Jeden milion dolarů. Přesně tolik odkázal pan Božský své bývalé přítelkyni Nataše, a Carrie, jeho manželka, to zjistila až při čtení závěti. Další miliony pak lítaly ve prospěch nejrůznějších charitativních organizací, u čehož tahle přespadesátiletá blondýna ani neklapla podpatkem, ale u Natašina jména jí její lodičky Jimmy Choo málem spadly z nohou.

Vůbec to není takový utopismus a nadnesený americký styl, jak by se mohlo zdát. Sex ve městě vždy ukazoval trendy, o kterých se za pár let u nás bude mluvit. A teď mám pocit, že tvůrci A jak to bylo dál…, což je pokračování příběhů legendární čtyřky, respektive dnes trojky kamarádek, zaútočili na něco, o čem už Češky (Wow, jsme pokrokové!) mluví. O závěti, o dědictví, o majetku. Byť je s tím spojené ono smutné téma smrti.

Milion sem, milion tam

Alespoň v mém okruhu blízkých to téma rezonuje celkem silně. Jednatřicetiletá Žaneta už závěť má. O deset let starší Natálie spekuluje, jak to udělat, když část rodiny pobývá v zahraničí a má dvojí občanství, takže dědictví svazují různá pravidla. Jarmila už dávno u právníka potvrzovala, co dcerka zdědí a nezdědí.

Překvapivě i ona totiž myslela na bývalého partnera. Exmanžel jí pomohl v začátcích podnikání, díky jeho příspěvkům a důvěře postupně vybudovala impérium a i přes majetkové vyrovnání při rozvodu asi před patnácti lety (kdy byl stav firemního i osobního účtu podstatně nižší) mu chce ne nezajímavým obnosem zpříjemnit stáří, aby se mu odvděčila. On nic netuší, vcelku chudý muž se ovšem možná kvůli věkovému rozdílu důchodového přilepšení nedočká. Jarmila je připravená závěť po jeho smrti okamžitě poupravit – dceři, kterou si přivedl z prvního manželství, nehodlá nechat ani padesátikorunu.

A kdybych malinko odbočila – tak Hana si nadělila k padesátinám hrobku na Olšanech a nejedni známí z našeho malého města si na – velmi stylovém, což je nutné zdůraznit – hřbitově už dopředu zaplatili místo. Dobře, chápu, míst je málo… Ovšem náhrobek s jejich jménem, když pod ním žádné ostatky nejsou (a kéž by dlouho nebyly) mi už přijde za hranou. Jenže tohle téma bude kontroverzní vždy… Ale zpátky k tomu, co se stane s vaším majetkem, až pod tím náhrobkem opravdu – ehm, budete.

Závěť má přednost

„Závěť je jedním ze zákonem upravených pořízení pro případ smrti. Závěť je odvolatelný jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Nejjistějším způsobem pořízení závěti je její sepsání notářským zápisem.“ Tak hovoří zápis na webu Notářské komory, trochu kostrbatý, ale všeříkající.

Protože má závěť přednost před zákonem, pokud je platná, je klíčová při rozdělování majetku. Utrácet za ni nemusíte tisíce u notáře, dá se sepsat doma vlastní rukou nebo na počítači a opatřit podpisy svědků. A vyplatí se ji mít – raději dřív než později. Rozhodnutí, zda budete dělit spravedlivě, nebo jak se vám zlíbí, je na vás.

„Dědictví je doslova průsečíkem různých emocí. Jednak je spojeno se ztrátou blízké osoby a za druhé jde o majetek, který vyvolává většinou další emoce, například zodpovědnost k majetku předků. Ale pokud do hry vstoupí pocit křivdy, nemáme si ho s kým vyříkat. Ten bývá vyvolán pocitem nespravedlnosti, že jsme nedostali tolik, co sourozenci. A pokud je vztah dětí s rodiči nějak narušen, dědictví to může jen podtrhnout,“ konstatuje pražský psycholog Tomáš Morávek.

