Naše rodina, tedy tím myslím tu, do které jsem se narodila, nikoliv tu, kterou jsem s mužem vytvořila, auto vlastnila jen velmi krátce. Škodovku si naši (respektive táta) pořídili, když jsem byla velmi malá. Po pár letech táta vůz prodal. Pravil, že po silnicích se pohybují různí lidé a on nemá nervy vzít si na svědomí, až to do nás nějaký úplně cizí majitel vůdčího listu napálí.

Na dovolenou jsme jezdili vlakem, na nákup chodili s taškou na kolečkách. Auto nám vyjma těch cest na dovolenou nechybělo.

Se vstupem mého muže do mého života do něj vstoupily také automobily. A já začala měknout. Na silnici se pohybují tak rychle, jak bych sama nikdy nedokázala, ale je to super. Auto se dost hodí na randíčka, na výlety do míst, kam byste se jinak nepodívali, taky se v něm dá hodně nahlas poslouchat muzika, a některá auta mají duši.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Zápisky div(n)ých žen: O vánoční touze po dokonalém lesku a umotané vánočce

Když za mnou tehdy ještě jako můj kluk přijel v červené „kachně“, byla jsem v sedmém nebi. Můj muž totiž vyrostl v rodině, kde se s auty žilo v symbióze. Chtěla jsem ten pocit z řízení a rychlosti zažít jako řidička taky.

Což o to, řidičák jsem si udělala snadno. Dokonce napoprvé. Nikdy jsem ale nepřestala být před jízdou nepříjemně nervózní. Řízení mi nepřinášelo pražádnou radost. Kolem čtyřicítky jsem se rozhodla, že svou nechuť zlomím. Že se zase rozjezdím. Že tím udělám další krok ke svobodě a dospělosti. No... fakt jsem se snažila.

Výsledek? Nedopadlo to. Já prostě neřídím, už se za to ale ani nešikanuju. Různé holky to zkrátka s auty mají různě. Některé se na rozdíl ode mě za volantem našly.

V nové Vlastě (číslo 50), která je nyní na stáncích, si můžete přečíst rozhovor se zpěvačkou Lenkou Novou nebo téma o vytváření rodiiného rodokmenu.

Vlasta, číslo 50 Vlasta, číslo 50 Zdroj: Redakce Vlasta