Tuhle otázku v sobě živíme skoro všechny. Jak si ji odstranit z hlavy? Proč nás negativní sebehodnocení ovlivňuje do konce života? Odpověď je jednoduchá: Přijaly jsme názory okolí za své!

Konec výčitek

Nemáme se rády, protože si myslíme, že jsme příliš malé či velké, příliš oplácané, máme křivé zuby a nohy, celulitidu neboli „druhé nohavice“, špatnou pleť, odstáté uši, velká či malá ňadra… takřka nekonečný seznam nás odděluje od nás samých.

Ale nejde jen o tělesné znaky. Často si vyčítáme: „Jsem nudná, nemám dobrý styl, jsem hloupá, nemám sebedůvěru, snadno se vzdávám, nic nedotáhnu do konce, jsem přecitlivělá, nikdy se nezbavím předsudků…“

Dlouhá řada jedovatých emocí nás tíží a brání nám být šťastné. Získáváme je postupně od necitlivých rodičů, kteří nechválí, ale kritizují. Vstřebáváme je z uměle stvořených reklamních barbín. A pak kolikrát tohle podkopávání naší sebedůvěry převezme partner.

Jak na věc

Jasně že se trápíme zbytečně! Jsme přece originály, unikáty. Stačí umožnit mysli a tělu, aby spolupracovaly. Nejprve věnujte pozornost tělesným pocitům. Signalizují, že v sobě skrýváte vzpomínky či představy, které byste měla poznat. Odhalit jedovaté zbytky minulosti a začít se uzdravovat.

Napište alespoň sedm záporných rysů, které jste přijala za vlastní. Nyní je seřaďte – na prvním místě se objeví negativní představa, jež vám způsobuje největší bolest a vadí vám nejvíc.

Například:
1. Jsem líná.
2. Nevěřím si.
3. Jsem ošklivá.
4. Všechno si moc beru.
5. Nemám pevnou vůli.
6. Jsem uzavřená.
7. Od rána do večera všechny kritizuju.

A teď se zamyslete nad „příběhy“ odrážejícími se v tomto seznamu. Kdy, kde a v jaké souvislosti se vaše emoční jedy zrodily? Kdo vás jako první označil za línou, ošklivou, uzavřenou?
Jak v té době vypadal váš život?
Jak tato charakteristika zapůsobila na vaše sebevědomí a na vztahy s okolím?
Jaký vliv měla na vaše duševní a tělesné zdraví?
Zasloužím si jedovaté břemeno? Můžu být šťastná?
Přinesla mi tato zkušenost, i když byla bolestná, nějaký užitek?
Pokud získám zpátky sílu, kterou mi představa odčerpala, co se změní?

Klářin příběh

Klára si myslí, že je přecitlivělá. Poprvé to slovo uslyšela od své matky v šesti letech: „Jsi fňukna a chudáček!“ Rodina se tenkrát přestěhovala a Klárce se ve škole nelíbilo. Často plakala. Chtěla si s maminkou o svých problémech povídat. Maminčina reakce ji hluboce ranila. Už nikdy se matce s ničím nesvěřila, uzavřela se do sebe.

V dospělosti se z ní stala silná kuřačka, s cigaretami se cítila volná a svobodná. Jako by jen jim mohla vyprávět o drobných nespravedlnostech a obavách svého života. Bála se, že bude lidem připadat přecitlivělá, a tuto svoji domnělou slabost pečlivě tajila. Uvnitř se však trápila a negativní představou o sobě samé si ubližovala.

Když si konečně uvědomila, jakou bolest v dětství zažila a jak se podepsala na jejích zvycích, pochopila, že se musí se svou bolestí utkat. Nejprve analyzovala matku a její slova: Proč své dceři řekla právě toto? Maminka nikdy nebyla šťastná, vychovávala ji velmi tvrdě, nikdy jí nedovolila projevit navenek city. Vždyť to ani sama neuměla. Klára matce odpustila. Dospěla k závěru, že jí samotné přece nic nebrání vyjadřovat své emoce. Jen ona sama vydala takový zákaz a trápí se zbytečně.

Osvoboďte se

To, co v sobě potlačujeme, většinou ze svého vězení stejně uniká a způsobuje nám bolest. Přiznejte především sama sobě všechno, zač se stydíte. Emoční energie se uvolní, negativní myšlenky vyjdou na světlo a nebudete na své okolí podvědomě reagovat tak, jak jste byla doposud zvyklá.

A pamatujte: Nikdo vás nemůže přinutit myslet si o sobě něco ošklivého, pokud mu to nedovolíte vy sama!