Kocour v botách to vyhrál?

Pamatujete určitě na pohádku, kdy nejstarší dostal mlýn, mladší pole a ten nejmladší jen kocoura… Když si pořídíte závěť, můžete předejít majetkovým sporům mezi dědici, ale taky tím spory můžete vyvolat. Jeden případ znám: Karel zdědil sad, Petr vinici a Martin chalupu. Každému se jeho podíl zdál málo, a tak se pohádali i o šeříková mýdla v šatníku svých zesnulých prarodičů z moravské vísky.

Rodiče ale měli pádný důvod, proč to tak udělali. Martin bydlel nejblíž a na domě se opravdu nadřel. Věděli, že Petr vinici nejsnáz prodá, dokonce to předdomluvili se sousedem, ze Slovenska by ji jen těžko jezdil obhospodařovat, a Karel by si bez sadu, kde stromy nejen roky prořezával a obíral, jen těžko vypálil svoji oblíbenou slivovičku.

Logické důvody to jsou, jen byly možná málo opakované a zdůrazňované. Dodnes se chlapi nesblížili. A to už je to deset let.

Dědictví opravdu dovede rozhádat rodiny na řadu let, mnohdy až do smrti. „Letitý rozkol uvnitř rodiny o majetku zvládnout lze, ale vyžaduje to schopnost naslouchat a odpouštět. Tedy určitou velkorysost. Ve své praxi se ale bohužel setkávám s případy, kdy i po dlouhých letech spolu členové rodiny nemluví a jejich děti ani nevědí, že mají nějaké příbuzné. V takovém případě doporučuji využít služeb mediátora, ale musí chtít všechny strany udělat nějaký ústupek,“ radí odborník na duši Morávek.

Mediátor nebo psycholog vám pomohou otupit hrany nebo nastavit nová pravidla mezi blízkými. „Dědicové jsou v naprosté většině případů dospělé osoby a měly by se mezi sebou umět dohodnout nebo třeba i zabojovat o svoje práva, pokud mají tuto potřebu. Zůstavitel by to neměl řešit místo nich – až na výjimky, samozřejmě,“ vysvětluje psycholožka Jitka Vaverková z Family poradny v Olomouci.

Peníze místo omluvy

O vztazích je to pořád. Naše seriálová hrdinka Carrie si vyhledala Natašu, aby si to s ní vyřídila. Proč jí ty peníze Božský odkázal? A Nataša nic netušila. Žádný mimomanželský poměr, snad to byla omluva za spáchané příkoří. Božský John jako finančník místo slovy oplýval spíš penězi.

Ani taková situace nemusí být jen z pera scenáristy, ale ze života. Víte, co má partner ve své závěti? Změnil ji, když se rozvedl a vzal si vás? Nebylo by to nic výjimečného, kdyby do jeho života vstoupila nová důležitá osoba a dotyčný by na ni pozapomněl. Nebo nemoc zasáhla rychleji, než doktoři předpokládali… Důvodů může být mnoho a emocí, které to vyvolá, snad ještě víc. Závěť se dá navíc kdykoliv změnit – platná je pak ta nejnovější.

Dědictví může být jednoduché i nesmírně komplikované,“ říká Jitka Vaverková s tím, že zjednodušené má tři úrovně: V té první není téměř co dědit – a ani řešit. Ve druhé jde o běžný majetek nevyžadující správu – nemovitost, peníze, obrazy a podobně. „Až na výjimky by zůstavitel měl přistupovat k dědicům stejně, jinak mezi ně zaseje neshody a křivdy. Tou výjimkou může být například to, že jeden dědic má exekuce, které by dopadly na nemovitý majetek ve spoluvlastnictví založeném dědictvím. A za třetí – předmětem dědictví je rozsáhlý majetek, například firma se zaměstnanci, rodinný podnik, továrna. Zde by měl zůstavitel v předstihu za svého života přemýšlet a nastavit dědictví tak, aby tento majetek nebyl znehodnocen, nešel do likvidace, ale přinášel dědicům dlouhodobě benefity a příjmy, každému třeba i jiným způsobem. Jsem tedy názoru, že zůstavitel (ten, po kom se dědí) by neměl do dědictví promítat osobní preference, a deformovat tak vztahy mezi dědici. Pokud jsou tyto vztahy dobré, neměly by se dědictvím pokazit. A pokud byly špatné před dědictvím, žádná diferenciace dědiců to nenapraví.“

Já tě vydědím!

