„Ve firmě jsem pracovala přes dvacet let a řekla bych, že jsem byla dobrá zaměstnankyně. Umím komunikovat s klienty, ovládám základní počítačové programy. A to, co mi třeba nešlo, jsem vždycky dohnala vlastním úsilím. Neudělala jsem žádnou větší chybu. A přesto, když se firma dostala do potíží a byla nucena propouštět, byla jsem jednou z těch, která šla z kola ven. Mladší kolegyně zůstaly, dostaly přednost.“

Proč já?

Dvacet let je dlouhá doba, zvyknete si na práci i na lidi kolem, je to součást vašeho života. Musíte se ptát, proč se to stalo? Co jste udělali špatně? Proč zrovna vy? „V posledních dvou letech se ve firmě ledacos změnilo – měli jsme třeba najednou mnohem více zahraničních než tuzemských klientů. Cítila jsem, že moje angličtina není úplně ideální, a tak jsem jednou týdně začala chodit na soukromé lekce a každý pátek jsme měli zařízené skupinové lekce s rodilým mluvčím v práci. Určitě jsem pořád o něco zaostávala za některými jinými kolegy, ale snažila jsem se. No, a další změnou bylo vytváření nabídek pro klienty – po celou dobu jsme si vystačili s napsáním prosté zprávy, cenové kalkulace a jednoduché vizualizace. Loni šéf v reakci na rostoucí konkurenci zavedl mnoho novinek – prezentace, videa, rozjely se sociální sítě. Tady jsem poprvé začala cítit, že mi ujíždí vlak.“

I když se Zdeňka snažila a trpělivě se učila novým dovednostem, dělala jen malé pokroky, často potřebovala pomoc mladších kolegů. Před časem firma musela z velké části přejít na systém home office, zakázek ubývalo a začalo být jasné, že bude nutné propouštět. „Je to asi měsíc, co jsem dostala padáka. A nebyla jsem sama. Nad zkušenostmi vyhrála flexibilita a rychlost mladších. Po dvaceti letech jsem bez práce…“

Čtěte také

Co všechno znamená láska?

Čtěte také

Klára (47): Manžel si obléká ženské šaty, toleruji to, ale děti se za něj stydí

Nikde mě nechtějí

„Odpověděla jsem na několik inzerátů, vždy se stejným výsledkem: ‚Děkujeme za váš čas, bohužel jsme dali přednost jinému uchazeči.‘ Jiné firmy jsem oslovila sama, odpovědí mi povětšinou bylo, že momentálně nikoho nehledají. Jsem naštvaná a zklamaná. Já chci pracovat, jsem schopná a zodpovědná, proč mě teda nikde nechtějí?“ Zdeňka má jasno, překážkou je mimo jiné i její věk. „Ono se to vlastně tak úplně nelíbí ani mně, začínat takhle po padesátce někde úplně znova. Zvykat si na nové prostředí a nové lidi. Ale já si ještě nepřipadám, že bych patřila do starého železa, věřím, že mám co nabídnout.“

Čtěte také

Hlídání vnoučat nemá být povinnost ale radost

Čtěte také

Pavlína (56): Zeťákům nepřipadám jako správná babička, vnoučatům se neobětuju

Sny o vlastním podnikání

Jedno řešení Zdeňku přeci jen ale napadá. „Pohrávám si s myšlenkou začít podnikat. Mám v hlavě už delší dobu takový projekt a říkám si, že teď je přesně ten čas ho přivést k životu. Manžel se mi směje, že se chci na stará kolena pouštět do takových pokusů, a dcery mi řekly, že bych se radši měla věnovat úpravě životopisu, trochu ho aktualizovat, a jak říkaly – vytunit. Mluvila jsem o tom taky s kamarádkou a Jana byla z mého nápadu docela nadšená a říkala, že by do toho šla se mnou. Ještě nevím, jestli seberu odvahu, je to jen takový nápad. Možná má rodina pravdu, že je to zbytečný risk. No, uvidíme, zatím teda budu dál obepisovat inzeráty a doufat, že se pro jednu starou ženskou někde najde místo.“

Čtěte také

Ani vyšetření nedokáží strach zahnat

Čtěte také

Šárka (54) má panický strach z rakoviny. Psycholog radí, jak s úzkostí pracovat

Pohled psychologa:  PhDr. Lenka Kolajová, online psychologická poradna Mojra.cz

Přijít po dvaceti letech o práci je vždy náročná životní situace. Je to veliký zásah do sebedůvěry a sebepojetí člověka, jeho hodnot a smysluplnosti jeho existence.  Jste-li přitom ještě padesátníci, je to obzvlášť náročné. Dnešní neobvyklá doba, neustálé změny, potřeba být flexibilní, kreativní, rychlý, jazykově vybavený, orientovaný v on-line světě i v nových technologiích a přístupech, je téměř povinností. Určitě to mladší lidé mají o něco jednodušší, neboť v tomto světě plném permanentního hektického pokroku vyrůstají a jsou jeho přirozenou součástí. 

Starší lidé však mají zase jiná pozitiva. Je to jejich ochota často dávat práci více, než je jejich povinností, neboť už je doma nečekají malé děti, jsou to jejich životní zkušenosti, které mnohé nápady mladých dokáží postavit „nohama na zem“ a dát jim realizovatelnou podobu. Je to jejich ochota podělit se, naučit a předat vše, co sami umí a ví. Je to možnost vyrovnávat pohledy na netradiční řešení hlubokými znalostmi, přehledem a odstupem.

Přesto není vůbec jednoduché najít novou pracovní příležitost. A přitom by si takový jedinec velmi vážil nové možnosti uplatnit se. Strachy a obavy ze zbytečnosti, nadbytečnosti a neužitečnosti jsou pak často příčinou „nenálady“ a zahořklých životních postojů některých negativních starších lidí. O to více, když jejich životní postoj byl „ jít s dobou“. Tomu věnovali spoustu snahy, pracovali na sobě, učili se nové, aby nezaostávali za mladšími.

Myšlenka na vlastní podnikání je odvážná. Možná je to jedna z posledních příležitostí zkusit zrealizovat své dlouho odkládané sny, tužby a přání. Je to možná šance zúročit všechny dosud nabyté zkušenosti, znalosti, schopnosti i dovednosti. Každopádně takovéto rozhodnutí vyžaduje velikou odvahu, schopnost přijmout nejistý výsledek a riziko s tím spojené. Znamená to, že si musíme být jisti, že se budeme muset učit nové a zkoušet pokus omyl jiné přístupy, než nám stačily dosud. Především je to ale o možnosti dokázat sami sobě, že nepatříme ještě do starého železa a že i v tomto věku lze nést odpovědnost a plnit si svá přání i v oblasti seberealizace.

Kontakt: www.mojra.cz