Když tenhle termín slyšíte poprvé, asi se vám vybaví člověk, který jede hlavně po sexu, a proto střídá jednoho partnera za druhým. Jenže v tomhle případě jde o závislost na emocích, ne na tělesných prožitcích. Postižení lidé nedokážou pochopit, že štěstí můžete v životě zažívat, i když jste bez partnera.

Příčiny vzniku závislosti na vztazích mohou být různé. Třeba rodiče, kteří v raném věku nenaplnili touhu dítěte po uznání, takže tahle nedoceněnost se pak s člověkem táhne až do dospělého věku. Stejně tak je dětství doba, kdy jsme se měli naučit fungovat o samotě. Pokud nás to nikdo nenaučil, budeme mít ze samoty strach a z toho se vyvine obava z osamělosti.

Partner člověka, který s takovým pocitem vyrostl, to taky slušně schytá. Chce se po něm nekonečný proud citů a péče. Na citech a péči samozřejmě není nic špatného, ale je potřeba nechat si prostor i na ostatní věci. Jako třeba jídlo, nákupy nebo úklid. Není možné jednoho z partnerů neustále zahrnovat pozornostmi. Ve zdravém vztahu by oba měli umět fungovat i samostatně bez toho, aby se jeden z nich hroutil z absťáku po citech.

Častým společníkem závislosti na vztazích je i chorobná žárlivost. A to už je kombinace, kterou málokterý vztah přežije. Čímž si vlastně ten závislý způsobí situaci, které se nejvíc bojí. Rozchod a samotu.

Na smutek psa

Rozpad vztahu bývá pro závislého téměř k nepřežití. Často se vrhne do jakéhokoliv náznaku nového partnerství nebo do sebedestruktivního chování. Částečně ve snaze přivolat si bývalého partnera zpět. Možná se vám to bude zdát jako zacházení s malým dítětem, ale ono to vlastně má něco společného. Protože může pomoci pes. Je jedno jestli štěně nebo dospělý pejsek z útulku. Proč je v téhle situaci čtyřnohý pomocník ideální?

Pes umí opětovat city. Je inteligentní a rozumí rozpoložení člověka, dokáže správně reagovat. Pes je správným způsobem na člověku závislý. Přesně tak, jak to člověk chorobně toužící po vztahu chce od jiného člověka. Ale se psem je to možné, a navíc pro oba prospěšné. Pes je také závislý na vaší péči a vyžaduje zodpovědnost. Zbyde pak méně času na hloubkové hrabání se ve vlastních citech.

Procházky – další benefit. Courat sám po městě či parku je poněkud depresivní, ale nutné procházky na venčení se nakonec stanou denní rutinou, která emočně trpícímu člověku poskytne rozptýlení i čerstvý vzduch a pohyb v jednom. Kdo někdy jednou hodil psovi klacek nebo balonek, ten ví, že to špatná nálada nemá šanci přežít.

Stejně jako u malého dítěte, které tahá z rodičů štěně, si ovšem nejdřív rozmyslete, jestli takový závazek na dlouhá léta chcete přijmout. Ale je spíš pravděpodobnější, že si po pár týdnech nebudete umět představit, jak jste kdy mohli žít bez něj. A poslední argument nakonec – v komunitě pejskařů je tolik báječných lidí, že se mezi nimi docela dobře hledá nová láska. A v partnerství se dvěma psy už místo na nějakou závislost na vztahu nebude, to mi můžete věřit.