Důvodem k sepsání závěti není jen vaše chuť mít to ve své moci, podělit i ty, na něž zákon nemyslí, rozdělit majetek jinak, než jak určí neznámý notář v dědickém řízení, ale třeba i to, že vám nevyhovují dědické skupiny, jak je stanovuje zákon.

To je případ jedné mojí známé, která má dědice až v šesté dědické skupině, se kterými se nevídá ani jednou do roka, spíše v rámci pětiletky na pohřbu někoho z rodné vesnice, a tak by raději odkázala majetek dětem svého partnera, s nimiž slaví všechny svátky, křtiny, svatby… A co vy, sepsali jste poslední vůli, nebo necháváte na státu, jak rozhodne? Závěť má před zákonným dědictvím přednost, ale opomenout v ní zůstavitel (tj. osoba, po které se majetek dědí) nemůže neopominutelné dědice, pokud se dědictví nezřekli nebo nebyli vyděděni. Takové vydědění může být součástí závěti.

Zjednodušeně řečeno jsou jen čtyři možnosti, kdy například na děti můžete „zapomenout“ – děti neprojevující dostatečný zájem, vedoucí trvale nezřízený život, neposkytující pomoc v nemoci a ve stáří, nebo odsouzené za úmyslný trestný čin na minimálně jeden rok. Nestačí jen že rodičům volají méně často, než by si přáli, nebo si Fanda vzal Kamilu, kterou nemají rádi. S tím by u notáře nepochodili… Rozhodnout se ovšem mohou, že místo jednoho velkého nic Fanda dostane „jen“ ojetou Kiu a Toníček, který „nám vždycky vyřídí každý vyšetření v nemocnici a má tak pěkné dětičky“ si zaslouží všechno ostatní. To už je svobodná poslední vůle, která má v zákoně oporu.

„Na rozdělení majetku se můžeme podívat právním a finančním pohledem. Z toho psychologického bývá asi rozumné soustředit se na maximální míru spravedlnosti, abychom v pozůstalých nevyvolali nechtěné otázky a emoce křivdy,“ vysvětluje psycholog Morávek s tím, že spravedlivé rozdělení majetku, a to čistě matematicky, všem stejný podíl, může změnit situace, pokud se některé z dětí dopustí opakovaně např. krádeže uvnitř rodiny nebo násilí. „Tam bych poměrné dědictví samozřejmě zvážil.“

Psycholožka Vaverková zmiňuje ještě jeden jev: „Četla jsem, že v jedné staré kultuře se dědictví mezi dvěma potomky řešilo tak, že jeden rozdělil dědictví na dvě poloviny a ten druhý si mohl vybrat, kterou polovinu chce. To mi připadá jako férová metoda.“ S úsměvem pak dodává, že už ale neví, jak to bylo v případě tří a více dědiců.

Sepsat to spolu

Mimochodem, když jsme u té právní teorie a dokumentů a možností rozdělení, existuje i dědická smlouva – tu sepisuje zůstavitel se svými blízkými (a má přednost před závětí).

