„Z toho, k čemu se vám chci přiznat, nemám vůbec žádnou radost. Je mi jasné, že většina z vás si o mně pomyslí, že jsem pěkná mrcha. Bude to ale nespravedlivé, protože jsem z celé situace sama nešťastná,“ začíná Helena (40).

Se Zdenou se Helena zná patnáct let od té doby, co spolu pracovaly jako sekretářky v advokátní firmě. Byla to skvělá holka, nezkazila žádnou legraci a strávily tam spolu dva krásné roky. Ohromně si užívaly svobodu, cestovaly a chodily tančit. Zdena si pak našla svého prvního manžela, ale vydržela s ním jen čtyři roky.

„Já měla taky tři dlouhé vztahy, ale teď už jsem dva roky sama. Můj poslední přítel se nakonec ukázal jako parádní sobec, nechápu, že jsem s ním vydržela tři roky. Zdeňka se mezitím vdala za Martina, mají už čtyřletou holčičku.

Byla jsem jim na svatbě za svědka a tehdy mě vůbec nenapadlo brát ho jako muže, o kterého bych se mohla zajímat. Zaprvé jsem byla zadaná a zadruhé manžel kamarádky je přece vždycky tabu.“

Brala bych ho hned

Jenomže časy se změnily. „Nejdřív mě začalo štvát, jak na něj Zdena pořád pěje ódy. To bylo v době, kdy jsem si začala uvědomovat, že můj vlastní vztah nesměřuje ke svatbě, ale spíš k nevyhnutelnému rozchodu,“ připouští Helena.

„Moje vzplanutí k Martinovi je určitě taky následkem toho, že mě Zdena jako opuštěnou kamarádku často zvala k nim domů nebo na víkendy na chalupu. Tam jsem si najednou začala uvědomovat, jak mi Martin imponuje, jak odlišný je od všech mužů, se kterými jsem kdy chodila. Především se chová dospěle a vyzrále, což jsem ještě nikdy s žádným chlapem nezažila.“

Nejdřív si ani sama neuvědomovala, co se to s ní děje. Byla schopná normálně říct: „Ty bláho, takovýho chlapa, jako máš ty, bych brala taky!“ A Zdenu nikdy nenapadlo, že by v takovém vyjádření mohlo být víc než upřímná radost kamarádky ze štěstí té druhé.

„Zajímalo by mě, jestli má nějaké podezření dneska, bojím se, že to na mně musela poznat. Ačkoli možná ne, dávala jsem si vždycky velký pozor, abych si ho prohlížela jenom tajně a nebyla s ním nikdy dlouho o samotě.“

Helena si předsevzala, že v tomto směru nebude nic podnikat, ale bojí se, že by i tak mohla reagovat nějakým instinktivním ženským způsobem a začít ho alespoň pohledem svádět.

„Snažím se nechodit k nim tak často jako dřív, i když vím, že je to Zdeně divné. Pokud jde o Martina, nikdy mi nedal najevo, že mě bere jinak než jenom jako kamarádku své ženy. Na jednu stranu jsem ráda, že tomu tak je, protože si všichni ušetříme spoustu trápení. Ale na druhou… Brala bych ho hned!“

Láska za cenu zrady?

Ne že by se takové věci nestávaly. Ale nebudeme si nalhávat, že se přitom nikomu neubližuje. Helena si zjevně uvědomuje, že situace není dobrá. Je možná jenom otázkou času, kdy udělá něco, čeho bude litovat. Hrozí jí, že svoje případné štěstí postaví na neštěstí kamarádky. A správná otázka zní: Pokud by se kamarádčin manžel nechal svést, opravdu je to ten „správňák“, o kterého tolik stála? Nejlepší by bylo kontakty přerušit ještě víc a zalovit mezitím v jiných mužských vodách. Jakmile si Helena najde přítele, přestane ji kamarádčin muž tak akutně zajímat.