S těmi návraty jí teď jako matka dospívajících dcer dávám za pravdu. Jakkoliv vím, že je Praha bezpečné místo, stejně mi nedělá dobře, když vím, že jdou domů samy. Přitom když se vracím v noci sama já, nebojím se ani trochu.
Upřímně, jednou jsem se trošičku zabála. To když jsem se nějak zapomněla před pár lety na jakési oslavě, a když jsem zjistila, že půlnoc už dávno odbila, vyrazila jsem domů pěšky, protože to bylo z onoho místa prostě ideální.
Bojíš se? To uteče
Nejrychlejší cesta ovšem znamenala projít podchodem pod kolejemi a pak stoupat nezastavěnou částí Nuslí až k našemu domu. Tak rychle jsem ještě nikdy kopec nevyběhla. Já ale přesto měla dojem, že to trvalo věčnost, než jsem konečně uviděla činžovní domy v sousedství.
Někdy se zkrátka i dospělému čas vleče. Například se mě nedávno ptaly dcery, jak dlouho trval porod, jak moc bolí, jako co to bolí. Ochotně jsem jim to líčila, neboť přivést je na svět byla docela hračka, nicméně mě při tom vzpomínání zarazilo, že si ve všech třech případech pamatuji poslední kontrakci, při které přišly na svět.
Trvalo to nanejvýš třicet vteřin, ale takhle dlouhých třicet vteřin jsem jindy nezažila...
Proč patří tyhle mé vzpomínky k těm, při kterých čas neutíká, se dozvíte ve velkém tématu ve Vlastě, která je nyní na stáncích. Tak dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem poprosila Báru Šťastnou, jestli by se tématu rychlosti ubíhání života neujala.
Já díky jejímu textu pochopila, proč můj říjen trval maximálně 48 hodin...
Autorka je šéfredaktorka časopisu Vlasta
Jaká další témata si ve Vlastě (číslo 46) můžete přečíst?
Časopis Vlasta, číslo 46
