se mnou. Užívám si to. Nemám čas chodit po návštěvách. Děti chtějí zážitky, a ne sedět u kávy. Kamarádi jezdí za mnou. Bydlí u nás a vše se točí kolem návštěvy. Když přijedu, tak si urvou jedno odpoledne, na které stejně nemám prostor. A nemohu se setkat se všemi. Doma jste tam, kde se vám narodily děti. První dítě se narodilo ve Švýcarsku, druhé doma v obyváku. Ve Švýcarsku cítím druhý domov po Španělsku. Děti zatím nemají vztah k Česku, ale to myslím přijde, až vyrostou. Dodržujeme české tradice, mluvíme česky. Chci, aby poznali zemi, kde jsem se narodila, ale nemá cenu to uspěchat.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Proč jste začala znovu psát?

Chtěla jsem jen pár řádků na web k první knize Rebelka. Nakonec z toho byla druhá. Nešlo to zastavit. Psala jsem a psala…. Čtrnáct let jsem v sobě nosila poznání, které jsem až nyní sepsala a vydala. Psala jsem to původně pro syny. Aby věděli, kdyby jednou chtěli. Chtěla jsem jim předat své zkušenosti, ale nechci jim své názory vnucovat. Byla to i úleva. Nic mi nebylo, ale pak mi bylo ještě líp. Těžko se to popisuje, ale každému bych doporučila, aby si udělal čas a napsal o svém životě. Myslím, že se bude divit, na co přijde. Pochopila jsem vše jako celek. Dala jsem pocity do slov a to působí velmi terapeuticky. Mým cílem je teď pomoci jiným dětem, ženám, rodičům, aby zachránili své děti, zdraví, partnerství a své osobní příběhy.

YVETTA TULIP HLAVÁČOVÁ

• Narodila se v roce 1975 v Blansku. Se závodním plaváním začala v roce 1980. Vystudovala sportovní školu.

• Je držitelkou mnoha plaveckých ocenění a rekordů. Například světového rekordu při přeplavbě kanálu La Manche v roce 2006. Dvojnásobná medailistka z ME. Dvojnásobná medailistka z MS. Plavkyně roku ČR 1995. První česká plavkyně v historii, která zaplavala 200 m volný způsob pod dvě minuty. Pětinásobná mistryně Jižní Ameriky, mistryně Velké Británie, mistryně Chorvatska, mistryně Egypta. Dosáhla 82 titulů mistryně ČR v bazénovém plavání a 20 titulů mistryně ČR v dálkovém plavání. Překonala 60 českých rekordů.

• Od roku 2012 žije ve Španělsku.

• Je vdaná a má dva syny.