Závěť totiž může zůstat tajná, a vy jako dědicové o ní vůbec nemusíte vědět, ani o ní nemusíte říct svým blízkým, když ji vy jako zůstavitel sepisujete. Co vyvolá víc otázek a křivd? Nevědět, tušit, nechávat na pochybách, aby se každé dítě snažilo postarat o stárnoucího otce stejně? Nastolit narovinu, jak to po smrti bude? „Mám spíš dobrou zkušenost s otevřenou formou komunikace rodičů s dětmi. Pokud je tam aspekt uzavřenosti a tajemství, téměř vždy to vyvolá negativní reakce,“ přidává Morávek svůj názor na to, zda je lepší tajit, nebo prozrazovat, kdo co zdědí.

Dostat se můžete i do situace, že jste sepsala závěť, nikomu o ní neřekla, ale všichni to vědět chtějí. „Tak především nikdo nemusí sdělovat, že závěť sepsal, a pokud ano, co v ní je. Zůstavitelům bych doporučila odkázat budoucí dědice do potřebných mezí. Klidně i tak, ať se nechají překvapit, případně žertem, že dědicem bude spolek na ochranu koček… Pokud se starý člověk už neumí tlaku dost dobře bránit, hraničí to se zneužíváním mentální slabosti zůstavitele,“ přidává svou radu Vaverková.

Do závěti můžete dát kdejaký majetek, pokud nechcete jen ustanovit ty, kteří po vás dědit budou (v takovém případě je to rovným dílem). Šperky po prababičce z Vídně, počítač, dům, zahradu, známky… A klidně i sbírku lodiček Jimmy Choo, když už jsme je zmínili. Kdo je asi zdědí po Carrie?

Vypořádejte se s dědictvím

„Až umřu, ať si s tím dělají, co chtějí...“ Tenhle přístup může být pěkně sobecký. Váš majetek nemusí rodinu rozdělit – před smrtí ani po ní. Jak to udělat?

Připravujte toho, kdo majetek dostane, na tuto skutečnost. Zdědit najednou vilu a nevědět, na jaký účet zaplatit elektřinu a popelnice, anebo firmu, kde neznají ani finanční ředitelku, situaci dost komplikuje. Raději sestavte spolu se závětí seznam důležitých osob, kontaktů, čísel.

Už za života si sestavte seznam majetku – kapitálové investice, investiční nemovitosti, cihlička zlata… Ale klidně i jen jeden obraz a třicet tisíc na vkladní knížce. Pomůže to dědicům po vašem úmrtí, ale i vám, abyste si ujasnili a řekli si, co kdo chce.

S moudrými dědici sestavte dědický plán, který pomáhá určit rozdělení a správu majetku, definovat, co je pro dědice žádoucí a co vy si přejete, aby s majetkem dál dělali. Dá se i sestavit model postupného přebírání majetku i seznam odborníků, kteří s tím poradí. Navíc některé kroky lze aplikovat již za života. Třeba nacenit sbírku hodinek, aby budoucí dědicové chápali její význam a nehodili ji do zastavárny na Palmovce, kde za ni dostanou „hele, tak bůra, jo“.

Kromě závěti a dědické smlouvy existuje i svěřenecký fond, vhodný především pro majitele firem a podobně.

„Do závěti bych nedoporučila otisknout osobní emoce a preference, pokud k tomu nejsou opravdu závažné důvody. Nesnažme se být v posledních pořízeních inženýry rodinných vztahů dědiců. A to, že nerovnoměrným nebo emočně ovlivněným rozdělením dědictví vznikají křivdy, které se těžko zacelují, to je fakt. Klientovi, který se cítí být dědictvím z jeho pohledu ošizen, radím orientaci na budoucnost, protože minulost už nezmění. To neznamená, že si musí s druhým dědicem, který byl naopak zvýhodněn, takzvaně padnout do náruče. Klienty vedu k realizmu a negativní emoce je lepší než přetvářka. Orientace na budoucnost mimo jiné znamená, že se lze toho, co mi vadilo a vadí, vyvarovat ve vztahu ke svým dětem a svému dědictví,“ tvrdí psycholožka Vaverková.

ZDROJ: časopis Glanc, psycholožka Jitka Vaverková, http://www.family-poradna.cz/